Foto převzato z facebookového profilu organizace Naděje.
Sedím v parku na Žižkově se sociálním pracovníkem Danielem K. a jeho zaměstnavatelem Janem Kadlecem, oblastním ředitelem Naděje, která se zabývá mimo jiné také nízkoprahovou pomocí lidem bez domova. V neděli došlo v jejich denním centru u hlavního nádraží k incidentu mezi Danielem K. a Městskou policií Praha, o kterém jsme informovali zde. Zajímalo mě, jak vidí tento incident poté, co Městská policie vydala tiskovou zprávu, v níž uvádí zcela odlišnou verzi událostí. Vzhledem k nenávistným komentářům, které se směrem k nim objevily na sociálních sítích, jsme se rozhodli je nefotit a v případě napadeného ani nezveřejnit jeho celé jméno.
Pane řediteli, jaký jste měl pocit, když jste si přečetl tiskovou zprávu Městské policie Praha, která vlastně celou situaci vidí obráceně?
Jan Kadlec: Musím říct, že když jsem si tu tiskovku přečetl, byl jsem v šoku. Celý popis situace se mi zdá nevěrohodný. Naši tiskovou zprávu jsem zpracoval na základě výpovědi dotčeného sociálního pracovníka a dalších kolegů, kteří byli na místě, a i na základě toho, co kolegyně pozjišťovala od klientů. Je možné, že jsme v některých detailech nebyli přesní, ale výpovědi se shodují na tom, že se kolega nechoval vůči strážníkům vulgárně, nenadával jim, ani jim nebouchal do auta. Nemám tedy důvod popisu Městské policie věřit. Pokud by doložili, že to bylo tak, jak tvrdí, jsem ochoten za to vzít odpovědnost a omluvit se. Z informací, které mám, ale nic takového nevyplývá.
Ve vaší tiskové zprávě píšete, že chápete frustraci policistů z toho, jak „časově a administrativně náročné je vyřídit si pro vydání informací o klientech soudní příkaz“. Jak jste to myslel?
Jan Kadlec: My s policií spolupracujeme na řadě míst po celé Praze. Potřebujeme také jejich ochranu v případě, že se člověk, který se dostane do našich služeb, začne chovat agresivně. To bych samozřejmě nerad narušil. Na druhou stranu je podle mě dobré si říct, jaké jsou naše pravomoce. Policisté musí vědět, že sociální zařízení není živnostenská provozovna. Jsme registrováni podle jiného zákona a v sociálních službách jsme vázáni mlčenlivostí, která je v podstatě na úrovni vztahu klienta a advokáta. Takže bez soudního příkazu nelze poskytnout žádné informace. Vyjma případu, kdy má u nás klient doručovací adresu. Policie uvádí, že to byl i tento tento případ, pak ale nechápu, proč přišli o víkendu. O víkendu totiž funguje jen menší část nízkoprahového centra, kde se vydává jídlo a oblečení, což policie dobře ví. Během klasické pracovní doby můžou sociální pracovníci kdykoliv nahlédnout do systému a jednoduše zjistit, jestli tam dotyčný klient má, nebo nemá doručovací adresu.
Jak podle vás ten konflikt proběhl? Zkuste mi to říct ještě jednou od začátku.
Daniel K.: To vám řeknu celkem stručně. Bylo to pár minut. V neděli ráno vstoupili dva strážníci přímo do objektu denního centra. Přišel jsem k nim a upozornil je, že to málo, co jim můžu říct, jim řeknu venku, protože tohle místo je něco jako chrám. Oni začali odcházet ven, ale u toho začali mít neuvěřitelné poznámky. Já jsem na nadávky zvyklý, slýchám je denně od klientů, kteří k nám přicházejí v těžkých životních situacích a nechci je za to odsuzovat. Ale od strážníků?
Co vám říkali?
Daniel K.: Že jsme tady zbyteční, že celá ta oblast, kterou se zabýváme, je darmožroutství, že by to celé zrušili a tak dále. A ty nadávky gradovaly, i když okolo chodili klienti. Klienti mají své zkušenosti s policií a chtěli se mě zastávat, zaslechl jsem i pláč. Mě úplně fascinovalo, že tohle udělali před klienty. To jsou lidé, kterým pomáháme odrazit se ode dna. A já bych měl stát před policisty, kteří tohle říkají, a tvářit se, že to neslyším? To prostě není možný. Tohle si policisté nemůžou dovolit. Teprve tehdy jsem jim řekl o ta služební čísla, protože jsem doufal, že když uslyší tento požadavek, uvědomí si, že to přehnali. Jenže to vygradovalo k ještě hrubším invektivám. Ty bych tady nerad opakoval, protože bych chtěl, aby se to vyšetřilo a bylo to na svědcích.
Co bylo dál?
Daniel K.: Chtěl jsem po nich ta čísla. Ale oni, to už jsme byli venku, mě začali odstrkávat a začali se rychle stahovat do auta a pomalinku odjíždět. Služební čísla na uniformě měli, ale v takové situaci nejste schopný si je zapamatovat. Nemohl jsem si číslo ani vyfotit telefonem, protože si ho zakrýval rukou. Tvrdil, že si zakrýval obličej, ale podle mě je obličej někde jinde. Takže jsem to auto předběhl a chtěl si ho vyfotit s poznávací značkou. Oni zastavili, já si je vyfotil a šel jsem zpátky do práce. Ve chvíli, kdy jsem procházel kolem spolujezdce, tak jsem byl sražen otevírajícími se dveřmi. Následně na mě spolujezdec skočil, pak na mě klečeli i s řidičem oba a dali mi pouta.
Zranili vás nějak vážně? Jak to pokračovalo?
Daniel K.: Mám nějaké odřeniny, hlavu, rameno, necitlivý palec, drobnosti. Ale tady vůbec nejde o boule, kdybych spadl z kola, tak je to stejné. Chvíli mě pošťuchovali v autě a protože jsem měl občanku uvnitř, tak mě ještě v autě přes vysílačku identifikovali, podle údajů, které jsem jim řekl slovně. Odvezli mě na Krakovskou, nechali mě sedět na chodbě. Jeden z nich šel do kanceláře, chvíli tam pobyl a za chvíli se vrátil a řekl mi, že můžu jít. Na moji námitku, jestli se z toho bude dělat nějaký záznam, mi řekli, že „vůbec“. Takže jsem šel do kanceláře státní policie, kde sedělo šest policistů. Na nich bylo vidět, že čekají, co udělám. Dožadoval jsem se zápisu, protože jsem byl bez udání důvodu odvezen z práce. Ale řekli mi, že se tím nebudou zabývat, že Městská policie má svoje vlastní kontrolní orgány. Takže jsem šel zpátky do práce a teprve odtud k lékaři.
Měl jste někdy podobný konflikt s policií?
Daniel K.: Nemám důvod očerňovat policii, kterou ke své práci potřebuji. Jsme nízkoprahové centrum, takže k nám přicházejí klienti pod vlivem alkoholu i drog. Někdy dojde k vyhrocené situaci a policie je naše jediná naděje, náš „přítel na telefonu“, jestli to tak můžu říct. Navíc rozhodně nemůžu říct, že chování, jaké jsem zažil v neděli, je mezi policisty běžná praxe. Máme s nimi dobré vztahy, s většinou se normálně bavíme, jsme lidi. Rozhodně bych po někom nechtěl služební číslo jenom proto, že vleze dovnitř bez soudního příkazu, nejsem hnidopich. Chápu, že tam v setrvačnosti vletí, i když nemají soudní příkaz. Proto jsem to chtěl jít vyřešit ven. Ale nakonec jsem se (v tiskové zprávě Městské policie) dočetl, že to bylo obráceně. Že oni byli ti, kteří to chtěli jít řešit ven. To je dost paradoxní, protože tím přiznali, že byli vevnitř bez soudního příkazu. Tohle už se přitom v minulosti řešilo i u soudu. I ministerstvo rozhodlo, že tam policie bez soudního příkazu nesmí. My musíme postupovat podle zákona, jsme na to školeni a tohle je vážný přestupek. To není na osobní improvizaci. Jde o jednání na základě práva a to by měl policista znát především.
V tiskové zprávě MP se ale píše, že podle informací jiných zaměstnanců Naděje měl pan Daniel podobné problémy s policií už dřív. Máte o tom nějaké informace?
Jan Kadlec: Já od zaměstnanců žádné takové vyjádření nemám. A upřímně, nedokážu si představit, že by kdokoli z mých zaměstnanců přivítal policisty, kteří k nám jezdí často, slovy „ty vole“. To kdybych se dozvěděl, tak ten člověk okamžitě letí. To neexistuje. Můžou se pohádat, cokoli, ale aby na ně byl sprostej, to si nedokážu představit. A tady s Danielem spolupracujeme asi dva roky. Kdyby měl problémy tohoto charakteru, určitě by se to ke mně dostalo. Především mě ale fascinuje jedna věc. V té tiskovce MP je přímá řeč, měli by ji tedy mít někde zdokumentovanou. A ten záznam by mě opravdu zajímal.
Daniel K.: Můžu ještě jednu věc? Já jsem to číslo chtěl hlavně z toho důvodu, protože jsem doufal, že se policejní sbor proti takovému chování vymezí. Vždyť to přece vůbec nepatří do úst policistů. Skutečně jsem věřil, že řeknou, že s takovým chováním nechtějí mít nic společného. Je to na nich. Já s policií problém nemám a nikdy jsem neměl. Jsem přesvědčený, že tohle není pravá povaha policie. Vždyť policista má být empatický, má sledovat zájmy toho člověka, ne svoje. A to procento, které se týká těchto zkratových jedinců… pojďme se ho zbavit.