Proč potřebujeme dobré antifeministy


V debatách často dostávají prostor ti kritici feminismu, kteří toho o něm příliš nevědí. Poučená oponentura je přitom jednou z důležitých podmínek dalšího vývoje celého hnutí.

Foto z pořadu DVTV

Čeští publicisté, publicistky a celá řada dalších veřejně známých osobností kritizovali v uplynulých týdnech kampaň #MeToo, která chtěla skrze příběhy konkrétních žen upozornit na rozšířenost sexuálního zneužívání, za to, že je přehnaná, nafouknutá, vychýlená. Zatímco samotná kampaň nabízí samozřejmě řadu kritických otázek, jež můžeme vztáhnout k jejímu zacílení i konkrétním dopadům, postoje některých jejích odpůrců ukazují na obecnější problémy české kritiky feminismu. Ta je jistě potřebná, ale v případech osob, jimž dávají média hlas, se tak děje ze zvláštně hrdě nepoučených pozic.

Často se přitom objevuje argument, že feminismus popisuje svět kolem sebe z limitované pozice. To je tvrzení, proti kterému se nedá nic namítnout, ačkoli by bylo vzápětí třeba dodat, že neexistuje jeden homogenní proud feminismu, ale celá řada směrů, které spolu v mnoha ohledech nesouhlasí, či si dokonce přímo odporují. Co však takovým nesouhlasným reakcím schází, je zhodnocení pozice vlastní a limitů, jež z ní nutně vyplývají.

Dobře veřejně formulované námitky z antifeministických pozic jsou i pro samotné zpřesnění feministických debat důležité. Jen je potřeba, aby se dostaly na vyšší úroveň a nezůstávaly vytrvale v té, kde se jen míchají osobní dojmy s informacemi z Wikipedie.

Když se například publicista Luděk Staněk v diskusi s novinářkou Silvií Lauder na DVTV dovolává v rámci kampaně #MeToo „racionální debaty“, není jasné, kdo její podobu určuje. Možná snad Staněk osobně? Kritici a kritičky feminismu se podobně jako Staněk nezřídka staví do role „majitelů pravdy“, kteří určují, co to ta „racionální debata“ je a jaké má parametry. Přitom právě uvědomění si své pozicionality je zásadní krok k tomu, aby vůbec nějaká debata mohla vzniknout.

Jenže kritika feminismu v Česku je bohužel v mnoha případech pevně a spokojeně usazena ve svém chápání světa a o nahlédnutí jinam zjevně nestojí. Když například zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček tvrdí, že diskriminace není téma, protože se běžného člověka nedotýká, neznamená to nic jiného, než že nedokáže vystoupit z vlastní pozice a podívat se na svět očima druhého. Přitom diskriminace na základě pohlaví, věku či etnika je smutnou součástí života významné části Čechů. Prohlášení z úst takto výrazné veřejné figury pak může být pro diskriminované jen dalším potvrzením toho, že nemá smysl, aby o svých zkušenostech mluvili či aby se snad dovolávali spravedlnosti. Nad celým Křečkovým výrokem zůstávají mimo jiné viset alarmující otazníky: Jak může člověk, pro něhož není diskriminace téma, vykonávat zrovna úřad zástupce veřejné ochránkyně práv?

Pořád ty samé řídké námitky

Důležitá je také role samotných médií a institucí, které v rámci debat nad feministickými tématy často dávají hlas právě „vděčně kontroverzním“ osobám, kterým chybí znalosti problematiky i argumenty. Jejich role je výrazně omezená na pouhé glosování či opakování, že daný problém ve svém okolí nezaregistrovali.

Přitom v případě kampaně #MeToo, ale i celé řady dalších feministických témat a přístupů narážíme i na solidní, argumentačně podložené námitky a výtky. Jenže namísto toho, abychom se bavili, v čem může být #MeToo pro některé oběti problém (jak ukazují například tyto krátké komiksy), zda některé feministické proudy nepřipisují mužům jakousi apriorní vinu (jak tvrdila třeba britská držitelka Nobelovy ceny za literaturu Doris Lessing, jejíž tvorba se stala v mnoho případech důležitou součástí feministického uvažování, ačkoli ona sama feminismus odmítala) nebo jestli někteří feminističtí autoři a autorky zbytečně nevytvářejí jakousi oddělenou hierarchii znevýhodnění, namísto toho, aby různá znevýhodnění provazovali mezi sebou, točíme se pořád kolem řídkých námitek, postavených zpravidla výhradně na dojmech dotyčného.

Ve většině polemických debat se velká část času vyčerpá na otázky, zda feministky nenávidí muže nebo jestli náhodou nepožadují to, aby byli všichni stejní, a už bohužel nezbude skoro žádný prostor na podstatnější témata – například jak může feministická optika přispět k řešení důležitých otázek týkajících se práce, rodiny, školství či zdravotnictví.

Přitom by si český antifeministický proud nepochybně zasloužil lepší, poučenější reprezentaci. Dobrým zdrojem kritiky feminismu jsou mimochodem samotné feministické texty. Ty se často vzájemně tvrdě kritizují, přičemž lze pozorovat, jak se v průběhu desetiletí proměňuje chápání genderu, znevýhodnění nebo patriarchátu.

Poučení oponenti a oponentky, disponující skutečnými argumenty, a ne jen několika mlhavými dohady, jsou jistě třeba. Mohou totiž přispět k tomu, že feminismus v českém veřejném prostoru konečně překročí práh cizího, pro některé možná nepřátelského konceptu a začne být vnímán jako bohatý soubor myšlenek, v němž lze nahmatat možné cesty z problémů, které se dotýkají nás všech – narůstajících sociálních nerovností či hrozícího environmentálního rozvratu. A informovaná oponentura je zásadní ještě z jednoho důvodu: může zajistit, aby se feministé a feministky neuzavřeli a nestali se z nich povýšení „specialisté na dobro“. Tímto termínem označuje politolog Ondřej Slačálek ve svém dva roky starém, ale stále aktuálním eseji Vzpoura proti specialistům na dobro ty skupiny, které si konání „dobra“ privatizovaly a často používají specializované jazyky, jež v důsledku znepřístupňují danou oblast laikům.

Dobře veřejně formulované námitky z antifeministických pozic jsou i pro samotné zpřesnění feministických debat důležité. Jen je potřeba, aby se dostaly na vyšší úroveň a nezůstávaly vytrvale v té, kde se jen míchají osobní dojmy s informacemi z Wikipedie. Tak špatnou reprezentaci si totiž antifeminismus nezaslouží.

Autorka je publicistka, scenáristka a feministka.

 

A2LARM