Když se před dvaceti lety nevrátil devítiletý Honza Nejedlý domů z návštěvy u kamaráda, začala ho jeho rodina shánět. Nejdřív zjistili, že vůbec nedorazil na návštěvu ke kamarádovi, kam z domova odpoledne odešel. Honza se pořád nevracel a ani další kamarádi a známí nevěděli, kde je. Chlapcova matka, paní Ivana Nejedlá, zavolala tedy na policii, aby oznámila synovo zmizení. „Policie se mnou ze začátku mluvila tak, jako by Honzík z domova utekl a já za to mohla,“ vzpomíná paní Ivana Nejedlá po dvaceti letech. „Připadalo mi, jakoby to vůbec nebrali vážně.“ Vzpomínky staré dvacet let do velké míry překryl čas, ale pocit nespravedlnosti z tehdejšího necitlivého přístupu policie zůstal. Bolest přetrvává zejména proto, že Honzík se nikdy nenašel.
Příběh bez konce
Pražáci střední a starší generace si možná vzpomenou, že před dvaceti lety město zaplavily vylepené papíry s podobiznou malého chlapce. Rodina tehdy udělala vše možné i nemožné, aby ho našla. Otázka, kterou si matka a sestra ztraceného chlapce kladou dodnes, je, jestli maximum udělala i policie. Společně se o tom chtěly přesvědčit a nahlédnout do spisu, aby po letech učinily poslední pokus zjistit, co se tehdy vlastně stalo, a pak se pokusily celou záležitost symbolicky uzavřít. Jenže narazily i po dvaceti letech. Ukázalo se, že dosud nebyly zahájeny úkony trestního řízení. Podle policie tedy matka a sestra nejsou poškozené a údajně nemají automatické právo do spisu nahlížet. Jeden z policistů, se kterým mluvily, jim navíc řekl, že spis bude po dvaceti letech skartován. To je vyděsilo, znamenalo by to, že v roce 2018 by zmizela poslední naděje podívat se, co všechno policie pro nalezení chlapce učinila. Informace se naštěstí ukázala jako nepravdivá, lhůty pro skartaci jsou v tomto konkrétním případě delší.
Dvacet let poté, co se Honzík ztratil, policie nemůže vydat informace o tom, co v dané věci udělala – prý by to mohlo ukázat metody, kterými se zjišťuje, zda byl spáchán trestný čin…
Úkony trestního řízení nebyly zahájeny, tudíž se nepostupuje podle trestního řádu, ale podle zákona o Policii České republiky. V něm není výslovně upraveno, kdo a jak může nahlížet do spisu. Advokátka Tereza Kubalíková, která zastupuje sestru zmizelého Jana Nejedlého, se nicméně domnívá, že není zákonný důvod, aby policie přístup do spisu rodině neposkytla. Kubalíková k tomu zároveň uvádí, že pokud by policie zahájila úkony trestního řízení, což by bylo vzhledem k dané situaci zcela namístě, bylo by jasné, že příslušníci rodiny zmizelého mají jakožto poškození podle trestního řádu výslovně přístup do spisu. V současné době jsou ve věci vedena správní řízení.
Trauma a chybějící katarze
O získání informací se před lety pokoušel i otec Honzíka pan Marcel Nejedlý. Tehdy ho prý policie odmítla s tím, že je sám podezřelý, a proto do spisu nahlédnout nemůže. „Tak mi to říkal táta,“ vysvětluje Adéla, která se o otce starala, když byl nemocný. „Co přesně mu tehdy řekli, ale už nezjistíme,“ dodává. Pan Nejedlý totiž před třemi lety zemřel. Z nejbližších příbuzných tak zůstávají jen matka a sestra.
Nejasnosti okolo vyšetřování pochopitelně nepomáhají tomu, aby se rodina dokázala se ztrátou vyrovnat. Podle psycholožky Terezy Konrádové je ztráta dítěte jedna z nejhorších představitelných ztrát a v každém případě představuje trauma, které postihuje celý vztahový systém rodiny. „Méně traumatizující, mohu-li to tak říct, se jeví ohraničená ztráta – například v případě úmrtí důsledkem onemocnění. Rodiče a další významné osoby vědí, co se s jejich dítětem dělo, jak o něj bylo postaráno, mohou se rozloučit a přijmout realitu,“ vysvětluje Konrádová. Naopak ztracené a nikdy nenalezené dítě podle psycholožky vyvolává nekonečnou řadu fantazií, od těch nadějných až po ty zcela bezútěšné. „Potřeba rodiny uzavřít si tvar, ukončit příběh je pochopitelná. Když jediný způsob, jak toho docílit, je nahlédnout do policejního spisu, pak je potřeba to udělat,“ říká Konrádová, ale zároveň upozorňuje, že tím nemusí dojít k očekávané katarzi, ale příběh se může rozvětvit do dalších souvislostí.
Policejní senzibil
Zákony se od dob zmizení Jana Nejedlého změnily, dnes by policie mnohem spíš zahájila úkony trestního řízení, a to i v případě, že by neměla vytipovaného pachatele. Podle státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 Barbory Kvášové se však ani dnes v případě, že je někdo pohřešován, nezahajují a priori úkony trestního řízení. Aby zahájeny byly, musí být podle Kvášové „dány takové skutečnosti, které důvodně nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, kdy je nutné daný skutek vymezit a právně jej kvalifikovat“. Toto napsala Kvášová počátkem září rodině ve vyrozumění, kde hájí postup policie, která nechce sestře dovolit, aby nahlédla do pátracího spisu. Důvod, proč do něj rodina nesmí nahlédnout, ač to zákon v případě pátracího spisu nezakazuje, ani nijak neupravuje, je podle Kvášové ten, že spis je interním dokumentem policejního orgánu a jsou v něm obsaženy informace, které popisují metodiku práce policie a obsahují osobní údaje různých osob. Podle státní zástupkyně je proto zcela nepředstavitelné, že by do něj mohly nahlížet další osoby.
V argumentaci státní zástupkyně už pak nepřekvapí ani poznámka, že policejní orgán postupoval důkladně a činil veškeré možné úkony, které přicházely v úvahu. „Zabýval se reálnými poznatky, ale důsledně prověřoval i informace získané od senzibilů a jiných obdobných osob,“ píše se v odůvodnění. Postup policie byl podle Kvášové řádný a nelze mu nic vytknout. Skutečnost, že policie spolupracovala se senzibily, připadá paní Ivaně Nejedlé přinejmenším zvláštní. Ona sama jako zoufalá matka komunikovala s každým, kdo nabídl pomoc, za ty roky zkusila všechno možné, aby zjistila, co se s jejím synem stalo, ale od policie by přeci jen očekávala jistou profesionalitu.
Dvacet let nejistoty
Právě pochyby, zda byl postup policie řádný, vedou sestru Jana Nejedlého k tomu, že by ráda nahlédla do spisu. Kdyby to byl trestní spis a ona byla poškozená, nebyl by to problém. Skutečnost, že spis je pouze pátrací, znamená, že dodnes nemá ani ona, ani její matka odpovědi na mnohé otázky. Jednou z nich je, proč policie nezačala po devítiletém chlapci okamžitě pátrat. Paní Nejedlá si vzpomíná, že se psy, kteří měli malého Honzíka vystopovat, přišla policie až po několika dnech. „V den, kdy se ztratil, bylo hezké počasí, policie přivedla psy až po několika dnech a mezitím sněžilo. Psovod mi tehdy řekl, že s takovým odstupem je to prakticky zbytečná práce,“ poznamenává paní Nejedlá. Jejímu podezření, že policie se tehdy nesnažila udělat maximum, nahrává také nová informace, kterou rodina získala. Ze stanoviska policie z poloviny letošního ledna vyplývá, že tehdy policie vyhlásila celostátní pátrání až 20. ledna 1998, tedy až třetí den po chlapcově zmizení. Proč policie čekala tři dny?
Vzhledem k tomu, že přístup do spisu Adéla Nejedlá zatím nemá, pokusila se alespoň položit policii některé otázky, které ji i její matku trápí. Týkají se postupu policie poté, co se Honzík Nejedlý ztratil. Ptá se, zda vyslechli konkrétní osoby, kdy byli nasazeni psi či vrtulník. Odpověď policie je jasná. Podle ní by sdělení informací, které Adéla Nejedlá žádá, „mohlo vést v celkovém kontextu dovození, jakým způsobem, metodami a činnostmi Policie ČR nejen pátrá po hledaných či pohřešovaných osobách a získává informace, které jsou důležité k jejich vypátrání, ale i postupuje při získávání poznatků o trestné činnosti, vyhledávání, odhalování, popř. dokumentování skutečností, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin.“ Dvacet let poté, co se Honzík ztratil, tedy policie nemůže vydat informace o tom, co v dané věci udělala, protože by to mohlo ukázat metody, kterými se zjišťuje, zda byl spáchán trestný čin. Zároveň se během dvou dekád policie nedobrala toho, zda byl trestný čin spáchán, a proto je spis stále jen pátrací.
„Policie si tím, že nezahájila úkony trestního řízení, ulehčila práci. Podle trestního řádu by byla pozice sestry a matky zmizelého jako poškozených výslovně upravená,“ vysvětluje advokátka Kubalíková. V praxi by to znamenalo, že by dvacet let po zmizení chlapce nemohla policie mlžit, uhýbat a nechávat rodinu v tíživé nejistotě.
Autorka je redaktorka Alarmu.