Foto Patrick Finnegan, Wikimedia, CC BY-SA 2.0
Americká drag queen Sasha Velour vystoupí 27. března v pražském Divadle Broadway s novou show The Big Reveal. Koncept představení vychází ze stejnojmenné knihy, ve které mapuje historii a podoby dragu napříč dějinami a kulturami. „Třpytivá intelektuálka“ v roce 2009 získala prestižní Fulbrightovo stipendium, které jí umožnilo realizovat výzkumný projekt zaměřený na studium aktuálních uměleckých forem v Rusku. Pražskému publiku se představila už před dvěma lety svou první show Smoke and Mirrors.
V překladu odpovědí záměrně střídáme mužský a ženský rod.
Při čtení vaší knihy The Big Reveal: An Illustrated Manifesto of Drag (Velké odhalení. Ilustrovaný manifest dragu) jsem musel myslet na sérii fotografií Libuše Jarcovjákové. Jmenuje se T-club a zachycuje stejnojmenný pražský klub raných osmdesátých let. Obsahuje tuhle nádhernou fotografii travesti představení, kterou jsem vám chtěl ukázat…
Panebože, ano, ta je perfektní! Kdekoliv a kdykoliv stačí nahlédnout jen lehce pod povrch a najdeme drag. Vidím ty fotografie poprvé, ale podle mě ukazují, že tento druh exprese existuje konzistentně po celém světě. Je to úžasné. Máme pocit, že lidé jsou na různých místech odlišní, a přitom se všichni stejně rádi strojíme, hrajeme si a sníme podobným způsobem. Ukazuje to, jak malý je svět a jak podivuhodné a podivné jsou lidské bytosti. Tedy, podivné… Možná je to normálnější, než si většina lidí myslí. Každopádně je jasné, že lidé drag nedělají proto, aby šokovali, ale aby se propojili, vytvářeli komunity a společně se bavili. A proto to děláme i dnes.
Chtěl jsem ty fotografie použít jako východisko našeho rozhovoru. Zachycené travesti vystoupení je karnevalové, komunitní, slavnostní. Ale to je pouze jedna podoba dragu. Ve své knize píšete o dragu jako o politice, profesionalizované zábavě nebo umění. Co je pro vás drag nyní?
Myslím, že musí zahrnovat všechno, co jste zmínil. Musíme vždy hledat cesty, jak přinést radost nám samotným i lidem kolem nás, ale také jak reagovat na svět ve všech jeho problematických a limitujících aspektech. Musíme najít cesty, jak vzdorovat, jak se vyjadřovat, jak formovat komunity a jak existovat.
Myslím, že lidé drag špatně chápou, že si myslí, že je povrchní, protože máme tak nádherné vzezření. Ve skutečnosti je to o užití stylu jako nástroje přežití a o vytváření spojení s dalšími lidmi.
Myslím, že klíčový je komunitní aspekt. Drag není možný bez lidí, kteří přijdou na show a pomohou nám, bez drag umělectva a také bez těch, kdo přišli před námi a nacházeli způsoby, jak tuto neskutečnou, expresivní formu provádět.
Není ale trochu zavádějící nazývat všechny tyto rozmanité kulturní formy drag? V Česku byl donedávna běžnější výraz travesti. Také mě napadá příklad moravské tradice jízd králů, při nichž je hlavní postavou chlapec v dívčím kroji. Za drag by to však většina účastníků nepovažovala…
Je to komplikované. Slovo „drag“ je moderní, z 19. století, pravděpodobně z britské angličtiny. Líbí se mi na něm to, že neříká nic o sexualitě nebo genderu dané osoby. Mluví pouze o aktu performance, což je často to jediné, co můžeme při pohledu zvenku znát, zvlášť když se díváme zpátky do historie, nebo dokonce do tradic původního obyvatelstva. Všechna tato rozlišení jsou klíčová, ale myslím, že důležitý je také fakt, že existuje univerzální zájem o performance a tradice zahrnující nějaký druh genderové transgrese či transformace.
Osobně mi nevadí nazývat je „drag“ – samozřejmě s výhradou, že to pravděpodobně není slovo, které by samotní účastníci původně použili. Ale když vidím konzistentní přítomnost těchto tradic po celém světě, je myslím zásadní zdůraznit, že nejde o nijak moderní fenomén. Lidové tradice na celé planetě mají místo pro akt genderové transgrese a některé indigenní kultury do sebe integrují i život trans osob. Moc se o tom bohužel nemluví, protože to bylo cenzurováno. Proto je dnešní queer kultura velmi antikoloniální, v určitých ohledech i proti establishmentu nebo policii. Protože se vzpouzíme vymazávání a popírání naší existence, které probíhalo po celá staletí.
Chápete drag coby expresi, obvykle je však chápán v systému binárního genderu, jako „muži převlečení za ženy“ a naopak. Jaká je spojitost mezi dragem a genderem?
Gender podle mě není nic jiného než kódy. Rozličné kódy – není zde pouze jeden pro maskulinitu a jeden pro feminitu. Jsou zde všechny ty maličké detaily, tón hlasu, gesta, oblečení, a všechno se to v různých dobách mění. Drag používá všechny tyto kódy jako jazyk a říká s nimi něco jiného, nového. Nebo něco, co odpovídá obsahu našich hlav a fantazií. Přijde mi, že lidé, kteří se dragu věnují, často nenásledují pravidla genderové binarity ani ve svém opravdovém životě.
Drag dělá spousta trans lidí nebo nebinárních lidí, jako jsem já, kteří žijí fluidně i ve svém každodenním životě. Na drag vystoupeních zřídkakdy vidíme genderová klišé. Obvykle jde o něco, co jste nikdy neviděli, o speciální kombinaci různých pojetí genderu, na první pohled často až protikladných. Drag prozkoumává, co by mohlo být možné ve světě, který by lidi nesoudil za vykročení z norem genderu a sexuality. Věřím, že to, co vidíme na drag představeních, je krásnější verze světa, svobodnější a radostnější. A myslím, že na této myšlence je něco pro úplně každého, gay nebo straight, starého nebo mladého, bez ohledu na vaše východiska. Sílu má už samotná myšlenka, že máte svobodu oblékat se a vyjadřovat, jak chcete.
Když nejste na jevišti, identifikujete se jako nebinární. Jaká byla vaše cesta k této pozici?
Nebinarita je myslím pro každého trochu odlišná. Drag mi pomohl objevit pravdu o mě samotné. Uvědomila jsem si, že to začalo už v době, kdy jsem jako dítě chtělo mít klučičí dny a holčičí dny. Pro mě je nebinarita spojená s genderovou fluidností. Došlo mi, že když jsem v dragu načančaný do extrémní feminity, mám rtěnku a podpatky, je v tom pro mě něco pravdivého. Není to jen performance… Tedy, samozřejmě ano, jsem v tom extra performativní, ale je v tom i prvek mého „skutečného já“ a líbí se mi, když ho mohu vyjádřit. Drag mi dává alibi, abych to mohla udělat. Ale když prozkoumávám maskulinní oblečení a vzezření, je to pro mě také důležité. Cítím se dobře v celém spektru genderu. Uvědomil jsem si, že když se méně snažím zapadnout do specifické kategorie, cítím se lépe a jsem spíše schopná v tomto světě přežít.
Jste vítězkou deváté řady RuPaul’s Drag Race. Od té doby tato reality show zcela bezprecedentním způsobem přiblížila drag mainstreamovému publiku. Co si o ní myslíte teď?
Je neskutečné pozorovat, jak se fenomén Drag Race stal známým po celém světě. Samozřejmě, že se drag dostává do mainstreamové kultury skrze tu nejnižší existující kulturní formu – soutěžní reality show! Je v tom campová ironie a jsem hrdá, že jsem součástí takového systému. Stal jsem se světově uznávanou umělkyní skrze reality TV. Vypovídá to mnohé o dragu a nástrojích, které máme k dispozici.
Myslím, že Drag Race prezentuje verzi dragu, která je srozumitelná i lidem, kteří se jím více nezabývají. Pak ale pouze klouže po povrchu. Chci, aby lidé věděli víc. Příkladem toho, co se v televizi neukazuje, jsou drag kings, kteří nejsou v Drag Race vůbec přítomní. A přitom také udržují drag scény po celém světě. Lidé milují drag, ale pokud chtějí tvrdit, že o něm něco vědí, musí jít hlouběji než k televizní show. Naštěstí to už velká část publika začíná dělat…
RuPaul’s Drag Race a mainstreamová queer kultura jsou obvykle oslavovány za reprezentování marginalizovaných identit. Ve vaší knize jste však poměrně kritický k pojmu reprezentace coby nástroji queer politiky. Můžete to rozvést?
Je to rozporuplné. Sama vím, jak moc mi pomohlo vidět v televizi různé druhy queer lidí. Pochopil jsem díky tomu, jací dospělí tam venku existují a jaké druhy reality jsou možné. Na druhou stranu si myslím, že pokud jde o skutečnou změnu politiky nebo kvalitu života marginalizovaných skupin, musí aktivismus dělat mnohem víc než jen být vidět v mainstreamové kultuře. Hlavní otázka spočívá v tom, zda je reprezentace jediným cílem, nebo má být nástrojem pro postup v boji za svobodu a rovnoprávnost, která pro queer a trans lidi zdaleka není vybojována. Jakkoliv chceme oslavovat úspěchy na kulturním poli, stále máme co dohánět stran rovnoprávnosti v našem každodenním životě.
V roce 2010 jste za podpory Fulbrightova stipendia studovala ruské politické, a především queer umění. Jaká byla tehdy v Rusku situace? Jak ji vnímáte teď?
Rusko je bohužel pro život queer lidí hrozné místo. Když jsem tam byl, nebylo příliš běžné, aby queer lidé byli out. Večírky byly hodně undergroundové, drag se zde vyskytoval, ale pouze maličko a byl pro mnoho lidí šokující. Na druhou stranu jsem však byla ve velkém kině na promítání mainstreamového snímku Veselé kopy (Veselčaki, 2009) o ruské drag umělkyni. To ukazuje, že je to vždycky komplexnější…
Jsem trochu v kontaktu se svými ruskými známými – všichni chtějí zemi opustit kvůli násilí, které se děje ve jménu Ruska, kvůli tomu příšernému imperiálnímu útoku na Ukrajinu. Lidé hledají způsoby, jak se dostat pryč. Doufám, že je možný svět, ve kterém by Rusko bylo progresivnějším místem, aby lidé mohli zůstat a já dostal šanci se někdy podívat zpátky, ale nevím…
Co si myslíte o využívání queer témat v rétorice krajní pravice po celém světě?
Jakákoliv politika, která tvrdí, že by queer lidé neměli existovat, nebo že jsou perverzí, dekadencí či západním importem, není faktická a je zřejmým znakem fašismu, který teď postupuje po celém světě. Queer práva jsou naneštěstí zneužívána různými způsoby, bez ohledu na přání queer lidí.
Drag samotný je krajní pravicí využíván jako příklad „dekadence“ a na některých místech je i zakazován. Proč je vždycky první na řadě?
Protože my skutečně dekadentně vypadáme, víte… (smích) Nejsem ten pravý, koho se na to ptát. Miluji jakékoliv projevy dekadence, nemůžu jim odolat. Život je tak krátký a musíme si užít všechny ty textury, chutě a vůně. Někomu to může připadat vzpurné. Myslím, že to vychází ze zkušenosti rozličných traumat a porozumění tomu, že radost a krása jsou občas to jediné, pro co můžeme žít. Ale myslím, že lidé drag špatně chápou, že si myslí, že je povrchní, protože máme tak nádherné vzezření. Ve skutečnosti je to o užití stylu jako nástroje přežití a o vytváření spojení s dalšími lidmi. Není to vůbec tak povrchní náhled na svět, jak by se mohlo zdát.
Pražské publikum už mělo šanci vidět vaše poslední představení Smoke and Mirrors. Recenze psaly, že kombinuje „hudební kabaret, TED talk, kouzelnické představení a sdílenou terapii“. Na co se můžeme těšit 27. března v nové show The Big Reveal?
Myslím, že je to nejvtipnější představení, jaké jsem kdy připravila. Bude v něm mnoho odhalení nejrůznějších druhů, aby dostálo svému názvu. Nakonec to dopadlo naprosto absurdně a campově. Drag je jeden ze způsobů, jak se vypořádat s výzvami, které nám svět dává. Stylizace světa nám pomáhá se mu smát. Moje show vypráví příběhy, je v ní queer teorie, historie, více kostýmů než kdy jindy a hudba od heavy metalu přes r’n’b až po Broadway, tedy pro každého něco.