Poslanci SPD by měli vyrazit na zahraniční stáž


Erasmus je jeden z nejúspěšnějších programů Evropské unie, který umožňuje studovat v zahraničí i lidem ze sociálně znevýhodněných rodin. SPD se ale nelíbí.

Poslanec SPD Lubomír Volný při zasedání Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny zaútočil na studijní program Erasmus. Obchodník s chudobou, který si vydělává pronajímáním předražených zchátralých bytů v Ostravě, označil vyjíždějící studenty za „kampusové povaleče“, kteří žijí ve „zlaté kleci“. Studenti jsou podle něj zmanipulovaní tamní propagandou a mají zkreslené informace o životě v navštívených zemích. Moje zkušenosti s dvěma výjezdy v rámci Erasmu, podobně jako zkušenosti tisíců dalších absolventů, jsou ovšem v přímém rozporu s těmito demagogickými tvrzeními. Práce i studium v zahraničí patří k důležitým zkušenostem, které pozitivně ovlivnily můj život i postoje.

Propastné rozdíly

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ve svých dvaceti letech vyrazil na první delší pobyt mimo domov. Většina spolužáků se snažila dostat na prestižní univerzity v Německu, Francii nebo Británii, ale mě tehdy lákalo vyrazit někam na periferii Evropy. Program totiž funguje obousměrně. Zamířil jsem na pracovní stáž v ekologické organizaci do Bulharska, tedy do nejchudší ze všech členských zemí. Vystoupil jsem z vlaku v malém zanedbaném městečku Dragoman na hranicích se Srbskem, kde jsem se staral o provoz environmentálního vzdělávacího centra u chráněného mokřadu. Žil jsem skoro půl roku v malé studené chaloupce v podnájmu u páru seniorů, kteří mi nosili čerstvá rajčata ze skleníku. Mých 80 eur za měsíc pro ně bylo vítaným přilepšením.

Pobyt v jiném kulturním prostředí pomáhá překonávat předsudky a zabedněnost, ze kterých tyjí právě politici jako Lubomír Volný.

Pravidelně jsem vlakem dojížděl do padesát kilometrů vzdáleného hlavního města Sofie, kde jsem se seznámil s řadou místních ekologických aktivistů. Den po příjezdu do země jsem se zúčastnil první přímé akce v životě, při které jsme blokovali velkou křižovatku v centru města. Chtěli jsme apatickou veřejnost upozornit na drancování pohoří Pirin při výstavbě lyžařských areálů. Sám jsem se pak do hor vypravil, abych se přesvědčil o rozsahu devastace hodnotné horské oblasti pod ochranou UNESCO.

Ve „zlaté kleci“ jsem skutečně žít nemohl, protože jsem od Erasmu dostal průměrnou bulharskou mzdu, která v té době byla asi 300 eur na měsíc. Pro studenta zvyklého žít skromně to byla částka dostatečná, ale musel jsem se ptát, jak asi přežívá většina Bulharů, kteří musí z tak nízké mzdy platit nájem a živit rodinu? Díky pracovní stáži jsem si poprvé naplno uvědomil, jak propastné rozdíly jsou mezi zeměmi Evropské unie a že se oproti Bulharsku nacházíme v celkem privilegovaném postavení. Pobyt mezi tamními ekologickými aktivisty, kteří pracují v podmínkách mnohem zkorumpovanějšího státu, než je Česko, mě přivedl k vlastní politické angažovanosti. Na Erasmu v Bulharsku jsem pochopil, že se o změnu k lepšímu musím přičinit sám a že to za mě nikdo jiný neudělá.

Škola solidarity

O několik let později jsem vycestoval na studijní pobyt do řecké Soluně. Cílovou zemi jsem vybíral podle kvality výuky, podnebí, ale nakonec jako student politologie hlavně podle politické situace. Nechtěl jsem skončit v izolovaném kampusu, naopak mi šlo o to dozvědět se víc o životě v zemi, která prochází zásadními společensko-politickými změnami. Řecko se právě připravovalo na přelomové parlamentní volby, ve kterých měla zvítězit radikálně levicová strana, jež voličům slibovala ukončení politiky škrtů a vyvázání země z dluhového poddanství. Do Soluně jsem dorazil právě, když začala tvrdá vyjednávání Tsiprasovy vlády s Trojkou a byl jsem svědkem provládních demonstrací. Během semestru jsem navíc mohl navštěvovat přednášky předních odborníků na teorii populismu, kteří na Aristotelově univerzitě působí.

Přínosem bylo i sdílení bytu se studenty ze Španělska, Rakouska a Francie. Každý pocházel z jiných poměrů, studoval jiný obor a měl jiné politické názory, ale vždycky jsme našli společnou řeč. Mnohá moje mezinárodní přátelství trvají dodnes. Na měsíc jsme dostali stipendium 400 euro, z kterých jsme platili asi 250 euro za pokoj, takže nám na kampusové „povalečství“ zbývalo jen málo peněz. Za půl roku jsem celkem dobře pochopil nejen řeckou politiku, ale i každodenní radosti i starosti Řeků. Spolu s nimi jsem prožíval celé jaro v naději na zlepšení zoufalé politické situace – pravicové vlády totiž v předchozích letech přivedly na pokraj krachu zdravotnictví a další klíčové instituce. Dodnes si živě pamatuji, s jakou hrdostí Řekové ve vládou vyhlášeném referendu na konci června 2015 zvolili „ochi“, tedy „ne“ podmínkám přijetí další půjčky. Jenže vzepětí hrdosti vystřídaly zklamání a frustrace, když premiér Tsipras tři dny po referendu požádal o další půjčku výměnou za krácení důchodů, zvyšování daní a další vlnu privatizací veřejného majetku.

Erasmus považuji za jeden z nejúspěšnějších programů Evropské unie. Umožňuje žít a studovat v zahraničí i lidem ze sociálně znevýhodněných rodin, kteří by si bez stipendia nemohli dovolit vycestovat. Finanční podpora stačí sotva na pokrytí základních výdajů a rozhodně nestačí na život ve „zlaté kleci“. Pro mnohé lidi naopak stáž představuje první zkušenost s finančním plánováním a soběstačností. Pobyt v jiném kulturním prostředí pomáhá překonávat předsudky a zabedněnost, ze kterých tyjí právě politici jako Lubomír Volný. Doporučil bych mu, aby si dal alespoň na rok dovolenou od ždímání chudáků ve svých ubytovnách a lezení do zadku podvodníka Tomia Okamury. Namísto toho by mohl vyrazit na stáž v zahraničí, aby se setkal s lidmi z jiných kultur a prostředí. Třeba by mu to pomohlo zbavit se nenávisti a žlučovitosti, která ho dovedla až do fašistické strany, jež zneužívá lidského strachu.

Autor je redaktor Alarmu.

 

A2LARM