Šárka Pančochová se minulý týden zúčastnila mistrovství světa ve snowboardingu ve španělské Sierra Nevadě. Navátý písek z pouště na sjezdovkách překvapil všechny závodníky. Překvapivý ale byl i outfit, který si česká olympionička vzala na rozhovor pro server outsports.com. Přišla totiž v zebřím overalu. A ještě překvapivější bylo to, co řekla. „Nemyslím si, že by lidé měli být nějak škatulkováni. Prostě vás přitahují muži, nebo ženy. Je to víc o energii té osoby a o tom, jak se chová, jestli se s ní smějete a jestli spolu souzníte. Teď mě prostě přitahují víc holky,“ řekla šestadvacetiletá snowboardistka. Rodačka z Uherského Hradiště se během chvíle stala nejznámější českou LGBT sportovkyní současnosti. Není to jenom tím, že by byla ze všech takových sportovců nejlepší. Jde o to, že podobný coming out není v českém sportovním prostředí obvyklý. To potvrdily i reakce v diskuzích. Za její sexuální orientaci jí nikdo nenadával. Většina příspěvků ale řešila nevhodnost takového prohlášení. Fanoušky prý zajímá, kolik sportovkyně přiveze medailí z olympiády, a ne s kým zrovna chodí.
U sportovce má být důležité, kolik vyhraje na olympiádě medailí bez ohledu na svou sexualitu. Tu by ale neměl být nucen skrývat nebo se za ni dokonce stydět.
I sama Pančochová přiznala, že se jedná o soukromou záležitost. „Nikdy jsem to netajila. Ale taky jsem to nikdy veřejně nevyhlašovala. Ale oslovili mě, tak jsem si řekla, proč ne,“ řekla českým novinářům. Narážela tím na pošťouchnutí od nizozemské kolegyně Cheryl Maasové, která comingoutovala už dříve a dnes vychovává se svojí partnerkou dítě. Pančochová si prý uvědomila, že její přiznání může mít velký dopad. „Myslím, že nezáleží na tom, jestli máte rád holky nebo kluky, ale na osobnosti, která vám sedne. U holek to není takový problém, ale kluci se tohoto tématu spíš straní, třeba se bojí. Tohle by pro ostatní mohla být inspirace,“ vysvětlila.
Navrátilová bourala hranice
Pančochová není prvním českým sportovcem, který provedl coming out. Nejslavnější žena českého sportu Martina Navrátilová se k tomu, že je lesba, přihlásila veřejně už v roce 1981. Dodnes jde o nejslavnější coming out ve světě sportu. Vzhledem k tomu, že v té době byla homosexualita ve sportu absolutní tabu, mělo její gesto charakter nejen otevřené osobní zpovědi, ale i sílu politického činu. Narušila do té doby v tenisu platný úzus, že „o tom se nemluví“, jak tvrdila její slavná tenisová předchůdkyně Billy Jean Kingová. Právě Kingová zažila zveřejnění své homosexuality proti své vůli. Její soud kvůli majetkovému vyrovnání s bývalou partnerkou nešel před novináři utajit. V roce 1998 si Kingová postěžovala, že ji tehdy Navrátilová dostatečně nepodpořila.
Navrátilová na rozdíl od své kolegyně provedla coming out sama a s jasným cílem. Využila svého statusu, aby dala najevo, že odlišná sexuální orientace není ničím, za co by se měl člověk stydět. I když od té doby uběhlo už téměř čtyřicet let, Navrátilová přiznává, že problém skrývání odlišné sexuální orientace ve sportu pořád trvá. Osobně zná prý několik světových tenisových hvězd, které svoji homosexualitu nejen skrývají, ale dokonce si na veřejnosti hrají na heterosexuály. Osobně ji to prý překvapuje i z toho důvodu, že tenis je individuální sport.
Navrátilová tím naráží na problém kolektivních sportů, které jsou skutečným semeništěm homofobie a přiznání k homosexualitě by zde znamenalo vyloučení z kolektivu. Na tom se podepisuje i striktní genderové rozdělení sportovců, což v důsledku znamená, že homosexuál sdílí kabinu s lidmi stejného pohlaví. Každý fotbalista nebo hokejista v Česku potvrdí, že jestli něco charakterizuje sportovní kabinu, je to homofobní atmosféra. I to je důvod, proč se k odlišné sexuální orientaci musí sportovci přiznávat veřejným coming outem, při kterém vystupují proti normalizovanému prostředí posedlému maskulinní heterosexualitou.
Coming out neznamená konec kariéry
Ale i v kolektivních sportech přibývá odvážlivců, kteří se nebojí vzít na sebe identitu veřejně známého homosexuálního sportovce či sportovkyně – i za tu cenu, že můžou být po zbytek života vnímáni jako gayové či lesby a sportovní výkon bude až na druhém místě. Proto se mnozí rozhodnou pro veřejný coming out až po skončení kariéry. Tak to udělal před třemi roky bývalý německý fotbalový reprezentant Thomas Hitzlsperger. Američan Robbie Rodgers po coming outu také raději ukončil kariéru, ale po několika měsících se k fotbalu vrátil a dodnes nastupuje v dresu Los Angeles Galaxy.
Trochu nešikovně se pokusil podat pomocnou ruku homosexuálním fotbalistům šéf anglického fotbalu Greg Clarke. V rozhovoru pro The Times začátkem letošního roku vyzval gay fotbalisty, aby se hromadně přiznali veřejnosti před příští sezonou. Navzdory tomu, jak absurdně takový požadavek zní, chtěl hráčům ulehčit jejich případné osobní coming outy. Ve větším počtu by se podle něho navíc mohli vyhnout hněvu a útokům homofobních fanoušků na stadionech. Clarkova výzva je ale přesně opakem toho, v čem tkví význam a moc coming outu. Navrhované předsezónní přiznání by pouze rozdělilo fotbalisty na homosexuály a heterosexuály. Není jasné, jak by podobná akce mohla vymýtit homofobii ze hřiště i hlediště. A především zapomíná na to, že sexuální orientace je zcela soukromou věcí.
V boji proti homofobnímu prostředí zůstává nejlepším prostředkem právě coming out. Veřejná prohlášení známých osobností, jako jsou Navrátilová nebo nyní Pančochová, můžou každému dodat odhodlání přestat svoji sexualitu tajit. U sportovce má být důležité, kolik vyhraje na olympiádě medailí bez ohledu na svou sexualitu. Tu by ale neměl být nucen skrývat nebo se za ni dokonce stydět.
Autor je spolupracovník redakce.