Meda Chvojková: Had, 2018
Vážený pane Klausi mladší,
tak jako jsem si dal předsevzetí, že vydržím stávající školský systém, všechny své čtyři děti jím nechám projít a nebudu jim zbytečně vykreslovat, jaká by také škola mohla být, podobně jsem si dal za úkol minout váš článek Dobří učitelé z 3. září a nechat jej postupně s podzimem zetlít v mé paměti. Avšak onoho 3. září jsem byl po dvouměsíčním odloučení trochu zotaven z marastu, kterému u nás říkáme základní školství. Vypadl jsem z prostředí typických pojmů – test, přepadová písemka, poznámka a domácí úkol. Vytěsnil jsem primitivní didaktické metody založené na moci, drilu a strachu, navíc zcela neúčinné. Strachu z frustrovaných lidí, jejichž plat je nižší než plat pokladní v Lidlu. A tak mi zkrátka bylo v této zemi na chvilku lépe. Jenže je školní rok je v plném proudu, váš sugestivní styl psaní a plně roztočená kola českého vzdělávacího systému těžce zkoušejí můj práh mlčení a já už to prostě nevydržím.
Čeští učitelé: nejhůře placení vysokoškoláci
Svou názorovou pozici vůči vašemu textu jsem začal tušit při zmínce o tzv. „alternativních magorech, kteří nás poučují, že ,sezením v lavici se žáci nic nenaučí‘ (ano, sezením fakt ne, ale učením jo; VK) a škola musí být hlavně free. Počet rodičů, kterým se to líbí, asi roste. A to je jedno křídlo destrukce“. Ale jo, ať si je klidně posadí do lavice, ale jde o to kdo! Píšete: „Každý z vás zažil výborného učitele a i po třiceti letech na něj vzpomíná, má schovaný jeho dopis z konce první nebo deváté třídy. Ani se to nemuselo jmenovat ,slovní hodnocení‘ a být na to armáda mudrců a metodiků. Prostě odborně zdatný učitel s pedagogickým talentem učil rád a na plný pecky a na rozloučenou napsal žákům (třeba ne všem) dopis. Měl je rád a na dopise si dal záležet.“ Spadla mi brada! Jsem marťan já, nebo vy? Každý z nás zažil výborného učitele…? Schovaný dopis?? Jsem Husákovo dítě (1972), zřetelně si pamatuji, který učitel mě seřezal tágem na kulečník, která učitelka mi málem urvala ucho, která spolužáka při námitkách rodičů zesměšnila druhý den před kolektivem, která si vychutnávala přepadové pětiminutovky na závěr poklidné hodiny, která pouhou silou slova dokázala rozbrečet už tenkrát mohutného budoucího reprezentanta ve volejbale, která se na škole v přírodě opila do němoty – ano, ke všem bych po pětatřiceti letech mohl doplnit jména –, ale dopis jsem na mou věru nedostal ani jeden.
„Děti nejsou umělci. Podle něčeho je musím klasifikovat.“
„Proč?“
„Protože jsme ve škole.“
Netvrdím, že v paměti nemám jediného dobrého učitele, ale kolik bylo učitelů a kolik si jich člověk chce pamatovat?! Je přece jasné, že české školství prošlo vlivem historických událostí i společenských proměn specifickou transformací a že koncept učitele a učitelství prodělal divoký vývoj, ne vždy zcela blahodárný. Už dávno přece neplatí, že autoritami obce jsou starosta, farář a kantor. V minulém režimu se „peďák“ propadl kvalitativním žebříčkem vysokých škol na samé dno a učitelství na periferii společenského zájmu. Dnes je učitel v České republice nejhůře placeným vysokoškolákem. A to je skutečná sebevražda a vlastizrada.
Být učitelem je v severských zemích stejně prestižní jako být právníkem, lékařem či ekonomem. Počet přijatých zájemců o studium činí 10 procent (Univerzita Helsinki, 2012). Přirozeně tedy jde o elitu společnosti. O to podivuhodnější je, že v české žumpě tuhle profesi pořád ještě vykonávají nadšenci, kterým bychom měli stavět sochy, o nichž píšete jako o běžném jevu našeho školství. Jenže ruku na srdce: který matikář, ale i fyzikář nebo češtinář je „hodnější na ty, co jim matika [čeština, fyzika…] tolik nejde,“ jak uvádíte? Takový postoj kantora je perličkou na dně. Najít tuto konstelaci charakteru, erudice a empatie by snad ještě bylo teoreticky možné. Přidejte k tomu ale již zmíněné mizerné finanční ohodnocení, institucionální zkostnatělost, zaběhlá paradigmata ostatních „kantorů“, jimž jakoukoli empatickou magořinou budete čeřit klidné rutinní vody a ohrožovat jejich svrchovanost – a jste Robinsonem, jehož ostrov naděje zákonitě musí sešrotovat „reálná scholastika“ v české verzi. Takového člověka v české škole nikdy nemůžete udržet! Bohužel mnohem výstižnější by bylo uvést, že české školy jsou plné zoufalců, kteří by se v soukromé a zčásti dokonce i státní sféře neměli šanci prosadit, kdežto dětské prostředí tuto indispozici „nějak“ pohltí.
Co takhle Finsko?
Pane Klausi, každé ráno, když vidím, jak se děti chystají na autobus, mám pocit viny, že nejsem dostatečně alternativní magor a dobrovolně je posílám do školy, kde 80 procent času tráví neproduktivně. Kde je pod autoritou státu od prvních dnů první třídy systematicky likvidována jejich touha poznávat, diskutovat, nechat se fascinovat světem. Jsem naštvaný, že až přijde čas přijímacích zkoušek na střední školu, budu muset s manželkou vzít opět otěže příprav do vlastních rukou, jinak se dítě na školu s minimální konkurencí nedostane. Hegemonie, tak se tomuto bezmocnému přitakávání moci říká. Naprosto obdivuji sílu rodičů, kteří nevydrželi následovat stávající stav českého školství, pronajali pozemek vedle ve vesnici, vyběhali potřebné legislativní dokumenty a od 3. září 2018 v maringotce (magoři, co?) založili školu sami. Obdivuji i další podobné projekty, „křídla destrukce“, jak jim říkáte (ZaHRAda, Letokruh, taktéž nově od září 2018 Starhill v Českých Budějovicích a podobně.) To už není jen sociální deviace obtěžující mainstreamové elitáře, to je subkultura, autentická subverze vůči čemusi impotentnímu.
„Počet rodičů, kterým se to líbí, asi roste.“ No to si pište! Jste vzdělaný člověk s vybraným zázemím, zjevně vyhřátý v jakémsi neprodyšném skleníku. Nebylo by příhodnější místo označování názorových oponentů za magory položit si otázku, proč to křídlo destrukce tak roste? Chápu, že jste politik, navíc se skvělým stylem „fakt“ sugestivního a autentického vyjadřování. Umíte naznačit spodním deseti milionům, že můžete být jejich hlasem a asi i mozkem a že nám při vaší rétorice jednou nějací vaši hoši ty maringotky zřejmě rozmlátí baseballkami, ale nic z toho nevysvětluje, proč to křídlo destrukce nezvládne držet ústa a krok. Co je umlčet místo ostrakizací a nadávkami funkčním školstvím, vytažením učitele mezi elitu společnosti, učitele schopného dialogu, vládnoucího postřehem, vtipem, nadhledem?
Nenarazil jste třeba jako český odborník na školství na opatření, která už čtyřicet let rozvíjí Ministerstvo vzdělání a kultury ve Finsku? Prvních šest let slovní hodnocení, maximálně dvacet dětí ve třídě, oslovování učitele jménem, začátek vyučování mezi 9:00–9:45, bez testů. Co říkáte na výrok finského pedagoga Pasi Sahlberga: „Učíme děti, jak se učit, ne jak napsat dobře test“ – to musí být ultramagor, co?
Hledám školu
V pátek 21. září přišla má zdrcená devítiletá dcera Meda ze školy a předložila žákovskou knížku, kde bylo napsáno: VV – had – 4. V minutě jsem zrušil odpolední pracovní jednání, nasedl celý rudý do auta, dojel za učitelkou výtvarné výchovy IV. A., kupodivu ji zastihl v pátek ve 12:45 ještě ve škole, nechal si obrázek ukázat a zeptal se:
„Podle čeho hodnotíte výtvarné uchopení hada dítětem?“
„Úkolem bylo, aby při dané technice bylo na konci výtvoru zřejmé, že je to had.“
„A Vy ho tam nevidíte.“
„Ne, nevidím.“
„A to je její chyba, že Vy ho tam nevidíte?“
„Had tam vidět rozhodně není.“
„No ona ho tam asi vidí. Jenže její vidění světa pro vás není relevantní. Chápu, že v matice nebo fyzice si nemůže čmárat libovolné vzorce, ale tohle je estetika, a už v 18. století se vědělo, že estetickému cítění neodpovídá objektivní měřítko a vy prostě nemáte nic, čím byste mohla oprávněně označit její pohled za defektní. Viděla jste Picassův obraz Má kráska? Ten to zmatlal, co?“
„Děti nejsou umělci. Podle něčeho je musím klasifikovat.“
„Proč?“
„Protože jsme ve škole.“
„Tenhle předmět se jmenuje výchova. Jak chcete klasifikovat výchovu? Jak chcete klasifikovat postupné chápání nebo formulování pojmu krásy a umění devítiletým dítětem? To, že ještě dnes klasifikujeme tělocvik, estetický cit, hudební cit, svědčí o totálním primitivismu této společnosti. Jedinou adekvátní reakcí na tuto stupiditu je dát všem z výchovy výborně. Nebo dostatečně, to je jedno.“
„Jestli hledáte školu bez známkování, musíte najít jinou, než je tato.“
„Já nehledám školu bez známkování, já hledám školu. Ano, omlouvám se, že jsem rušil. Hezký víkend.“
Cestou zpátky v autorádiu naskočila píseň Imagine od Lennona: Imagine all the people living life in peace… Jen jsem zavrčel: „Johne, z toho nic nebude.“
Tak už chápete, pane Klausi, proč to křídlo destrukce rozevírá hubu čím dál víc?
S pozdravem Peter Chvojka
Autor je vysokoškolský pedagog.