Neviditelná ruka Romana Kouckého


Odchod známého českého architekta z pozice zpracovatele Metropolitního plánu Prahy je opodstatněný.

Na pražském Institutu pro plánování a rozvoj města skončil před časem jak ředitel Petr Hlaváček, tak i architekt Roman Koucký, hlavní zpracovatel kontroverzního Metropolitního plánu Prahy. Demonstrativně pak podal výpověď i celý jeho tým, čímž u značné části pražské odborné veřejnosti vzbudil obavu, že se naděje na ukončení dosavadního bezkoncepčního rozvoje města nepodaří naplnit. Navíc málokdo chápe, proč je za tento radikální řez zodpovědná především Strana zelených, která se dlouhodobě profiluje jako strana bránící město a zájmy občanů před zájmy mocného a bezohledného developmentu. Opravdu byl ale krok Petry Kolínské tak strašně nepochopitelný? Pojďme se na situaci podívat z perspektivy, která masmédiím a rozhořčené odborné veřejnosti dosud unikala.

Není plánování jako plánování

Když se zamyslím nad tím, co měl Metropolitním plán pro Prahu představovat, svým způsobem mělo jít o určitý druh „urbánní revoluce“. Tedy změnu paradigmatu městského rozvoje, a tím pádem i městského života. A to včetně způsobu, kterým o městě uvažujeme. Česká společnost je bohužel specifická v tom, že jí slovo „plánování“ často konotuje dobu někdejšího totalitního centrálního plánování. V polistopadových dějinách se vyskytlo mnoho hlasů, které by jakékoli plánování nejraději zrušily a místo něho nastolily rozvoj města v duchu „laissez-faire“, tedy v modu, kdy o městě nerozhodují lidé, ale neviditelná ruka trhu. Zejména Pražané se ale brzy přesvědčili o tom, že takový modus je snad ještě víc totalitní než ten, který u nás panoval do roku 1989. Volný trh sice na první pohled slibuje volnost a svobodu, tu však jednotlivcům zaručuje pouze v té míře, v jaké na trhu participují.

Koucký se – podobně jako kdysi Klaus – dostal ke svému postu netransparentním a nedemokratickým způsobem, založeným na konexích a aureole unikátní odbornosti, jedinečnosti a nenahraditelnosti.

Náladu na „tržní chování“ však měla v polistopadové Praze i značná část místní politické reprezentace, která přišla s nápadem, jak na volném trhu vydělat jeho zkombinováním s územně plánovací praxí zděděnou z dob socialismu. Nejenže lze město tímto způsobem  plánovat a stavět bez dohledu veřejnosti, ale také rozhodovací moc nad rigidním územním plánem skýtá značný korupční a klientelistický potenciál. Jinými slovy, ze zprostředkování změn v neflexibilním územním plánu se stal výnosný byznys.

Jenže nově vznikající vrstva urbanisticky bezkoncepční a nekvalitní architektury začala být v Praze příliš okatá i pro naprosté laiky. V důsledku ekonomické krize a upadající legitimity politické reprezentace města tak do nerušeného rozkrádání Prahy začali postupně stále víc rýpat angažovaní občané. Příležitost vydělat na této kritice nějaké politické body správně vycítil Tomáš Hudeček, jenž tématu využil v pozici radního pro územní rozvoj a posléze i v roli primátora. Během svého vrcholného politického působení pozastavil tvorbu nově vznikajícího územního plánu, který stávající územněplánovací praxi neměl nijak výrazně změnit, a namísto toho ke zpracování jiného plánu oslovil architekta Romana Kouckého, autora nyní tolik diskutovaného Metropolitního plánu. Hudeček dále inicioval přeměnu bývalého (značně zkostnatělého) Útvaru pro rozvoj města (URM) na současný Institut plánování a rozvoje (IPR), kde následně začala pracovat řada mladých šikovných lidí na spoustě zajímavých věcí. Otázky týkající se pražského rozvoje se náhle začaly komunikovat alespoň se širší odbornou veřejností. Zdánlivě tak na chvíli začalo svítat na lepší časy. Ovšem už od samotného začátku visela ve vzduchu neodbytná otázka: Co když to všechno po volbách skončí spolu s novým politickým vedením?

Různé úhly pohledu

Tato obava byla evidentně na místě. Ne každá „revoluce“ musí nutně automaticky vést pouze k dobrým výsledkům. Metropolitní plán od samého počátku provázela kritika osoby Romana Kouckého a způsobu, jakým se k tvorbě Metropolitního plánu dostal a jakým se jej rozhodl utvářet. Dokument vznikající v jeho rukou byl značně inovativní a v mnoha ohledech velmi přínosný. K Praze přistupoval jako k celku s jasně definovanou vizí a koncepcí. Zároveň byl však také v rozporu se stávající legislativou a zadáním objednatele (tedy pražským magistrátem), dostatečně neřešil budoucnost velkých rozvojových ploch, umožňoval v některých případech kontroverzní zahušťování či navyšování výškových limitů některých částí města. Dalším problémem je, že Metropolitní plán není dostatečnou zárukou ochrany stavajících ploch občanské vybavenosti. Problematicky se už od počátku jevila rovněž flexibilita plánu, která na jednu stranu měla být příslibem konce „kšeftování“ se změnami v územním plánu, na druhou stranu však dávala mnohem větší volnost vlastníkům pozemků, investorům a developerům. Jakékoli námitky proti těmto nedostatkům přitom Koucký – zejména v počátcích svého působení na IPR – zcela autokraticky odmítal a nechtěl o nich vůbec diskutovat.

Do křížku s tvůrcem plánu se dostala nejprve část odborné veřejnosti a následně i politická reprezentace, která v roce 2014 převzala vládu nad Prahou. Novým radním pro územní rozvoj se stal Matěj Stropnický ze Strany zelených. Díky schopnému týmu asistentů vyhodnotil probíhající „revoluci“ na pražském IPR z různých úhlů pohledu – jak z hlediska její přínosnosti, tak i optikou jejích nedostatků a potenciálních nebezpečí. Následně pak na jednu stranu bojoval za prosazení nově vzniklých Pražských stavebních předpisů, jednoho z důležitých dokumentů potřebných ke změně územněplánovací praxe, zároveň se však dostal do ostrého střetu právě s Romanem Kouckým. Nakonec se bohužel sám Stropnický stal obětí politických tahanic v rámci programově nesourodé koalice a z místa radního byl odvolán. V jeho funkci jej posléze nahradila zelená kolegyně Petra Kolínská. V jejíchž otěžích započaté spory vyvrcholily Kouckého odchodem, formálně mimo jiné též z důvodu značného zpoždění ve zpracování plánu.

Koucký jako Klaus?

Bylo by naivní se domnívat, že zpracování tak komplikovaného dokumentu, jako je Metropolitní plán Prahy, může být urychleno odchodem jeho hlavního zpracovatele. Pravděpodobně šlo spíše o zástupný důvod. Nevidím do hlavy členů Strany zelených, ale dle mého názoru jednoduše vycítili, že Kouckého „urbánní revoluce“ mohla Prahu dovést tam, kam český stát dovedla Klausova transformace, a způsobila tak mnohé dnes už nenávratné škody. Mezi Kouckým a Klausem bychom přitom našli hned několik paralel.

Koucký se – podobně jako kdysi Klaus – dostal ke svému postu netransparentním a nedemokratickým způsobem, založeným na konexích a aureole unikátní odbornosti, jedinečnosti a nenahraditelnosti. V případě obou pánů byla jejich odbornost vnímána jako jediná šance, jak dospět ke změně statu quo. Klaus kdysi tvrdil, že pouze on dokáže zemi přivést k demokracii, jíž nelze dosáhnout žádným jiným způsobem než zavedením volného trhu. Volný trh měl být základním předpokladem, po kterém by demokratizace země následovala zcela automaticky a přirozeně. Stejně jako o Klausovi se i o Kouckém nyní říká, že jedině on má potřebné odborné předpoklady k tomu, aby Prahu vyvedl z bahna stávající plánovací praxe, stále ještě cinknuté totalitními rysy. Prý je jediným skutečným urbanistou u nás. Opravdu? I o Klausovi jsme si kdysi mysleli, že jen on ví, jak zemi transformovat. Jak to dopadlo, víme dnes už všichni.

Oba pánové jsou neoliberálové: jasně deklarují přízeň „volnému průběhu věcí“ a ohánějí se termíny jako „flexibilita“, „volnost“, či „svoboda vlastníků“. Vše, co zavání regulací, vládními intervencemi nebo veřejným zájmem, nálepkují jako totalitní, bolševické či termínem „sociální inženýrství“. Chtělo by se říct, že Koucký na rozdíl od Klause zpracoval plán, zatímco Klaus skrze svou preferencí „laissez-faire“ přístupu k plánování jasně deklaruje nechuť. Jenomže i „laissez-faire“ je potřeba naplánovat. Cílem plánu tak paradoxně může být právě „laissez-faire“. Aby Klaus kdysi mohl v zemi nastolit vládu volného trhu, bylo nutné učinit potřebná institucionální opatření a nastavit pro tento účel základní legislativní rámec, který by přechod od totality k novému modu operandi umožnil. I když se neoliberální kapitalismus tváří, že stát nepotřebuje a nejradši by jej zrušil, ve skutečnosti bez něj nemůže fungovat. Podobné to je i s plánem Romana Kouckého.

Ten měl usnadnit vstup investic do města  být pro ně jakýmsi základním rozvojovým rámcem, který by různým soukromým zájmům poskytl jasná pravidla pro jejich jinak veskrze neoliberální hru o prachy. Plán by byl jako jakási desková hra, v níž by hráči vlastnící různé množství kapitálu přesně věděli, jak a kde své peníze investovat. Nemuseli by se přitom již zabývat administrativní korupcí a zdlouhavým žádáním o změny v územním plánu. Hledání koncepčního řešení by se pro ně stalo snazším než v dosavadním urbanistickém vzduchoprázdnu. Také s plochami občanské vybavenosti se Kouckého “desková hra” nevypořádává tak, aby byly pro hráče závazné. Pan architekt by totiž tento sociální aspekt ponechal tržnímu řešení. Praha si prý tyto strategické pozemky může jednoduše zajistit tím, že je vykoupí. S ohledem na to, že bez nich město a s ním i samotní developeři nemůžou fungovat, se vkrádá otázka, jakou cenu by takové pozemky vůbec mohly mít.

Šance, kterou by Pražané neměli promarnit

Přes tato zjevná nebezpečí Metropolitního plánu se nyní odborná veřejnost rozčiluje nad tím, že byl Roman Koucký vyhozen, a lamentuje nad nenaplněným snem o lepší Praze. Nechápe, jak takový „sen“ mohli zničit právě Zelení ani proč jim paradoxně fandí i lidé s jasně deklarovaným zájmem o „hezké město“. Metropolitní plán prý už nikdo jiný nedodělá a celý rozvoj Prahy se vrátí do starých kolejí. Někdo dokonce pláče nad tím, že k nám teď nebudou chtít žádní investoři a developeři, a Praha tak bude stále více upadat.

Kdybychom si dnes mohli vybrat, jestli bychom transformaci země opět svěřili Václavu Klausovi, udělali bychom to? A kdybychom ji tehdy nesvěřili právě jemu, třebaže vůči ostatním alternativám jsme v té době byli zcela slepí, znamenalo by to snad automaticky návrat k reálnému socialismu? Je zajímavé, jak málo fantazie mají i některé výrazné osobnosti českého veřejného prostředí.

Ano, strach z toho, co bude dál, je namístě. Poprvé od sametové revoluce jsme však také konečně dospěli do bodu, kdy o Praze a její budoucí podobě a fungování začínáme přemýšlet jako kolektiv. Z otázky, jak by Praha měla vypadat a fungovat, se stalo živé společenské téma. Máme tak jedinečnou příležitost vymanit se z myšlenkových rámců omezených dosud dominantním uvažováním v intencích trhu. Pokusme se tuto příležitost nepromarnit.

Autorka je sociální geografka.

 

A2LARM