Daniela Šrámková
Na některém z veřejných shromáždění v roce 2013 jsem za iniciativu (nakonec neúspěšně) bojující za záchranu hotelu Praha říkal, že „je nutné spojit síly všech, komu není osud našich měst lhostejný, protože jde o tendenci dlouhodobou, záměrnou a bez systémových oponentů“. Situace se od dob bourání hotelu Praha naštěstí trochu zlepšila – Národní památkový ústav má soustavně pracující, vysoce kompetentní komisi pro ochranu památek druhé poloviny 20. století, vznikla řada nových občanských a osvětových iniciativ a zburcovat poučenou veřejnost je naštěstí čím dál snadnější. Přesto se systému památkové péče, který se i přes svou rozvětvenost a zvenčí zdánlivou nepřehlednost stýká na Ministerstvu kultury u jedné osoby s razítkem, nedaří ohrožené architektonické a designérské dědictví druhé poloviny 20. století efektivně chránit.
Exponované místo a exponovaná stavba
Soubor budov Transgas byl postaven architekty Jiřím Eisenreichem, Ivo Loosem, Jindřichem Malátkem a Václavem Aulickým podle přednormalizačního projektu z roku 1970, stavba probíhala v letech 1971–1979. Exponované místo přechodu Václavského náměstí do Vinohradské ulice obsadila politicky exponovaná stavba – Federální ministerstvo paliv a energetiky, sídlo Světové odborové federace a dispečink tranzitního plynovodu, což byl nový mamutí projekt z roku 1971, který měl překročit železnou oponu – měl dodávat zemní plyn ze Sovětského svazu přes Československo do zemí jižní a západní Evropy. Je fakt, že investorem byla jedna z nejvyšších instancí socialistického státního aparátu, nicméně nějaká státní instituce byla investorem všech tehdejších staveb (s výjimkou tehdy marginální architektury individuálního bydlení). Pokud bychom tedy chtěli účinně vymazat všechny stavby, spojené s mocí státního socialismu, museli bychom zbourat skoro celou zemi a kromě toho, že bychom neměli kam chodit do práce a ani jak se tam dostat, 2,5 milionu lidí by se ocitlo na dlažbě. Stavby nemohou za tehdejší kolektivní ani individuální, osobní ani politická selhání, přestože se je stále snažíme vytěsnit.
Představa některých urbanistů, kteří s demolicí Transgasu souhlasí, totiž že stavby musí co nejlépe, nenápadně a organicky zapadat do uličních front a pokud možno nevytvářet žádné vlastní dominanty a sebestředné prostory, působí, jako by vypadla z konce devatenáctého století.
Je statisticky jisté a historií architektury ověřené, že v každém desetiletí po druhé světové válce vzniklo pár kvalitních staveb. Památkové ochrany se jim ale poslední dobou dostává jen zřídka. Památkový zákon nařizuje, že stát je povinen chránit takové památky, „které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické“. Dokud stát systematicky a v daleko větší míře, než je tomu doposud, nechrání architektonické dědictví z dob sahajících až do současnosti, neplní to, co mu ukládá zákon. Je jisté, že prohlášení za kulturní památku musí být podmíněno architektonickými a/nebo uměleckými kvalitami, podívejme se tedy na soubor budov Transgas podrobněji.
Architektonicky prvořadá záležitost
Při hodnocení této architektury je nejprve nutné si připomenout, že šlo o komplex tří staveb s relativně odlišnou funkcí, což se promítlo jak do hmotové skladby, tak architektonické formy. Uprostřed komplexu vznikla piazzeta s horizontální stavbou na válcové noze, v níž se ukrýval jeden z nejmodernějších halových počítačů té doby. Kvádrová hmota s mírně dovnitř prolomeným pláštěm byla obložena dlažebními kostkami kvůli odstranění otřesů z ulice s ohledem na citlivou výpočetní techniku uvnitř. Tento halový počítač byl jádrem dispečinku plynovodu a byl přístupný skrz dvě trubky z části směřující do Rubešovy a Římské ulice. Jedná se o dvě propojené hranolové hmoty, jejichž plášť připomíná prvky high-tech architektury. Tmavá, technicky pojatá fasáda s bílým rastrem se vyrovnává s nejaktuálnějšími tendencemi ve světové architektuře: slavný John Hancock building v Chicagu se v roce 1970 teprve stavěl a Centre Pompidou od Richarda Rogerse či HSBC Main Building od Normana Fostera měly také ještě vzniknout. Dvě zmíněné části komplexu Transgas zároveň pracují s tím, s čím u nás experimentoval hlavně Karel Prager: koncept města nad městem.
Yona Friedman, maďarsko-francouzský architekt a urbanista přišel s ideou vyzdvižených struktur nad stávající města tak, aby městský parter zůstal zachován pěším a lidskému měřítku. Prager to uplatnil v současně budovaném Federálním shromáždění, tým Malátek–Loos–Aulický–Eisenreich to plně uplatnili zde. Tendenci vyzdvihnout nové struktury nad město naznačují i pásová okna v devátém podlaží obou objektů Ministerstva paliv a energetiky směřujících do Římské ulice.
Poslední, třetí částí souboru je kancelářská budova světové odborové organizace, kterou tvoří ustupující prosklená podlaží objektu dosedajícího na sousední budovu Českého rozhlasu. Původní návrh této části byl poněkud jiný – stavba měla mít pravidelně členěnou fasádu a uliční parter měly ukončovat betonové rampy ve tvaru písmene U, jaké použil Oscar Niemeier na svém paláci spravedlnosti v Brasilii (1962) nebo Le Corbusier a Iannis Xenakis v ikoně brutalismu – klášteře Sainte Marie de la Tourette (1959–1960). Pozdější změna projektu nicméně vedla v pořízení velmi lehké, díky odstupňování vzdušné hmoty.
Stejně jako má komplex více funkcí, je nejednoznačné i jeho stylové zařazení. Autoři suverénně a poučeně využili nejaktuálnějších světových trendů a přetavili je v osobitou formu. Jak již psala památkářka Kateřina Bečková, určení stylu komplexu Transgas není jednoduché a vlastně na tom ani nezáleží. Kvalita spočívá právě v jeho jedinečnosti, ne v jeho snadné zařaditelnosti do množin dalších architektonických děl.
Projekt byl už ve své době hojně odborně publikován, a to ještě než začala samotná výstavba. Jednalo se o architektonicky prvořadou záležitost. Navíc se před časem podařilo objevit, že monumentální mozaika uvnitř budovy vznikla dle návrhu Pabla Picassa a realizoval ji Sauro Ballardini, což budově přidává na další hodnotě.
Plnit veřejný zájem
Představa některých urbanistů, kteří s demolicí Transgasu souhlasí, totiž že stavby musí co nejlépe, nenápadně a organicky zapadat do uličních front a pokud možno nevytvářet žádné vlastní dominanty a sebestředné prostory, působí, jako by vypadla z konce devatenáctého století. V kontextu nekontrolovatelné industrializace to požadovali konzervativní urbanisté jako Camillo Sitte, což mělo smysl tehdy, ale také netrváme na ježdění kočáry a nošení krinolín. Mezitím uplynulo století a půl, které nás poučilo, že urbanistickou kvalitou může být nejen to, jak se stavba co nejlépe stane neviditelnou, ale i to, jak se může stát nepřehlédnutelnou. Urbanista Kevin Lynch pojmenoval několik zásadních urbanistických kvalit: živost, smysl, vhodnost, přístup a kontrolu. Všechny výtky, které v těchto ohledech můžeme vůči veřejnému prostoru vzniklému kolem Transgasu mít, by měly směřovat na jejich údržbu. Stavby soustavně zanedbávat, nechat zapracovat zub času a pár negativních sociálních jevů a pak nadávat na neschopnost architekta předvídat budoucnost a navrhovat trvale, je šeredný faul. A jako celá řada dalších staveb v centru i Transgas musel plnit urbanistické a památkové požadavky – například nesměl převyšovat Národní muzeum při pohledu z Václavského náměstí.
Transgas je třeba památkově chránit nejen s ohledem na architektonické kvality, ale především jako technickou památku. Že by počátky počítačové technologie i u nás měly být součástí kulturního dědictví, je trochu nepříjemná představa, ale čas prostě běží. Na rozdíl od jiné technické poválečné památky – telekomunikační stanice v Dejvicích, která byla navržena také Jindřichem Malátkem a Václavem Aulickým a která šla k zemi v uplynulých týdnech, může soubor budov Transgas díky své lokaci a víceúčelovosti snadno najít nové využití. (Telekomunikační stanice v Dejvicích má naštěstí velmi podobnou „sestru“ od týchž autorů v Hradci Králové, existuje tedy aspoň slabá útěcha pro její fanoušky).
Přestože tak činí už Národní památkový ústav, musí se i výkonná památková péče (tedy ta na obecních úřadech, magistrátech a na Ministerstvu kultury) začít architektonickým a technickým dědictvím druhé poloviny dvacátého století poučeně, systematicky a účinně zabývat, jinak přestává naplňovat veřejný zájem, který jí předepisuje památkový zákon. A to jak ten starý, tak i ten nový, který koncem loňského roku prošel sněmovnou.
Autor je historik umění.