Proč budu volit Drahoše – a to bez iluzí

Pojďme porazit Zemana. A udělejme to se stejnou vervou, s jakou budeme bojovat proti Drahošovi, pokud se z něj vyklube asociální a špatný prezident.

Řada z nás by místo Jiřího Drahoše uvítala českou verzi levičáka Bernieho Sanderse. Jiní by zase ocenili zrušení prezidentského úřadu. A další by chtěli žít v úplně jiné zemi, než je politicky bizarní „Čechia“. Pokud tu ale úřad prezidenta máme (navíc okrášlený přímou volbou) a výběr kandidátů ve druhém kole je, jaký je, dávám přednost Jiřímu Drahošovi – bez iluzí, možná se zacpaným nosem, ale přece jen s nadějí.

Váhání mezi Milošem a Drahošem

Šance Zemana a Drahoše jsou dnes, zdá se, dramaticky vyrovnané. Klíčová je volební účast. Kolik lidí nakonec přijde hodit hlas Zemanovi a kolik Drahošovi? Miloš Zeman se může opřít o jádro složené z voličů KSČM a Okamurovy SPD. Voliči ANO a ČSSD už jsou ale v podpoře Zemana mnohem rozpolcenější. I proto jim dnes prezident vehementně slibuje podporu menšinové vlády složené z Babišova ANO a sociální demokracie, s podporou komunistů nebo SPD. Což je od něj chytré lákadlo. Drahoš má naproti tomu na své straně hlasy Pirátů, Starostů, TOP 09, části ČSSD, části ANO, převážné části ODS a lidovců. Ale také velkou nejistotu.

Volba Drahoše je pro spoustu z nás volbou taktickou, a ne volbou srdcem. To ale neznamená, že je volbou bez naděje.

Zemanovi stačí, aby ve srovnání s prvním kolem získal zhruba pět set tisíc hlasů navíc. Drahoš naproti tomu potřebuje mnohem větší přísun voličů – musí zmobilizovat ještě asi milion dvě stě tisíc lidí a není vůbec jisté, že se to povede. I když totiž součet hlasů všech antizemanovských kandidátů z prvního kola (tedy včetně Hilšera, Horáčka či Fišera) stačí na Zemanovu porážku, je možné, že část antizemanovských voličů Drahoše nezvolí. A otázkou je, jak velká část to bude. Mnoha lidem se totiž nelíbí Zeman ani Drahoš, a nikdo neví, kolik jich o víkendu skutečně dorazí k urnám. V takovém případě by stačilo, kdyby Zeman zmobilizoval pár set tisíc protestních a ultrapravicových hlasů navíc, a Drahoš ostrouhá.

Zeman jako ostuda pro levici

Proti Jiřímu Drahošovi dnes mluví řada pádných argumentů. Má kolem sebe pochybné poradce v čele s neoliberálním ekonomem Lukášem Kovandou a egyptologem Miroslavem Bártou, k jejichž pravidelným estrádním číslům patří brojeni proti sociálnímu státu. Na místě jsou i oprávněné obavy z toho, že prezident Drahoš bude jen zakrývat společenské problémy, které po jeho zvolení nezmizí. Země zůstane dál rozdělená, agresivita ani frustrace se nevypaří a miliony zklamaných Zemanových voličů to dají Drahošovi pořádně sežrat – předehrou může být třeba jeho nedávné vypískání hokejovými fanoušky v Třinci.

Před pěti lety jsem napsal, že Zeman na Hradě rozhodně není příčina rozdělené společnosti, ale důkaz, že tu máme pořádnou krizi. Jenže Zeman od té doby také vydatně přispěl k jejímu prohloubení. Jako prezident, který se těší velké symbolické moci, posouval veřejný prostor do kalných vod. Média zuřivě přetiskovala jeho výroky proti imigrantům, islámu, „kavárně“ nebo novinářům. Připomeňme si, že už po prvním roce Zemanova panování jeho popularita strmě klesala a ohrazoval se proti němu dokonce i Babiš. Pak ale přišla uprchlická krize a s ní rasistická vlna, při které skoro kolabovaly státní instituce, politici se třásli strachy, levice se rozpadala, náckové pochodovali ulicemi a Zeman šel znovu nahoru.

Kormidlo se v českých politických vodách otočilo prudce doprava. A některé negativní jevy, které byly součástí našich polistopadových poměrů, se ještě zhoršily. Jak píše historik Roman Kanda, Češi po roce 1989 nikdy doopravdy nepřijali liberální hodnoty – z postkomunismu se stala hlavně živná půda pro politickou extremizaci, protože se zakrývaly sociální i další problémy a neexistovaly smysluplné politické alternativy. To hlavní, co postkomunismus a jeho pohrobci umí vytvářet, jsou obrazy nepřátel, a to buď prostřednictvím strachu z minulosti („komunismu“), anebo z vnější invaze („cizích barbarů“). A právě v druhém bodě Zeman sehrál důležitou roli. Výrazně totiž přispěl k extremizaci společnosti tím, že udělal z xenofobie a nenávisti relevantní a „zajímavý“ hlas, který je dnes slyšet všude kolem nás. Tragikomické je, že se takovému paskvilu říká „levicový prezident“.

Češi, rekordmani v islamofobii

Nikdo z nás si nepřeje vládu neoliberálů ani destrukci zbytků sociálního státu. Stejně tak ale nemůžeme připustit, aby se u nás napadali lidé, kteří náhodou neděsí Čechy migrační vlnou, mají jinou barvu pleti, odlišnou sexuální orientaci nebo náboženskou víru. Jak upozorňuje arabista Miloš Mendel, míra islamofobie v Česku, kde dnes nemáme s islámem ani uprchlíky skoro žádnou zkušenost, je nevídaná, a hravě v ní předčíme i jiné visegrádské země včetně Polska a Maďarska, které jdou vstříc politickému autoritářství. Právě Zeman na tom má nezanedbatelný podíl, protože takové nálady nejenže legitimizoval, ale i otevřeně podporoval, jak je vidět i z jeho nového volebního klipu a z kampaně proti Drahošovi.

Každý, kdo dnes zkusí veřejně vyvracet mýty spojené s migrací, bývá označován za „islamofila“ a „vlastizrádce“, a lehce se může ocitnout na některém seznamu „veřejných nepřátel“. Za to sice nemůže samotný Zeman, jenže kdejaký nácek se může ohánět tím, že má stejné názory jako „náš pan prezident“, což je zatraceně nebezpečné. Zeman se navíc v souvislosti s novými volebními plakáty, kde stojí „Stop imigrantům a Drahošovi“ nechal slyšet, že hájí práci svých podporovatelů. Kdo jsou ale ve skutečnosti jeho kamarádíčkové? Po účasti na oslavách 17. listopadu na jednom pódiu spolu s Konvičkou a po pochvalném vystoupení na sjezdu ultrapravicové SPD si o tom nemusíme dělat žádné iluze.

Konec mudrování

Zeman dnes horlivě přiživuje úmornou kulturní válku, kterou vedeme mezi sebou. I levice se rozštěpila na „starou“, konzervativní, která se často přimyká k Zemanovi, a „novou“, liberální, s tím, že obě se leckdy nenávidí a nemůžou si přijít na jméno. Nikde není psáno, že se příkopy mezi oběma tábory podaří překonat a možná tu zůstanou navždy. Existují tu ale přece jen důležité rozdíly. I kdyby se naplnily ty nejčernější scénáře a Drahoš se ukázal jako asociální zrůda, která chce ožebračit chudé, třeba se v boji proti němu nakonec můžeme sjednotit a začneme spolu mluvit. A to pro začátek není tak úplně málo. Navíc je velký rozdíl, jestli kritizujeme demokraticky smýšlejícího pravičáka, anebo ultrapravicového populistu, jehož fanoušci se sice ohání svobodou slova, ale zároveň před vámi mávají šibenicí.

Budeme mít jistě dost času zabývat se tím, proč levice nedokázala vygenerovat přijatelného kandidáta, stejně jako dalšími tématy. Pro tuto chvíli bychom se ale neměli řídit heslem „čím hůř, tím líp“. Pojďme spolu s Drahošem porazit Zemana. A udělejme to se stejnou vervou, s jakou budeme bojovat proti Drahošovi, pokud se z něj vyklube asociální a špatný prezident. Volba Drahoše je pro spoustu z nás volbou taktickou, a ne volbou srdcem. To ale neznamená, že je volbou bez naděje.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies