Tisíce dobrých rad na internetu pro rodinu z polské dálnice

Příběh jedné české rodiny, která vyrazila na dovolenou, vyvolal četné diskuze a přinesl ponaučení: vždycky se najdou lidé, kteří přesně vědí, jak by měli druzí žít.

První zprávy o rodině, která zůstala tři dny v Polsku na dálnici, protože se jí porouchalo auto, vzbudily posměch na sociálních sítích. Proč si nezařídili pomoc? Proč tam zůstávali celé tři dny: český internet se bavil. Když pak přišlo podrobnější vysvětlení, které příběh chudé rodiny přiblížilo o něco více, reakce se rozrůznily. Řada lidí rodinu litovala, ostatně detaily příběhu k tomu vybízely, našlo se ale také hodně lidí, kteří přišli s dobrými radami, jak měli nebožáci postupovat. Neměli jezdit na dovolenou autem, ale vlakem. Neměli jezdit k moři, měli jet jinam. Neměli se spoléhat na tvrzení, že auto je v pořádku. Měli mít úspory. Měli nejdřív splatit exekuce a pak teprve někam jezdit. Měli dětem vysvětlit, aby nepodléhaly názoru spolužáků, že dovolená znamená moře, neboť je to povrchní. A tak dál a tak podobně.

Je dobré si uvědomit, že ve skutečnosti neřešíme osud konkrétní rodiny, ale svůj přístup k sociální politice a své představy o tom, jak by měla společnost fungovat.

Příběh, který pořád známe jen z kusých zpráv, v každém případě vyjevuje mnohem víc o české internetové komunitě než o rodině, která se svým komplikovaným návratem z dovolené proslavila. A to zejména proto, že neznáme všechny okolnosti. Pracujeme jen s mediálním obrazem, který nutně postrádá řadu detailů. A každý si z něj vybírá to, co jej zasáhne. Je tedy dobré si uvědomit, že ve skutečnosti neřešíme osud konkrétní rodiny, ale svůj přístup k sociální politice a své představy o tom, jak by měla společnost fungovat.

Snad nejvíce mě při pročítání stále živých diskuzí k tématu irituje přesvědčení, že se to celé odehrálo kvůli tomu, že rodiče nebyli dost chytří a neměli dostatek informací. A že by rodině pomohl kurz finanční gramotnosti nebo kurz, jak se orientovat ve světě a používat aplikace na nákup levných jízdenek, nákup aut apod. Schopnost orientovat se v okolním světě, říct si o pomoc a zařídit si v zahraničí opravu auta je přitom otázkou zkušeností, které jen těžko získáte v nějakém kurzu, ale hlavně je to otázka peněz, potažmo sociálních kontaktů, které peníze generují a často i nahrazují. Když jste v exekuci, je vám finanční gramotnost celkem na nic, protože všechna řešení, která volíte, jsou špatná. Otázka je samozřejmě, která více a která méně, ale dokud nevíme vše, nemůžeme ani radit. Je možné, že do vesnice, kde rodina bydlí, je špatné spojení, a nákup auta tak mohl znamenat zvýšení mobility, tedy dlouhodobou investici.

Jak přesně by měli žít jiní lidé ani co by měla v těžké situaci udělat rodina, která chce svým dětem dopřát dovolenou u moře, nevím. Rozhodně si netroufám udílet jakoukoli radu lidem, kteří jsou ze zcela jiného sociálního prostředí a nemají sociální kapitál ani vzdělání, kterého se mně a dalším dostalo bez vlastních zásluh. Navíc tedy z pozice člověka, který by o různých nedomyšlených akcích, bláznivých cestách a neuvěřitelném štěstí, mohl psát román. Zato si myslím, že vím, jaká politika státu by této a jiným podobným rodinám pomohla. Předně jde o stále se opakující problém s exekucemi, který poslanci letos opět vůbec nevyřešili novým insolvenčním zákonem. K tomu se zde ještě přidává příběh otce, který vyrostl v dětském domově, a měl tak mnohonásobně ztížený start do života. Celkové statistiky toho, co se dále děje s dětmi, které opouštějí dětské domovy, Česká republika pro jistotu nevede, ale víme třeba, že osmačtyřicet procent klientů Naděje (organizace, která pomáhá lidem bez domova) mladších šestadvaceti let mělo zkušenost s ústavní péčí.

Kdyby u nás existovala humánnější a racionálnější péče o ohrožené děti, tak by otec buď nevyrostl v ústavu vůbec, anebo by ho v nějaké instituci aspoň připravili pořádně na život. Kdyby u nás nebylo možné nabízet záměrně úvěry lidem, kteří nejsou schopni je včas splácet, a systém exekucí by nebyl tak nesmyslně nastavený, rodina by se buď nezadlužila, anebo by existovala schůdná cesta, jak se z dluhů dostat. To by rodině určitě pomohlo víc než tisíce dobrých rad, jak měla strávit dovolenou. A že by lidé měli dostávat za svou práci takovou odměnu, aby neměli problém uživit rodinu, snad nemusím ani dodávat.

Přes všechny lamentace na dobré rady jsem nicméně vděčná za řadu nesoudících reakcí, na které jsem narazila. I za vlnu solidarity, která se zdvihla. Dojemný je ale i samotný příběh muže, který vyrostl v děcáku, a přesto dokázal založit funkční rodinu, stejně jako příběh chudých rodičů, kteří chtěli pro děti udělat to nejlepší, i když to pro ně bylo těžké. A také si vážím neznámých dobrodinců v polském městě Goleniów, kteří rodině nezištně pomohli.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image