Foto Creative Commons (CC BY-SA 4.0)
Lékaři bez hranic se k návratu do Středozemního moře rozhodli v době, kdy řada českých mainstreamových komentátorů odsuzuje záchranné akce nevládních organizací a obviňuje je z podpory pašeráctví a obchodu s lidmi. Podobně argumentuje také český ministr vnitra Jan Hamáček, podle kterého „není řešení, abychom migranty vozili do Evropy“. Hamáček se tak postavil proti názoru většiny evropských politiků, kteří se účastnili nedávné schůzky ministrů vnitra a zahraničí, již svolal francouzský prezident Emmanuel Macron.
Uprchlíky nelze vracet do Libye
Lékaři bez hranic současnou krizi vidí také jinak než Hamáček. „Politici vám chtějí namluvit, že smrt stovek lidí na moři a utrpení tisíců uprchlíků a migrantů uvězněných v Libyi je přijatelnou cenou za jejich pokusy kontrolovat migraci,“ uvedl Sam Turner, vedoucí libyjské mise Lékařů bez hranic, v tiskové zprávě organizace. „Tvrdá realita je však taková, že politici hlásají konec takzvané evropské uprchlické krize a zároveň vědomě ignorují humanitární krizi, kterou jejich politika udržuje v Libyi a na moři. Těmto úmrtím a utrpení je možné zabránit, a dokud budou pokračovat, nebudeme jen nečinně přihlížet.“
Nejde o migrační, ale o politickou krizi. Zatímco evropští politici hovoří o vysokém počtu uprchlíků a migrantů přicházejících do Evropy, ve skutečnosti představují jen zlomek vysídlených osob na celém světě.
Nová loď Ocean Viking, kterou provozují Lékaři bez hranic ve spolupráci s organizací SOS Méditerranée, zamíří do centrální části Středozemního moře na konci tohoto měsíce. Loď pluje pod norskou vlajkou. Záchranné akce Lékařů bez hranic se budou odehrávat v mezinárodních vodách mezi Libyí, Maltou a Itálií, kde se nalézá většina plavidel v nesnázích. Podle jejich vyjádření organizace nelze zachráněné vozit do Libye, protože ta není pro migranty, uprchlíky ani žadatele o azyl bezpečnou zemí. Vycházejí přitom z prohlášení Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) a Úřadu vysokého komisaře pro lidská práva (OHCHR). Oba úřady vydaly svoje prohlášení poté, co zemi v dubnu navštívil generální tajemník OSN Antonio Guterres a v květnu jejich zástupci.
Zjištění OSN se shoduje s názorem Lékařů bez hranic pomáhajících v libyjských detenčních centrech. Lidé jsou tam podle nich drženi v nehumánních podmínkách a často se ocitají pod palbou kvůli současnému konfliktu v zemi. Lidé z Libye vyprávějí děsivé příběhy o násilí, mučení, vydírání, sexuálním násilí, nucených pracích a nelidských podmínkách v detenčních centrech. Za žádných okolností tak nemohou být do těchto podmínek vráceni. Zachráněné však nelze odvážet ani do Tuniska, které neposkytuje záruky potřebné k tomu, aby mohlo být označené za bezpečné místo. Tuniské přístavy mají podle Mezinárodního předpisu o bezpečnosti lodí a přístavních zařízení (ISPS) momentálně bezpečnostní úroveň stupně dva, která je podle námořního práva nedostatečná.
V Evropě je jen zlomek uprchlíků
Lékaři bez hranic striktně dodržují mezinárodní námořní právo, podle kterého končí záchranná operace v momentě, kdy jsou lidé dopraveni na nejbližší bezpečné místo. Zodpovědnost za nalezení takového místa má příslušný úřad koordinující pátrací a záchranné operace. V tomto případě bude nejbližším místem pro vylodění zachráněných Itálie nebo Malta. Organizace přitom odmítá teze o tom, že záchranné akce povzbuzují obyvatele Afriky k migraci do Evropy. Podle jejího vyjádření je třeba „vnímat takzvanou uprchlickou krizi v Evropě v širší perspektivě. Nejde o migrační, ale o politickou krizi. Zatímco evropští politici hovoří o vysokém počtu uprchlíků a migrantů přicházejících do Evropy, ve skutečnosti představují jen zlomek vysídlených osob na celém světě. V roce 2018 přišlo do Evropy 139 tisíc uprchlíků a migrantů, což je nejméně za pět let.“ Jako falešný označují Lékaři bez hranic také argument, že do Evropy směřuje nejvíc uprchlíků. Ve skutečnosti hostí víc uprchlíků země jako Turecko, Uganda, Pákistán, Libanon a Írán.
Podle vyjádření na internetových stránkách Lékařů bez hranic bylo už několikrát dokázáno, že lidé utíkají za bezpečím bez ohledu na to, zda na moři působí záchranné a pátrací lodě. „Tento problém není o pull faktorech, ale o push faktorech. To jsou důvody, kvůli kterým jsou lidé nuceni opustit svou zemi původu. Násilí, vydírání, svévolné zadržování, všudypřítomný pocit beznaděje, strach a zoufalství, kterým lidé na útěku čelí v Libyi. To jsou důvody, které je přimějí vydat se na nebezpečnou cestu přes Středozemní moře. Skutečnost je taková, že i když je na moři čím dál tím méně lodí, lidé se stejně snaží překonat tuhle nejnebezpečnější uprchlickou trasu přes moře. Jen letos se o to pokusilo 8400 lidí, a to přesto, že na moři není téměř nikdo, kdo by jim mohl v případě nouze pomoci. Riskují svoje životy, protože nemají jinou možnost.“
Autor je publicista.