Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Španělské volby a nový populismus

Dubnové volby ve Španělsku přinesly vítězství socialistů, ale i zisky pro krajně pravicovou stranu Vox. O co jde straně, kterou podpořil i europoslanec Jan Zahradil?

Krajně pravicová strana Vox v dubnových volbách ve Španělsku získala 10,26 procenta hlasů a poprvé se dostala do Kongresu poslanců, dolní komory tamního parlamentu. Vox používá silně nacionalistickou a islamofobní rétoriku, ostře se vymezuje proti feminismu a na své kandidátky staví bývalé členy neonacistických organizací. (V kontextu české politiky je pozoruhodné, že straně Vox na Twitteru vyjádřil podporu i europoslanec za ODS a první místopředseda Aliance evropských konzervativců a reformistů Jan Zahradil – pozn. red.)

Proč bují nový pravicový populismus i ve Španělsku? V diskusích o pravicovém populismu, který se v posledních letech šíří Evropou, bylo Španělsko donedávna považováno za výjimku, které se úspěšně vyhýbal. Proč se právě ve Španělsku žádná krajně pravicová strana tak dlouho nedostala do parlamentu? Do roku 2018 nemělo Španělsko žádný ekvivalent francouzské Národní fronty, německé AfD, nizozemské Strany pro svobodu, italské Ligy severu nebo britské UKIP. V loňských volbách v Andalusii, nejlidnatějším španělském regionu, získal Vox poprvé zastoupení v regionálním parlamentu. Čtyři desetiletí od pádu frankistického režimu se nad španělskou demokracií začínají zvedat temná mračna.

Konec jedné politické éry

Představovalo Španělsko opravdu takovou výjimku celých čtyřicet let? Ano, ale trochu jiným způsobem, než by si většina Evropanů přála. Žádná krajně pravicová strana se v tamním parlamentu skutečně dlouho neobjevila, aspoň kromě určitých proudů v konzervativní Lidové straně (Partido Popular). Historický rozdíl mezi Španělskem a zbytkem Evropy byl zapříčiněn tolerancí Španělů k ultrapravici během přechodu k demokracii po smrti diktátora Francisca Franca v roce 1975. Španělsko tehdy prošlo řízeným přechodem od Frankovy diktatury k demokracii, ve které byly fašistické, nacionalistické a katolické prvky znovu začleněny do struktur nové konzervativní pravice, a zůstaly tak nedílnou součástí každodenního fungování státní administrativy, soudního systému, policie i armády.

Vox klade důraz na nacionalismus a islamofobii, ale v ekonomice se mnohem víc blíží neoliberalismu brazilského prezidenta Bolsonara a americkým libertariánům než protekcionismu, který prosazuje třeba Marine Le Pen.

Zatímco jiné demokratické režimy – třeba italský, který vznikl z odboje proti nacismu a proti Mussoliniho režimu – stavěly na antifašistických principech, ve Španělsku byla situace jiná. Politické síly sympatizující s fašismem zůstaly běžnou součástí španělské politiky a byly reprezentované hlavně stranou Alianza Popular. Tato předchůdkyně současné Partido Popular byla založena sedmi ministry bývalé Frankovy vlády. Po celých čtyřicet let se mohla krajní pravice realizovat v prostředí konzervativní politiky.

Druhým klíčovým faktorem opoždění vzniku nacionalisticky populistických sil ve Španělsku byl vývoj opačné strany politického spektra. Demonstrace „15M“ proti úsporným opatřením z roku 2011 daly vzniknout hnutí Podemos, nové levicově-populistické progresivní síle, která sjednotila mnoho nespokojených hlasů. Určitou roli mělo i zhroucení tradičního střídání dvou nejsilnějších stran – konzervativní Partido Popular a středolevé PSOE. Toto období už ale definitivně skončilo, paradoxně právě díky hnutí Podemos, z něhož se stala standardní parlamentní strana, a hlavně kvůli neuznanému referendu o nezávislosti Katalánska z října 2017. Vznik strany Vox je neodmyslitelně spojen s tímto referendem a s následujícími nacionalistickými reakcemi napříč španělskou společností.

Odpor ke katalánskému referendu

Strana Vox vznikla v roce 2013. Podnětem byly neshody jejího současného lídra Santiago Abascala se stranou Partido Popular, které byl tehdy členem. Vox sdílí hodnotovou orientaci s podobnými stranami v evropských zemích: klade důraz na nacionalismus a islamofobii. V ekonomice se ale mnohem víc blíží neoliberálním doktrínám brazilského prezidenta Jaira Bolsonara a americkým libertariánům než protekcionismu, který prosazuje třeba Marine Le Pen.

Vox prosazuje omezení veřejných služeb a obhajuje fiskální opatření, která prospějí jen těm nejbohatším. Na rozdíl od Marine Le Pen se nesnaží oslovit levicové voliče. Španělský nacionalismus je totiž ukotvený v tradiční dělnické třídě, hlavně ve vnitrozemských a jižních regionech. A také u lidí, kteří se cítí ohroženi periferními nacionalismy v regionech, jako je Baskicko a Katalánsko. Vox za svůj úspěch vděčí právě španělské ultranacionalistické reakci na katalánské referendum a volá po systematické represi všech stran a politiků, kteří se účastní boje za katalánskou nezávislost.

Úspěch strany Vox však nepochopíme, když budeme jen mechanicky přenášet formát evropských populistických stran do španělské reality. Strana se jistě inspiruje i v zahraničí, ale klíč k jejímu úspěchu spočívá právě v neuznaném referendu. Úspěch strany v andaluských regionálních volbách dokonce připoutal pozornost Steva Bannona a jeho think tanku The Movement („Hnutí“), který se snaží vytvořit krajně pravicovou internacionálu, inspirovanou Čtvrtou politickou teorií Alexandra Dugina.

Jestli se straně podaří uspět v květnových volbách do europarlamentu, nebude už vůbec potřebovat Bannonovu strategii ani jeho kontakty. Odstup od Bannona také ukazuje na konzervativní základy Voxu a jeho slabý euroskepticismus. Vůdce Voxu Santiago Abascal trval v několika rozhovorech na tom, že jeho kontakty s Bannonem byly omezené a zaměřovaly se jen na diskutování strategií, jak by bylo možné převést na celoevropskou úroveň odmítání katalánského separatismu. Vox se také nezúčastnil nedávného summitu organizovaného italským ministrem vnitra Matteem Salvinim, na kterém se sešli další zástupci populistických stran, jako je AfD, Dánská lidová strana a Strana Finů.

Důraz na mužskou nadřazenost

Hlavní problém sjednocení nacionalisticky populistických stran totiž spočívá v otázce, jak sjednotit požadavky po suverenitě národních států. Je totiž dost problematické, když někdo vyhlásí suverenitu jednoho národa, nemá-li tím utrpět národ druhý. To představuje zásadní problém v souvislosti s naplněním kvót ohledně přerozdělování migrantů. Jejich hlavní příjemci, Itálie a Španělsko, totiž zavedení kvót prosazují. Pro možné spojence Voxu v zemích, jako je třeba Francie, Polsko, Česko či Maďarsko, jsou však kvóty zcela nepřijatelné, protože ti nechtějí přijímat vůbec žádné migranty.

Během své volební kampaně strana Vox prosazovala výstavbu zdi kolem španělských enkláv v severní Africe – Ceuty a Melilly. Zeď mělo financovat Maroko nebo evropská agentura Frontex. Dalším silným tématem bylo vyhoštění 52 tisíc (zástupci Voxu ale nikdy nevysvětlili, kde toto číslo vzali) „ilegálních migrantů“. Jeden z lídrů Voxu, Iván Espinosa de los Monteros, dokonce požadoval zákaz všech stran, které explicitně neodmítají marxismus.

Zmíněná programová orientace Voxu jde ruku v ruce s důrazem na mužskou nadřazenost. Z kulturního hlediska jde o kopii misogynního antifeministického hnutí, které vede Donald Trump. Tato sexistická reakce, výstižně analyzovaná spisovatelkou Susan Faludi v její knize Backlash, je klíčovým faktorem k pochopení politické představivosti španělské krajní pravice. Vox neustále útočí na všechna opatření k pracovněprávní ochraně žen, která považuje za „genderovou ideologii“. Ostře útočí i na španělské feministické hnutí, které se po milionových demonstracích k Mezinárodnímu dni žen v roce 2018 stalo nepřehlédnutelnou politickou silou.

Zastřešující síla ultrapravice

Vox na své kandidátky beze studu staví bývalé členy fašistických a neonacistických organizací. Někteří z nich skutečně mají přímou spojitost s teroristickými organizacemi bojujícími proti post-frankistickému přechodu k demokracii. Jeden z vůdců Voxu, Jorge Arturo Cutillas, byl členem mládežnické organizace Patria y Libertad (Otčina a svoboda) spojené s fašizující stranou Juntas Españolas. Cutillas byl také v úzkém kontaktu s prominentním neonacistou Leónem Degrelleem, zakladatelem belgické strany Rexist a aktivním členem SS. Mezi členy Voxu paří i bývalí lídři neonacistické organizace CEDADE, rozpuštěné v roce 1993.

Vox ztělesňuje dlouho nenaplněnou touhu postfrankistické krajní pravice. Funguje totiž jako sjednocující prvek – navíc plně akceptovatelný všemi tradičními pravicovými stranami – pro neonacistické, falangistické, frankistické a tradicionalistické organizace. Ty se snažily přes čtyřicet let získat vliv na fungování španělské demokracie.Vox je strana nacionalistická, katolická a tradicionalistická, ale zároveň se inspiruje Trumpovou strategií a svými aktivitami přivádí všechny pravicové strany blíže k nacionalistickému populismu.

Autor je publicista a dokumentarista.

Z anglického originálu The Worrying Rise of Spain’s Far Right, zveřejněného v magazínu Jacobin, přeložil Jan Sůsa. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image