Trump sjednotitel


Donald Trump jako prezident sjednocuje – ale své odpůrce.

20. ledna 2017 přesně tři minuty po poledni nastal nezvratný konec éry typicky liberálně vyhýbavého vyjadřování. Z brutálně nacionalistického, rasově štváčského inauguračního proslovu, který jako by vystřihli z katastrofického filmu, uplyne pouhých třicet vteřin, a všem, kdo si snad ještě stále mysleli, že mají co do činění s prezidentem jako každým jiným, na kterého se vztahují běžná pravidla, náhle dochází, že písničkou, na kterou celou dobu tančili, byl vřískot poplašného zařízení. Za jediný týden se Amerika odhodlaně a beze studu přiblížila autoritářské kleptokracii. Mysleli si, že jim se to stát nemůže – a ono už se to děje.

Vztyčený prostředník zbytkům morálky

Donald Trump nestojí v čele vlády ještě ani dva týdny a už stihl nejmocnější národ na světě spoutat korporátními otěžemi, uvrhnout celý politický systém v chaos, z úřadu prezidenta udělat terč posměchu a miliony životů podupat jako mocí posedlý slon, který neumí nic jiného než vytrubovat své vlastní jméno: Trump, Trump, Trump. Chtěl by snad ještě někdo něco dodat k oněm „oprávněným obavám“? Nebo si třeba rýpnout, že Hillary Clintonová by západní demokracii ohrozila úplně stejnou měrou?

Když člověkem zmítá úzkost a tíží ho beznaděj, není nic lepšího než vyrazit ven na starý dobrý protestní pochod s hromadou lidí, kteří nepochybují, že útlak je skutečný a spravedlnost je na jejich straně.

Jako by teď bylo všechno jednodušší. Teď už můžeme tenhle pomstychtivý, násilnický nový nacionalismus, tuhle válku proti ženám a menšinám nazývat pravým jménem, nepůsobit přitom elitářsky anebo úplně mimo. Je celkem jasné, kdo ony elity jsou a co mají v úmyslu – všechno, co naslibovaly, a nejen to.

Boston, Chicago, San Francisco. Letiště amerických velkoměst v sobotu uzavřely masivní protesty, zorganizované za pouhých pár hodin na sociálních sítích. Jindy umírnění občané upustili od svých plánů na víkend a vyrazili zabránit celonárodní tragédii: nucené deportaci muslimských občanů sedmi zemí na exekutivní příkaz nového prezidenta.

Minulý týden podepsal Trump několik příkazů, které miliony Američanů připraví o životně důležité služby a imigranty a uprchlíky po celém světě vystaví ještě větším nebezpečím, než jakým čelili doposud. Víkendové protesty proti „zákazu muslimů“ se neplánovaly ani měsíce, ani dny dopředu. Jak by také mohly? Příkazy byly spolu s úplným zákazem přijímání uprchlíků protlačeny teprve v pátek 27. ledna, pěkně na Mezinárodní den památky obětí holocaustu – že by snad další vztyčený prostředník posledním zbytkům všeobecné morálky?

Obyčejní Američané, kteří nápad na nevpuštění teroristů za hranice země třeba i podporovali, teď v reálném čase sledují, jak je vstup do USA odpírán milionům lidí. Zaměstnanci Silicon Valley jsou odvoláváni z práce. Na letištích zůstávají trčet akademici ze všech možných oborů. Držitelé Zelené karty a občané s dvojí národností se nemůžou vrátit domů z dovolené. Rodiny se všemi potřebnými dokumenty jsou posílány zpátky do válečných zón. A tisk je u toho, aby veřejnosti nic neuteklo.

Všechno se to děje tak rychle – příliš rychle pro mnohé z těch, pro které byl Donald Trump a jeho tým jen výrazem „oprávněného“ běsnění bílé pracující třídy. O oprávněných obavách už nikdo nemluví. To už je za námi. Pryč. Nenávratně. Teď by nás mělo zajímat jen to, jak to zastavíme – a kde začneme.

Zašel příliš daleko

Je sobota, za oknem mi pochodují demonstranti a já píšu svůj článek. Stovky lidí vyšly do ulic San Franciska a tisíce dalších míří na letiště s požadavkem propustit ty, které Trumpův příkaz postihl. Po trýznivých osmi týdnech konečně prudce vydechuji. Celou tu dobu jsme se v paralyzované netečnosti sami sebe ptali, jak jsme jen něco takového mohli dopustit, a vyhýbali se přímému obvinění, že demokracie zkrátka nedokázala přinést spravedlnost, nebo že za to může „lid“. Ale to už nás teď nepálí. Přestává se pochybovat o tom, že ať už „lid“ chtěl cokoli, tohle to rozhodně nebylo.

Když v průběhu minulého měsíce postupně vyšly najevo důkazy o vměšování Ruska do amerických voleb a masivní mediální manipulaci voličů, počaly se klamné představy o demokracii hroutit. Ačkoli si zatím nemůžeme být jistí, jak to bylo doopravdy, už pomalu chápeme, že o vůli lidu tady nešlo. Hillary Clintonová – druhá nejméně oblíbená kandidátka na prezidenta v historii – získala téměř o tři miliony voličů více než oligarcha převlečený za jevištního zloducha, který se dokáže ovládat asi tak jako natlakovaná plechovka Fanty, jíž se ostatně vyrovná i odstínem pleti.

Z obřadů americké demokracie dělá tenhle přízemní císaříček naprostou frašku, což centristé stravují jen hodně těžko. Běžní američtí voliči sice mohou věřit ve zkorumpovanost vlády, ale věří také v Ústavu a úřad prezidenta. Trump nemá dostatek důvtipu, aby dokázal mechanismy byrokracie zadupat do země, aniž by se přitom dotkl státních ceremonií, na které Američané napříč politickým spektrem nedají dopustit. Trumpův tým ale chtěl šokovat a ohromit, z čehož se mu nepovedlo ani jedno. Za ani ne dva týdny ve funkci na to šel moc tvrdě, moc rychle a nejspíš přitom zašel až moc daleko.

 

Sjednocený odpor

Americký novinář Milton Mayer ve své mimořádné knize Mysleli si, že jsou svobodní (They Thought They Were Free) vysvětluje, jak se nacistům podařilo vybudovat a udržet konsenzus tím, že „se důsledně vyhýbali krokům, které by každého správného venkovana vyvedly z rovnováhy, až by musel vykřiknout ,ne, to ne – jen tohle ne‘. Od obyčejných lidí – ani obyčejných Němců – nelze očekávat, že by tolerovali jednání odporující vrozenému smyslu pro slušnost. Tyrana totiž neznepokojuje nedostatek rukou, které by za něj odvedly nutnou špinavou práci, nýbrž opravdový vzdor. Nacisté si museli propočítat, kde je ona hranice, za níž by jejich zvěrstva už vyburcovala společnost k uvědomění si vlastních morálních zvyklostí. (…) A tento bod, kterému se tyran musí vždy přiblížit, ale nikdy ho nesmí překročit, zůstává. Pokud se tyran přepočítá a lidskou vznětlivost podcení, hrozí mu palácový převrat. Pokud ji naopak přecení, může počítat s revolucí lidovou.“

K manipulaci s tak záludně pohyblivou hranicí je potřeba určitá obratnost, jakou Trump ani jeho tým opravdu nevládnou. Po necelých dvou týdnech je už nad slunce jasné, že zájmy vlády se ani zdaleka neshodují se zájmy americké pracující třídy. Když už totiž tohle korporátní vedení dostalo, co chtělo, na obyčejný pracující lid jakékoli barvy kůže a vyznání zvysoka kašle.

Reportáže o protestech v USA dělám už šest let a za tu dobu jsem se nesetkala s takovou energií a takovou zuřivostí. Přece jenom nežijeme v roce 2003. Doba, kdy se dalo spolehnout na to, že zdivočelého prezidenta udrží na uzdě systém, je pryč. Trumpově vládě nejsou ani dva týdny a už teď proti ní stojí vládní zaměstnanci, státní úředníci, akademici, soudci a hejno naštvaných právníků. A taky kdokoli z celé širé země, kdo z nějakého důvodu nechtěl nebo nemohl naskočit na palubu lodi jménem Hillary Clintonová. Na amerických letištích stojí bok po boku „Bernieho bráchové“ se staromilskými demokratickými centristy, anarchisty a spoustou těch, kdo se k protestu připojili, protože si všimli, že se něco děje na Twitteru.

A děje se něco neuvěřitelného: úplně poprvé za dlouhých osm let se všichni, kdo nejsou extrémní pravičáci, sjednotili pod praporem odporu. V San Francisku se na letišti setkávají místní zákonodárci a magnáti s tisíci protestujících. Rozhořčení a zmatek se vytrácejí a lidem začíná docházet, že odpor není dobrý jen pro jejich duši – lze jím totiž vážně něčeho dosáhnout.

Co jste dělali v roce 2017?

Odpor totiž funguje. Díky protestům a lobbování Americké unie za občanské svobody pozastavila federální soudkyně takzvaný „zákaz muslimů“. Takže to má smysl. A řekla bych, že spousta Američanů brzy zjistí něco, co krajní a alternativní pravice i Tea party už dávno dobře vědí: když člověkem zmítá úzkost a tíží ho beznaděj, není nic lepšího než vyrazit ven na starý dobrý protestní pochod s hromadou lidí, kteří nepochybují, že útlak je skutečný a spravedlnost je na jejich straně. A oni ji na své straně tentokrát opravdu mají.

Zda na svou stranu získají i dějiny, to se teprve ukáže. Je ještě příliš brzy na to, aby se dalo s jistotou říct, co z téhle nové energie odporu vzejde, zda neztratí na síle, jaká bude odezva, jaká nová hnutí se z toho kotle lidových nepokojů zrodí. Zatím ještě neuběhly ani dva týdny. Už teď je ale vidět, že Američanů připravených přijmout tenhle nový stav jako normu stále ubývá, a přestává být pochyb o tom, že na „tady a teď“ skutečně záleží. Příští roky přinesou otázku, kterou nebudou muset zodpovídat jen politici a ti, kdo stáli v čele protestů, ale i všichni ostatní: Co jste dělali v roce 2017? Kam až jste byli ochotni zajít? Jak dlouho trvalo, než jste si dupli a řekli „ne, to ne – jen tohle ne“? A jak vypadal váš protiúder?

Autorka je spisovatelka.

Z anglického originálu Now Everyone has seen Donald Trump’s true face – and the fightback can start, publikovaného na webu magazínu New Statesman, přeložila Alžběta Franková. Redakčně upraveno.

 

A2LARM