Foto pixabay.com
Úspěšný pětidílný seriál Černobyl, vysílaný nedávno na kanálu HBO, nemá smysl dlouze představovat. Je to dobře známý fenomén, o němž se toho napsalo mnoho i u nás. V novinách i na internetu jsme si tak v poslední době mohli přečíst celou řadu článků vztahujících se jak k seriálu, tak přímo ke katastrofě, z níž filmaři vycházeli. Nemá proto smysl znovu popisovat, jakým způsobem se tvůrcům podařilo udržet vysokou míru autentičnosti a podat poměrně přesný obraz příčin a následků černobylské tragédie. Místo toho se chci na seriál podívat z jiné strany a zachytit nejen to, co říká o minulosti, ale i to, co vypovídá o naší současnosti. Ukazuje se totiž, že seriál o příčinách a řešení následků třiatřicet let staré nehody je nebývale aktuální.
Je to levnější
Můj pohled na černobylskou havárii je silně ovlivněn osobní historií. Můj otec se totiž celý svůj profesní život zabýval výzkumem těžkých havárií jaderných reaktorů. I obyčejný rodinný rozhovor se tak v době mého dospívání mohl snadno stočit na problematiku bórových tyčí, parních explozí nebo rozpadové řady radioaktivního cesia. Proto jsem si připadal při sledování seriálu tak trochu jako doma. Musím zároveň přiznat, že jsem se seriálu nějakou dobu vyhýbal, protože jsem se podvědomě bál líčení katastrofy. A v tomhle bodu seriál rozhodně nezklamal – už první díl, zobrazující zmatené pobíhání techniků ve zničeném bloku jaderné elektrárny a příjezd hasičů, dává tušit hrůzy, jež zúčastněné čekají. Elektrárna tu velmi dobře plní roli strašidelného domu z klasických filmových hororů, skrze nějž si hrdinové zoufale razí cestu, zatímco je kosí neviditelná strašidla. Jednomu by se až chtělo hrdiny varovat: Nechoďte tam! Nelezete na tu střechu! Anebo si aspoň říct, že tak pitomě by se přece skuteční lidé nechovali.
V našem potýkání se se změnou klimatu a ekologickými hrozbami, které jsme sami svou nezodpovědností způsobili, můžeme uspět jen tehdy, budeme-li dodržovat základní principy vědeckého poznání a diskuse o něm.
Jenže v tomto případě dobře víme, že pětadvacetiletý operátor Leonid Toptunov, stejně starý hasič Vasilij Ignatěnko a mnoho dalších opravdu muselo zemřít nepředstavitelně krutou smrtí způsobenou smrtelnou dávkou ozáření. A vesměs se přitom chovali právě tak, jak zobrazuje seriál, ať už v důsledku odvahy, počáteční nevěřícnosti či všeobecného zmatku, který začátek katastrofy provázel. A právě v tom spočívá působivost jedné z premis seriálu. Ukazuje se, že nejstrašnější věci nemusí nastat jen po útoku mimozemských monster z chladných hlubin vesmíru, nebo při epidemii dosud neznámého viru. Noční můra snadno přijde, dopustíme-li, aby se naše technologie obrátily proti nám samým.
Další část seriálu, v níž sledujeme zoufalou, ale nakonec úspěšnou snahu sovětských úřadů havárii izolovat a zabránit její eskalaci je vlastně úlevná. Přízrak rakoviny a blížící se smrti, který se vznáší nad oběma hlavními hrdiny seriálu – chemikem Valerijem Legasovem a funkcionářem KSS Borisem Ščerbinou – vlastně působí až jako idyla ve srovnání s osudem radiací zasažených nešťastníků, jejichž těla se v moskevské speciální nemocnici rozpadají zaživa.
Asi nejdůležitější poselství však seriál odhalí až v poslední epizodě, která analyzuje příčiny celé události. A to navzdory tomu, že se právě tento díl nejvíc odchýlil od reality. Oproti seriálu se totiž chemik Legasov závěrečného soudního procesu nezúčastnil, a nikdy tak nebyl postaven před dilema, zda veřejně odhalit pravdu o chybě černobylského reaktoru. Jeho boj za nápravu sovětského jaderného průmyslu se ve skutečnosti odehrával v ústraní mimo soudní síně a světla reflektorů. Přesto je seriál cenný tím, že nesklouzl ke stereotypnímu vylíčení tří hlavních viníků coby arogantních kariéristů bez kousku zodpovědnosti a hledá obecnější příčinu neštěstí. Ta jasně zazní, když hlavní hrdina seriálu Legasov soudu vysvětluje, proč bórové tyče, které mohly jadernou reakci zastavit, měly špičky z grafitu, jenž po osudném nouzovém odstavení reaktoru reakci naopak urychlil natolik, že se vše vymklo kontrole. Legasov soudci i divákům říká: „Je to tak levnější.“
Technologie moci
Právě v této scéně seriál nejvíc promlouvá k dnešku. Všimněme si, že slova hlavního hrdiny nijak nezapadají do diskursu o budování socialismu, kdy bylo škrtem pera možné poručit masám, aby bez ohledu na náklady i oběti ovládly přírodu. Mnohem spíš to zapadá do volnotržních vztahů, jaké známe ze současnosti. Můžeme sice částečně přitakat Jiřímu Padevětovi, který ve svém článku v DeníkuN alibisticky konstatuje, že skutečnou příčinou černobylské havárie byl prohnilý systém tehdy už viditelně upadajícího SSSR, který bránil výměně informací, vědce svázal spoustou nařízení a podřadil je každodennímu dohledu KGB. Je to do značné míry pravda, ale ne celá. Seriál spíše poukazuje na to, jak systém moci korumpuje cesty rozhodování obecně, nikoli jen v rámci sovětského modelu. Zdá se, že právě to byl i záměr jeho tvůrců. Ostatně scenárista Craig Mazin se nechal slyšet, že původní myšlenka zpracovat právě černobylskou katastrofu vyšla ze snahy napsat něco, co by se vztahovalo k tomu „jak zápasíme s globální válkou proti pravdě“.
To, že nejde jen o problém bolševického systému, ostatně dokazuje i skutečnost, že Černobyl není jedinou havárií s rozsáhlým únikem radioaktivity do okolí. K podobné situaci, byť podstatně lépe zvládnuté, došlo i v japonské elektrárně Fukušima. Na rozdíl od hazardování techniků, zde ovšem sehrálo zásadní roli zemětřesení a následná vlna tsunami. Právě ta vyřadila z provozu dieselové generátory, jež měly jaderné bloky elektrárny ochladit v případě odstávky reaktorů. Následné roztavení jádra hned ve třech blocích elektrárny pak vedlo ke kontaminaci relativně širokého území kolem elektrárny, spodních vod i sousedního oceánu. Dieselové generátory měla chránit skoro šestimetrová betonová zeď, jenže ta nedokázala odolat vlně vysoké 13 až 15 metrů, která nakonec přišla. I bez velké znalosti statistiky extrémních událostí je očividné, jak nebezpečné je spojit osud jaderné elektrárny s přesností předpovědi maximální výšky vlny, která nastane tak vzácně, že na daném místě ještě nebyla pozorována. Podle zpráv společnosti TEPCO, jež elektrárnu provozovala, se navíc o riziku tsunami vědělo. Přesto k žádné podstatné snaze o nápravu nedošlo – i v tomto případě to nejspíš „bylo levnější“.
Podobně jako u Černobylu, i v japonském případě tedy zafungoval systém zatloukání. Relevantní informace, které mohly bezpečnostní problémy minimalizovat, se ignorovaly. Jinými slovy, je jedno, jaký konkrétní systém z dané věci profituje, protože tak jako tak nerad připouští, že by mohly nastat problémy, které by omezily zisk. Stejně tak nezáleží na tom, zda systém udržují aparátčíci a agenti KGB, nebo finanční elity prorostlé se státním aparátem a podporované armádou právníků a poslušných manažerů. Obojí vede k systému, kde se diskuse nejenže nepěstuje, ale v zárodku potlačuje. Jako by smysl měla jen ideologie cesty vpřed, jakkoli na ni vlastně už nikdo doopravdy nevěří.
Otázka míry
Nenalhávejme si, že u nás jsme proti podobným věcem imunní. Ideologie moci si stále hledá způsoby, jak nepohodlné informace ovládnout a zneutralizovat. Ozvuky tohoto mechanismu jsou vidět třeba i na institucionálních proměnách někdejšího zaměstnavatele mého otce, Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. V době černobylské havárie ústav představoval jakousi domácí obdobu bedlivě sledovaných sovětských institucí, které vidíme v seriálu. Příchod „tržního prostředí“ přinesl privatizaci, což pochopitelně k větší „akademické“ svobodě nevedlo. Hlavním akcionářem ústavu se stal elektrárenský gigant ČEZ, sám provozující jaderné elektrárny. Ve vedení „ústavu“ (dnes už z někdejšího jména zbyla jen zkratka ÚJV Řež, a. s.) vědce postupně nahradili manažeři, vesměs přicházející právě z prostředí mateřské firmy. Největší domácí vědecká infrastruktura na poli jaderné energetiky tak byla podřízena komerčním zakázkám a obchodní strategii. Nelze se proto divit, že o nedostatcích našich elektráren jsme se mohli dočíst až v souvislosti se zátěžovými testy narychlo vypracovanými po fukušimské katastrofě na podnět Evropské unie. I zde ale třeba šlendrián při překládání zkratek do angličtiny ukazuje, že se problémy řešily spíš formálně.
Obchodní a politický tlak energetického gigantu ovšem patrný i ve vyjádřeních Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, tedy státní instituce, která jadernou energetiku kontroluje. Jejich jazyk vypovídá spíše o snaze uklidnit veřejnost než o nekompromisním tlaku na ČEZ, aby zvyšoval bezpečnost elektráren i za cenu podstatných nákladů. Přesto se zdráhám, na rozdíl od Josefa Patočky tvrdit, že podstata problému spočívá jen v technologii samotné. Jaderná energetika totiž není zdaleka jedinou nebezpečnou technologií, kterou naše civilizace využívá. A stěží si lze představit, že si lidstvo do budoucna zakáže snahu měnit přírodu ke svému obrazu. Jako druh to děláme už desítky tisíc let a i my sami jsme produktem tohoto úsilí. Koneckonců i solární panely, které by měly jaderné elektrárny nahradit, nemohou být vyrobeny bez rozvinutého a ne zcela čistého průmyslu. Nejde tedy spíš o otázku míry? O to, co nám daná věc může poskytnout a co nás naopak může stát? Má třeba v době doslova existencionální hrozby globálního oteplování smysl za všech okolností tlačit na okamžité a bezpodmínečné uzavření všech jaderných elektráren?
Jaká je cena lží?
Snad právě proto bychom měli metaforu Černobylu číst šířeji než jen jako kritiku jaderné energetiky a totalitního systému. Seriál totiž přese všechno obsahuje optimistické jádro o moci vědeckého poznání. Ukazuje, že vědecké přístupy, pokud se jich ovšem nezapomeneme držet, mají sílu předejít našim selháním, a v případě, že selhání nastanou, dokáží omezit jejich následky. Dva z hlavních hrdinů – skutečný Legasov i smyšlená běloruská fyzička Uljana Chomjuk – v tyto ideály rozhodně věří a neváhají pro ně riskovat život. „Jaká je cena lží?“ ptá se seriál ústy hlavního hrdiny na konci posledního dílu, přičemž odpověď byla předchozím dějem už vlastně vyslovena.
Právě tento rámec, do nějž tvůrci seriálu černobylskou katastrofu zasadili, je dnes aktuální nejen celosvětově, ale i v domácím prostřední. Poněkud krutá ukázka toho, že zákony přírody a nemilosrdné statistické evidence nejde obejít bez ohledu na politické nebo náboženské přesvědčení, je cenná právě v době, kdy se blahobyt technologického pokroku může proměnit v noční můru. Dnes je z úst nejrůznějších ideologů, když už ne rovnou zpochybňováno, tak alespoň zlehčováno globální oteplování, z nějž postupně nasbírané a statisticky potvrzené doklady vytvořily stěží zpochybnitelný fakt. To samé platí o masivním vymírání živočišných druhů nebo o všudypřítomnosti zbytků nejrůznějších chemikálií a (mikro)plastů, jejichž následky sice ještě neznáme, ale víme, že kontaminovaly planetu mnohem více než radiace. I tady je metafora, kterou seriál představil na místě – podobně jako záření také dnešní rizika jsou zprvu neviditelná a vyjeví se, až když začnou umírat stromy, zvířata a lidé. Tak jako při jaderné katastrofě mají lidé sice určitou šanci přežít, ale cena, kterou bude nutné za lži zaplatit, může být strašlivá.
Seriál Černobyl tak možná mluví více k dnešku než k realitě pozapomenutého včerejška. Ukazuje, jak to dopadne, když se ideologům podaří principy vědy odsunout na vedlejší kolej a slepě podřídit svým vlastním potřebám. Právě tyto způsoby se přitom prosazují třeba v USA, kde se Trumpova administrativa pokouší ovládnout jazyk vědeckého poznání mluvícího o nebezpečí klimatických změn se stejnou umanutostí, s jakým sovětští aparátčíci odmítali mluvit o tom, že Černobyl je globální jaderná katastrofa. Tragédie roku 1986 přitom dobře ukázala, jaké plody zatloukání přináší – absolutní ztrátu důvěry v autority, včetně těch odborných, a nejrůznější zkazky, pověry či dnešními slovy fake-news: třeba spekulace o tom, že za havárií stála sabotáž, nebo že alkohol je protilékem na nemoci z ozáření. Za podpory politiků a jiných technologů moci ale podobný šlendrián kvete i dnes – výsledky nepohodlných analýz jsou ohýbány a rozmělňovány do uklidňujícího žargonu, kterému nelze věřit. Stane-li se však z vědců jen kasta kněží posluhující vládnoucí garnituře, ztratí se možnost rozlišit zjevné bláboly a lži od toho, co by mohla být pravda.
Platit to budeme my
Bez téhle základní distinkce je boj za zachování naší civilizace v jakékoliv smysluplné podobě předem ztracený. V našem potýkání se se změnou klimatu a ekologickými hrozbami, které jsme sami svou nezodpovědností způsobili, můžeme uspět jen tehdy, budeme-li dodržovat základní principy vědeckého poznání a diskuse o něm. Nepodaří-li se nám je ubránit před propagandistickým žvaněním, v silové přetahované, kdo umí hlasitěji křičet, nutně prohrajeme. Jednoduše proto, že budeme muset hrát podle pravidel demagogů. A tady platí známá Sartrova poučka, že schéma „pět minut Hitler, pět minut Židé“, ještě neznamená vyváženost. Jestliže je klimatická změna zpočátku těžko viditelná, podobně jako radioaktivní záření, a poznat ji můžeme jen z jejích symptomů, musíme tyto symptomy interpretovat poctivě, právě tak jako hrdinové seriálu bojující s jadernou katastrofou.
Není to lehký úkol, protože nejrůznější mocichtiví demagogové neustále usilují o to dostat pod kontrolu kanály, kterými se k nám informace dostávají. Aktuálně se třeba jeden z popíračů evoluce (či jeho slovy „evolucionismu“) a aktivní bojovník proti „manipulacím klimatických alarmistů“ málem dostal do rady ČTK. Jiný populista, který chce vrátit do politiky „zdravý rozum“, zase rád mluví o tom, že nemá smysl zabývat se osudem lachtanů v Antarktidě, a navzdory svému někdejšímu povolání učitele nás demagogicky „uklidňuje“, že klima nemění člověk, ale jen bakterie, oběžná dráha Země, variabilita sluneční aktivity a výbuchy supernov. Může se zdát, že nemá smysl se těmito kašpary zabývat. Jak ale historie ukazuje, cenu za lež je nakonec nutné zaplatit – a platit můžeme právě my.
Autor je historik a někdejší matematický statistik.