Můžou za Fajtovo odvolání „ztráta důvěry“ a „manažerské selhání“?

Důvody ministra kultury Staňka pro odvolání ředitelů Národní galerie a olomouckého Muzea umění působí jako zástěrka skutečných motivů.

Stalo se to, o čem si mnozí povídali, o čem už několik měsíců spekulovala média a co umělecká scéna tak nějak tušila, ale nevěděla, kdy přesně to přijde. Ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD), jinak též předchozí primátor Olomouce, se rozhodl v podstatě „na hodinu“ odvolat dva ředitele příspěvkových organizací Ministerstva kultury – Jiřího Fajta z Národní galerie v Praze (NGP) a Michala Soukupa z Muzea umění Olomouc (MUO). Bylo sice celkem očekávatelné, že dlouhodobě eskalující neshody tří mužů se bez konfliktu neobejdou, načasování výpovědi dva dny před Velikonocemi přece jen leckoho překvapilo.

Způsob provedení odvolání – rychlé svolání tiskové konference, kde nebyli představeni vybraní nástupci (zmíněna byla jenom jejich jména), zato však padla informace o podání trestních oznámení (přičemž ani jejich počet v tu chvíli nebyl zřejmý) – pak připomínal spíše scénu ze špatného krimiseriálu a překvapil mnohem méně, než bychom si přáli.

Krycí jméno „ztráta důvěry“

Ministr Staněk obhajoval své zbrklé jednání hlavně tím, že v oba dosavadní ředitele „ztratil důvěru“. Důvodem měly být výsledky interních auditů, které probíhají pravidelně a ministerstvo na ně má vlastní odbor, jemuž šéfuje Miloslav Leixner. Ten poskytl seznam prohřešení Jiřího Fajta i Michala Soukupa: většina z nich se týkala předloňského roku, nebo šla dokonce ještě do hlubší historie.

Nechme teď stranou konkrétní důvody, jež Staněk uvedl na tiskové konferenci a které Fajt i Soukup ve svých vyjádřeních postupně vyvraceli nebo uváděli do reálného kontextu. Oba tvrdí, že o těchto záležitostech ministerstvo vědělo, jednotlivé kroky schválilo, případně je ředitelé dávali veřejně či úředně na vědomí. Argumentace Eugenem Brikciem a jeho „kauzou“ kolem výstavy Charta Story, o níž většina kulturní veřejnosti pouze milosrdně mlčí, případně chybnými čísly návštěvnosti NGP každému napověděla, že vše bude asi trochu složitější.

Babišův výmysl o zřízení pobočky Centre Pompidou, kterému Staněk přizvukoval, není příkladem prestižního projektu, ale naopak uznáním provinčnosti. Dokazuje spíše ministrovu politickou bezmoc než odborné znalosti.

Pokud se v trestním řízení, jímž chce Staněk celou věc řešit, Fajtovi prokáže nějaký trestný čin či přestoupení pravomoci, nikdo zřejmě nebude soudní rozhodnutí rozporovat. Osobně ale věřím, že pro celou kauzu je podstatné ještě něco jiného. Zdá se totiž velmi pravděpodobné, že jde o politickou hru s mocí, jejíž krycí jméno je „důvěra“, případně klasické zaklínadlo „manažerského selhání“. Staněk se ve čtvrtek v živém vstupu v Událostech, komentářích na ČT24 zamotal do toho, zda Fajtovi důvěřuje nebo ne, respektive s čím ona důvěra stojí a padá. Celkem příznačně se tak dělají větší vlny kolem jedné části kauzy, kdežto druhá část ministrova rozhodnutí – odvolání olomouckého ředitele Soukupa – je mediálně upozaděna. Z odstupu se ale zdá, že je minimálně stejně podstatná jako to, co se děje v Praze. Zaměstnanci muzea se ostatně za svého odvolaného ředitele (na rozdíl od zaměstnanců NGP) postavili s tím, že v jeho rozhodování „manažerské chyby“ nevidí a k odstoupení naopak vyzývají ministra Staňka.

Na začátku dubna proběhla v Národní galerii velmi podivná akce. Diskuse uspořádaná Ministerstvem kultury zde řešila budoucnost Středoevropského fóra Olomouc (SEFO). Soukup jako ředitel muzea pozvání nedostal. Zřejmě ze stejného důvodu, z jakého se akce konala zrovna v Praze, a nikoliv na domácí půdě příslušné příspěvkové instituce MK ČR. Staněk se nikdy netajil tím, že se mu SEFO nepozdává a architektonický návrh Jana Šépky se mu nelíbí. Mezi účastníky panelu (kde seděl i developer Luděk Sekyra) pak hledal spíše alibi než radu. Ministrova argumentace, že Šépkův návrh nevzešel ze soutěže, zněla na první pohled logicky. Mimo diskusi ale zůstalo, že některé další podobné stavby, na něž nedávno Staňkův resort přiklepl 7,8 miliard korun, se bez soutěže obešly.

Krátce před diskusí o SEFO se zase objevily spekulace o tom, že Jiří Fajt má být z NGP odvolán na přání prezidenta Zemana. A jelikož přímým nadřízeným ministra je premiér, není těžké podezírat celou věc z tendence k řetězení vhodného načasování. Ve čtvrtek před Velikonočními prázdninami, pouhé tři dny po zahájení auditu v NGP, byl Fajt odvolán. Olomoucký audit přitom skončil už před měsícem. Odvolání navíc přišlo pouhý den poté, co padl návrh policie k obžalování premiéra v „kauze Čapí hnízdo“, kde bude Babiš zřejmě potřebovat Zemanovu plnou podporu. Ředitelem pověřeným řízením NGP do slíbeného výběrového řízení je navíc „Babišův pekař“, jinak krizový manažer Ivan Morávek a poslední tři roky též ekonomický náměstek Národní knihovny. Do čela Olomouckého muzea byl prozatím jmenován dosavadní zástupce ředitele Ondřej Zatloukal.

Nesmysl jménem pobočka Centre Pompidou

Z této souhry „náhod“ nemusíme nic vyvozovat, ale premiéra Babiše umění a Národní galerie naposledy zajímaly přesně ve chvíli, kdy se provalilo, že využíval klinické diagnózy svého syna k zametení „kauzy Čapí hnízdo“ pod švýcarský koberec. V té době začal zničehonic prohlašovat, že by bylo báječné mít v Česku pobočku (frančízu) Centre Pompidou, a to přímo v této galerii u příležitosti státní návštěvy prezidenta Emmanuela Macrona. Fajt Babišovu nápadu tehdy částečně přizvukoval a jasně se proti němu neohradil, což většinu odborné veřejnosti přinejmenším zneklidnilo. Ředitel NGP později médiím vysvětloval, že nesmysl jménem „pobočka Centre Pompidou“ má být smlouvou o spolupráci s francouzským muzeem moderního umění, jakou má NGP s celou řadou dalších muzeí a galerií. Z nich plynou především dohody o spolupráci při výpůjčkách, vzájemné sdílení velkých putovních výstav a další spíše procesní záležitosti. Partnerství ostatně ředitelé spřátelených muzeí demonstrovali den po Fajtově odvolání ve společném dopise premiérovi, v němž vyjadřují znepokojení nad nastalou situací. Odvolání Fajta „na hodinu“ je v očích ředitelek a ředitelů partnerských institucí velmi nedůvěryhodný krok. Výmysl o zřízení pobočky Centre Pompidou (jež mají pomoct hlavně regionům, které nemají na to zřídit si vlastní fungující instituci), kterému Staněk přizvukoval, není příkladem prestižního projektu, ale naopak uznáním provinčnosti. Dokazuje spíše ministrovu politickou bezmoc než odborné znalosti.

Fajtovo řízení NGP jistě nebylo bez chyb. Jeho personální politika byla například vyloženě špatná a kdyby si v ní nechal radit někým, kdo se ve zdejší situaci orientuje lépe, jistě by vše dopadlo trochu jinak. Bylo by možné pojmenovat i další problémy, nekryly by se však s většinou toto, co mu vytýká Staněk. Jeho rozhodnutí jednat ještě před ukončením veřejnosprávního auditu nedává nejmenší smysl, pokud nebudeme zároveň uvažovat o tom, co se děje v Olomouci kolem SEFO. To je ale spíš investigativní práce, jež na svého Sherlocka teprve čeká.

Osudných sedmdesát tisíc měsíčně?

Mnoha lidem leží v žaludku především výše Fajtovy odměny k platu generálního ředitele. Auditem zmíněných sedmdesát tisíc korun měsíčně navíc k „manažerskému platu“ zní většině z nás, kteří pracujeme v kultuře (na smlouvy anebo jako OSVČ), nehorázně. A je zřejmě i jedním z důvodů, proč se za svého ředitele finančně podhodnocení zaměstnanci NGP (zatím) nepostavili. Fajt nicméně před necelými pěti lety vstupoval do své funkce s požadavkem adekvátního platu, který zohlední jeho zahraniční zkušenost. Možná proto, že ministrům (Hanáková Fajta jmenovala poslední týden ve své funkci, do úvahy tak spadá i jednání s Danielem Hermanem) mohlo být od počátku jasné, že Fajt požaduje vyšší ohodnocení, než jaké bylo zřejmě dosud zvykem, obviněný ředitel se teď s onou problematickou smlouvou moc netají. Funkce ředitele příspěvkové organizace je totiž velmi specifická. Fajt se podílel také na vyjednávání zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře, která by příspěvkové instituce pomohla odpolitizovat, řešila zlepšení platového vyjednávání i celkové financování. Minulá vláda jej však hodila pod stůl.

Pozice ředitele NGP je definovaná právě jako manažerská, se vší zodpovědností, přičemž je žádoucí i odborná způsobilost. Navíc je pozice ředitelů plně v rukou ministra, který je může odvolávat i jmenovat podle momentální nálady. Pokud chce ale ředitel realizovat projekty, které má například již rozpracované (ve Fajtově případě se jednalo o výstavu Císař Karel IV. 1316–2016), nemá nárok na odměnu jinak než formou autorské smlouvy na dílo, a jak Fajt v diskusi se Staňkem vysvětloval, jedná se o běžnou praxi. Že se Fajt postupem času dostal až ke kurátorování výstav (např. Aj Wej Wejovy anebo Koudelkovy), které mu odborností nepřísluší (což bylo bohužel výrazně znát), je věc pro vnitřní oborovou diskusi, nikoliv politický zákrok.

Jak stejnou situaci řeší ředitelé jiných příspěvkových organizací MK ČR? Je namístě zjistit, zda se nejedná o systémové pochybení ministerstva, který chce A (manažery s maximální zodpovědností za řízení i odbornost), ale platí své lidi za B (roli poslušných vykonavatelů ministerských nápadů typu pobočka Centre Pompidou anebo po deseti letech vyjednávání vystaví stopku projektu SEFO) a navíc odmítá C (tedy zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře). Stejně tak je potřeba se ptát ministra Staňka, co udělal pro navýšení rozpočtu NGP a dalších zřizovaných institucí, včetně platů jejich zaměstnanců, nejen ředitelů. Byl to právě Fajt, kdo opakovaně poukazoval na to, že rozpočet NGP je nedostačující – pro srovnání Národní divadlo dostává od MK ČR dvojnásobek toho co NGP, Národní muzeum pak o 70 milionů více.

Nechci zde Fajta či Soukupa ani obhajovat, ani jim zatápět – kulturní a umělecká veřejnost by si ale neměla nechat líbit nekulturního ministra, nad jehož kompetencí visí velký otazník.

Autorka je kritička umění.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies