Foto Valerij Ledenev, flickr.com (CC BY SA 2.0)
MeRA25 je nová strana bývalého řeckého ministra financí Janise Varufakise, která dosáhla v nedávných volbách do europarlamentu slušný výsledek. Stačilo by, kdyby obdržela o čtyři sta hlasů víc, a získala by mandát. V Řecku se nyní schyluje k předčasným parlamentním volbám, které se budou konat 7. července, a MeRA25 se snaží poprvé prosadit svoje kandidáty i do národního parlamentu. Strana se vymezuje proti úsporným opatřením a namísto nich prosazuje evropské investice. S Varufakisem jsme hovořili o tom, jaký vliv měla porážka Syrizy na stagnaci evropské levice, o snahách změnit současné směřování Evropské unie a o jeho plánech na „politickou revoluci“ v Řecku.
Skoro všechny levicové strany v nedávných eurovolbách přišly o část mandátů, a to nezávisle na tom, jestli prosazovaly proevropskou nebo euroskeptickou politiku. Mnohé výzkumy se proto zaměřují na obecnější problémy levicové politiky, ať už je to „selhání populistického momentu“ či neschopnost levicových vlád vytvářet alternativu vůči dnešní politice. Podobné interpretace předpokládají, že příležitost pro změnu byla promeškána. Souhlasíte s tím?
V roce 2015 jsme v Řecku propásli zásadní šanci. Miliony Evropanů tehdy nadějně vyhlížely, že by právě u nás mohlo dojít k důležitým změnám. Vláda Syrizy Alexise Tsiprase nesla odpovědnost za udržení této příležitosti a také za možnost jejího rozšíření do dalších zemí. Miliony Řeků tehdy nepožadovaly ani tak odvrat od liberalismu, jako spíše konec toho, co označuji jako „bankrotokracii“ – režim, v němž mají největší moc ti nejneschopnější bankéři.
Syriza prodala řecké dráhy za 43 milionů eur. Udělal jsem si hrubou kalkulaci a vyšlo mi, že by dostali víc peněz jen za to, kdyby rozebrali železnice a dali je do šrotu.
A Tsipras v červenci 2015 tuhle příležitost propásl. Musíme si přiznat, že progresivní strany utrpěly porážku. Zároveň je ale jasné, že neexistují žádné definitivní vítězství ani porážky: vždy se mohou objevit nové příležitosti.
Progresivní hnutí DiEM25, které jste založil v roce 2016, hovořilo o vytvoření širokých koalic napříč Evropou, včetně liberálů a progresivněji smýšlejících konzervativců. Existuje nějaký důkaz, že se politické síly skutečně vydají tímto směrem?
Ztrátu příležitosti ke změně v EU určitě nezavinil jen způsob, jakým evropské instituce jednaly s Řeckem. Za naši porážku bychom neměli obviňovat nepřátele, stejně jako nemá smysl obviňovat vosy, když dostanete žihadlo – je to součást jejich povahy. Zrada přišla od těch, kteří se rozhodli vyměnit boj proti úsporným neoliberálním opatřením za několik let ve vládních funkcích. Za tuto volbu je ostatně jejich bývalí nepřátelé dodnes poplácávají po zádech. Mám výhodu, že často debatuji s různými bankéři – z nějakého důvodu mě rádi zvou do diskusí. A oni naprosto uznávají, že takzvaný „socialismus“ pro bohaté bankéře, a úsporná opatření pro zbytek lidí kladou překážky v rozvoji evropského kapitalismu. To připouští i sociální demokraté, zelení a levice. Tento nesoulad spočívá v tom, že neexistuje žádný politický plán, jak danou situaci řešit. Ani progresivní strany nepřišly s žádným návrhem. Jedině DiEM25 předložilo „zelený nový úděl“ (Green New Deal). Evropští Zelení jsou ale příliš konzervativní, a navíc se bojí, že je konzervativci obviní z rozpočtové nezodpovědnosti. A evropská levicová frakce GUE/NGL je ze své podstaty nejednotná. Pravicové strany v Itálii, Švýcarsku, Maďarsku nebo Británii oproti tomu našly společný hlas, když shodně říkají: „Chceme zpátky naši zemi.“ To reálně znamená, že chtějí rušit mezinárodní organizace a instituce. Kromě toho obviňují cizince, ať už jsou to Syřané, Řekové, Židé, Němci nebo migranti – zkrátka ti „druzí“. Je to slepá ulička misantropie, ale nepochybně představuje jednotný postup.
Proto si myslím, že má smysl bojovat za program DiEM25. Ve volbách do europarlamentu jsme nedosáhli velkého úspěchu – získali jsme jen jedno procento všech hlasů. Náš rozpočet ale byl pouhých 85 tisíc euro, což je pro tak významné volby směšná částka. I v některých komunálních volbách na malých městech bývá rozpočet větší. Jelikož však pevně stojíme za svými principy, je těžké získávat zdroje k financování naší kampaně.
Kromě pravicových stran ve volbách ale uspěly i liberální a zelené strany. Když proevropské cítění fungovalo proti pravicovému populismu, myslíte si, že by jej mohla využít také levice bojující proti neoliberalismu? A nevyjadřuje úspěch zmíněných stran důvěru v současný stav EU?
Je zarážející mluvit o důvěře v EU, když krajní pravice dosáhla na přední pozice ve Francii, Británii a Itálii. Kdybyste to předpovídal před deseti lety, měli by vás všichni za blázna. Přijde mi opravdu zmatené, když vidím, jak mainstreamová média prezentují růst hlasů pro zelené a liberály jako výraz „rostoucí důvěry“ v EU. Z politického a historického hlediska je růst těchto stran naprosto nevýznamný. Největší růst hlasů zaznamenal Emmanuel Macron a španělští Ciudadanos. Obě tyto strany jsou ale značně konzervativní – Ciudadanos v Andalusii dokonce vládnou s krajně pravicovou partají Vox. Na podobných stranách není nic moc liberálního. Je to jen posun v rámci liberálně konzervativního spektra.
Stejně tak to platí o zelených stranách – mluvím hlavně o Francii a Německu, kde tvoří významné politické síly. Tyhle strany tvoří zelené křídlo sociální demokracie a jejich tradiční koaliční partneři jsou francouzští socialisté nebo německá sociální demokracie. Ty ale dlouhodobě nedokážou oslovovat pracující a jejich koalice vedly k pádu Françoise Hollanda či Gerharda Schrödera. Obdivovat růst zelených znamená přihlásit se k životnímu stylu fiskálních konzervativců, kteří rádi recyklují a namlouvají svým dětem, že mají rádi Gretu Thunberg. Účastnil jsem se debaty se Svenem Giegoldem, hlavním kandidátem německých Zelených. Ten na ambiciózní plány DiEM25 o každoročních zelených investicích pět set milionů eur, které by mohla zajistit Evropská investiční banka, odvětil, že nemáme dostatek zelených projektů, které by mohly být financovány tak velkou částkou. Své neoliberální názory podložil tvrzením, že kdyby byl zájem o takové investice, zajistil by je trh.
Kromě stranické politiky se objevují otázky ohledně širšího hnutí zdola proti zavádění úsporných opatření. Jedna analýza tvrdí, že sociální hnutí se po letech postupně vyčerpalo a je stále těžší vkládat do politiky čas a energii. Vidíte nějakou možnost obnovy těchto hnutí, například v souvislosti s exekucemi nebo svépomocnými lékárnami? Máte s nimi nějaké spojení?
Nejprve musím říct, že bych se chtěl zásadně ohradit vůči Tsiprasově tvrzení o tom, že lidé v Řecku nebyli připraveni bojovat. V referendu v roce 2015 hlasovalo 62 procent voličů pro „Ne“ úsporným opatřením. V tomhle bylo toto referendum možná první svého druhu v Evropě. Lidé, kteří tehdy hlasovali „Ne“, neměli v bankách uložené žádné peníze a byli mezi nimi i pravicoví voliči Nové demokracie. Mohu vás ujistit, že kolegové ze Syrizy, kteří měli svoje úspory uložené v bance, hlasovali „Ano“. V ulicích a v sousedstvích se v letech krize objevilo mnoho podob vzájemné solidarity: dobrovolně zřizované lékařské zařízení, potravinové banky, poskytující jídlo lidem bez prostředků. Tyto snahy vyvrcholily v roce 2015. Tito lidé byli připraveni svými aktivitami zaštítit „Ne“ v referendu. Ani si nedokážete představit, kolik lidí bylo tehdy připraveno bojovat, ale dnes jsou zcela vyhořelí. Říkají mi, „to, co děláš v MeRA25 je skvělé, ale nemůžeme si tím vším projít znovu“. Je to jako kdybyste měli dlouholetý traumatický vztah, po kterém nechcete znovu procházet všemi zvraty a následným rozchodem.
Naše strana je občas obviňována – možná částečně právem – z elitářství. Její založení probíhalo v berlínském divadle, organizujeme se on-line a lidé, kteří se k nám přidali, jsou mladí, vzdělaní a mezinárodně orientovaní. Věci se ale mění. Dnes posilujeme v odborech, například u zaměstnanců elektráren. Ty Syriza zradila, když privatizovala státní energetické podniky. Podpořili nás i zaměstnanci úklidu ve veřejném sektoru, na něž také tvrdě dopadla úsporná opatření.
Zdá se, že v blížících se volbách téměř jistě vyhraje pravicová Nová demokracie, která už v eurovolbách získala před Syrizou náskok více než deset procent. Není ale příliš jasné, co bude dál. Vidíte v Syrize nějaké náznaky transformace? Vznikají tam nějaké nové tendence, se kterými by vaše hnutí mohlo v budoucnu spolupracovat?
Hlavní věc, o kterou nám jde, je vysvobození Řeků z dluhové pasti. Pokud bychom na tom mohli spolupracovat se Syrizou, určitě bychom neváhali. Jenže taková spolupráce není možná, protože Syriza k tomuto cíli nesměřuje. Syriza bude po volbách tvořit oficiální opozici, ale nebude moc důvěryhodná. Doufám, že se nám podaří získat mandáty, abychom mohli vytvořit skutečnou opozici. To není jen můj osobní názor. Co by koneckonců mohla Syriza vytýkat předákovi Nové demokracie Kyriakosi Mitsotakisovi, až se stane premiérem? Bude mu radit, aby obnovil důchody, které Syriza zrušila? Aby vyvlastnil přístavy a letiště, které Syriza privatizovala? Uvedu výmluvný příklad: Syriza prodala řecké dráhy za 43 milionů eur. Udělal jsem si hrubou kalkulaci a vyšlo mi, že by dostali víc peněz jen za to, kdyby rozebrali železnice a dali je do šrotu. Za zmínku stojí i podpora gamblerství: Syriza umožnila provoz pětatřiceti tisíc pokerových automatů, které provozuje soukromá společnost. Napomáhá tak vykořisťování lidí, kteří uvěří příslibům snadných výher. I privatizace vedené pravicovými stranami nebyly natolik odsouzeníhodné jako ty, jež provedla Syriza.
Zdá se mi, že váš projekt sází na hledání společných, celoevropských řešení, zároveň se ale účastníte voleb do řeckého parlamentu. Je součástí vaší dlouhodobé strategie vstup do národních vlád? Chcete prosazovat změny v parlamentu, nebo je vaším záměrem spíše využít parlamentní reprezentace k vybudování celoevropské síly, která se bude snažit o změnu EU?
V Řecku se chceme stát oficiální opoziční stranou co nejdříve, jak to bude možné. Jinak na naše místo nastoupí fašisti. Naší strategií – o to se dnes snažíme velice úporně – je zkusit zvrátit absolutní většinu Nové demokracie. To je velice důležité, protože pokud vytvoří Nová demokracie koalici s některou pravicovou stranou, přinejmenším to omezí rychlost, s jakou narůstá misantropie.
Naše řecká strana MeRA25 se bude snažit přilákat více lidí. Je to otevřená platforma, která není založena na demokratickém centralismu. Můžeme společně pracovat na zrušení úsporných opatření, prosazovat přechod na zelené energie nebo kritizovat vztah Řecka k Izraeli: věřili byste tomu, že se Tsipras stal jedním z nejlepších přátel Benjamina Netanjahua? Kdokoli z členů MeRA25, který s tím nesouhlasí, může říct svůj názor. Domníváme se, že otevřenost a participativní přístup může dát do pohybu řetězec událostí, které potřebujeme, abychom se mohli stát rozhodující politickou silou.
Nejsme ale tak naivní. I kdyby dnes do Evropské komise nebo Evropské centrální banky přišel někdo jako Che Guevara, byl by zcela bezbranný. Kampaně do evropských voleb jsme se nezúčastnili proto, abychom změnili EU skrze Evropský parlament, ale protože to byla excelentní příležitost, jak jsme mohli představit naší platformu v několika zemích najednou. Nejprve je třeba převzít moc v několika evropských státech a pak prosadit dva nebo tři předsedy vlád do Evropské rady. Ti budou vetovat vše, dokud neskončí diktát úsporných opatření a v Bruselu neprosadí špetku zdravého rozumu, která pomůže mnoha lidem a uleví životnímu prostředí.
Z anglického originálu We Have Nothing to Lose but Our Debts, zveřejněného v magazínu Jacobin, přeložil Jan Sůsa. Redakčně upraveno a kráceno.