Ženský fotbal se dere nahoru

Mistrovství světa fotbalistek přineslo vzpouru proti platovým nerovnostem i mýtům o ženské kopané.

Na hřišti ji nepřehlédnete kvůli jejímu fotbalovému nadání i obarveným vlasům a mimo hřiště nešetří politickými průpovídkami. Řeč je o kapitánce amerických fotbalistek, které vyhrály mistrovství světa ve Francii, k čemuž jim pogratuloval i prezident Donald Trump. „Nikdy nepůjdu do zkurveného Bílého domu,“ prohlásila Megan Rapinoe s předstihem už v lednu (nikoli tedy v závěru šampionátu, jak mylně uvádějí některá nejen česká média). I když se Trump bránil s tím, že ji ani nezval, fotbalistka využila mediálního zájmu po zisku titulu k tomu, aby mu poslala další vzkaz. „Vaše poselství je vylučovat lidi. Vylučujete mě, vylučujete lidi, kteří vypadají jako já, vylučujete barevné, vylučujete i ty Američany, kteří vás možná ještě podporují,“ řekla přímo na kameru během televizního rozhovoru pro CNN. Rapinoe, která se výrazně angažuje v hnutí za práva LGBT, při oslavách trofeje v centru New Yorku v proslovu vyzvala k větší lásce a menší nenávisti. Průzkum veřejného mínění dokonce ukázal, že by v hypotetickém střetu o prezidentské křeslo Trumpa těsně porazila.

Šampionát feminismu

Její výřečnost z ní udělala nejen vděčný objekt kamer ale taky vůdčí osobnost v boji za narovnání finančních odměn pro fotbalistky. Nebyla jediná, už před zahájením šampionátu dala najevo svoji nespokojenost nejlepší fotbalistka světa Ada Hegerberg, která se odmítla v dresu Norska turnaje vůbec zúčastnit. Ani prestiž zápasu hraného jednou za čtyři roky nedokázalo zviklat její už dva roky trvající bojkot národního týmu kvůli nerovnému odměňování fotbalistů a fotbalistek norským svazem. Jinou formu protestu zvolila hrající legenda ženské kopané Brazilka Marta, která se sice šampionátu ve Francii zúčastnila, ale odehrála ho ve speciálních černých kopačkách s modro-růžovým symbolem projektu „Go Equal“. Ten nepožaduje nic jiného než finanční zrovnoprávnění. Její obutí navíc nezdobilo žádné sponzorské logo, aby dala najevo svůj odpor ke korporacím, které se na nerovném finančním přístupu podílejí také.

Dnes se ženský fotbal těší své nejlepší éře, když kombinuje výtečné výkony na hřišti s politickým aktivismem mimo něj, brzy však může sklouznout do podobné byznysové mašinerie jako fotbal mužů.

Názor, že politika na sportovní kolbiště nepatří a že fotbalistky svým aktivismem turnaj fanouškům otrávily, vyvrátili sami diváci během finále na Stade de Lyon. Tisícihlavý dav dal skandováním „Equal Pay! Equal Pay!“ při příchodu prezidenta FIFA Gianniho Infantina najevo, co si o platové nerovnosti myslí. Hněv fanoušků dopadl na bedra šéfa Mezinárodní fotbalové federace zcela zaslouženě. Již před turnajem čelil kritice, že fotbalistky pobírají ve srovnání s muži zcela nesrovnatelné částky. Infantino se sice bránil tvrzením, že ženská verze mistrovství se těší čtyřikrát menší fanouškovské přízni, to ale stejně nevysvětluje třináctinásobný rozdíl v odměnách.

Konec přehlížení

Rok 2019 je pro ženský fotbal skutečně přelomový. Francouzský šampionát zaznamenal ohromný nárůst sledovanosti. Ve Spojených státech amerických překonal o 22 procent divácký zájem o loňský turnaj mužů v Rusku. I přenosy v Česku měly dosud nevídanou sledovanost. Časy se mění. Letošní bitva pražských Slávistek ve čtvrtfinále Ligy mistrů proti Bayernu Mnichov přitáhla do hlediště rekordní návštěvu téměř sedmi tisíc lidí. A ve světě stoupá popularita ženského fotbalu ještě strměji. Při březnovém utkání mezi fotbalistkami Atlética Madrid a Barcelony padl dokonce světový rekord v návštěvnosti na klubové úrovni. Ligové střetnutí zhlédlo 60 739 diváků.

Navzdory rekordním číslům se však nejedná o historicky nový jev. Už před sto lety se fotbal v ženském podání těšil na britských ostrovech enormní popularitě. Především zásluhou legendárního „womančaftu“ Dick, Kerr Ladies FC. V období po první světové válce navázaly populární Ladies na dobu, kdy ženy suplovaly muže nasazené do války, a užívaly si během utkání přízně desítek tisíc diváků. Vrcholem byla návštěva 53 tisíc diváků v roce 1920 při zápase v Goodison Parku v Liverpoolu, po němž došla anglické Fotbalové asociaci trpělivost. Na dlouhých padesát let pak měly ženy zakázáno hrát fotbal na hřištích, která spadala pod anglický fotbalový svaz. Nutno dodat, že jen co v roce 1971 toto opatření v kolébce fotbalu konečně skončilo, zavedl totéž na druhé straně železné opony Sovětský svaz.

Dnes ovšem zpochybňování ženského fotbalu jako nekoukatelného dřeváctví rychle bere za své. Když během mistrovství ve Francii bývalá česká reprezentantka Blanka Pěničková provokativně označila některé výkony fotbalistek za mnohem kvalitnější než ty v české nejvyšší soutěži mužů, dostalo se jí ze strany fanouškovské obce až překvapivého souhlasu. Mimochodem právě její angažmá v roli fotbalové spolukomenátorky zbouralo další z letitých stereotypů, na nějž jsme si v českých luzích a hájích zvykli. Její výstup nejenže vyvrátil Robertem Zárubou živený mýtus o neposlouchatelnosti ženského hlasu kvůli jeho výšce, ale svým erudovaným výkonem zastínila nejednoho ze zavedených fotbalových „odborníků“. Ještě dál zašla britská BBC, která při příležitosti utkání Anglie se Skotskem představila ryze žensky obsazené studio s moderátorkou a třemi fotbalistkami.

USA, země sportovního aktivismu

Podpora boji za vyrovnání platového deficitu se fotbalistkám dostává i mimo sportovní prostředí. Jak je možné, že fotbalové mistryně světa z USA dostanou každá odměnu ve výši 90 tisíc dolarů, zatímco kdyby vyhráli jejich mužští kolegové, brali by půl milionu? Tuto otázku řeší i rapper Snoop Dogg, který ve videu peprnými výrazy vzkazuje fotbalovým reprezentantům, že zatímco oni vyhráli velké nic, fotbalistky slaví už čtvrtý světový triumf. Nespravedlivou situaci možná vyřeší soud, protože americké fotbalistky na letošní Den žen, tedy 8. března, podaly žalobu na svůj národní svaz kvůli platové diskriminaci. Zatímco podobné gesto by bylo v Evropě terčem kritiky za mísení sportu a politiky, v americkém prostředí má boj za rovná práva ve sportu zcela jiné postavení.

I když mě osobně na americkém sportu vždy extrémně iritovala neskutečně přehnaná adorace soutěživosti, nabubřelého sebevědomí a ostentativního zdůrazňování, že Američané jsou nejlepší na světě, politický aktivismus tamních sportovců jim můžeme jen závidět. Boxer Muhammed Ali šel do vězení, protože nechtěl bojovat ve vietnamské válce, a ztratil kvůli tomu nejen tituly boxerského šampióna, ale i několik let svobody. Američtí sprinteři John Carlos a Tommie Smith využili svého olympijského úspěchu, aby na stupních vítězů protestovali proti diskriminaci a útlaku Afroameričanů a chudých vůbec. Dostalo se jim za to vyloučení z olympiády, sportovního prostředí ale i řádného života. Sestry Venus a Serena Williamsovy zase pohrůžkou bojkotu donutily Wimbledon dorovnat odměny pro tenistky na úroveň jejich mužských protějšků. A nyní americké fotbalistky vedou boj za srovnání platových podmínek mezi fotbalisty a fotbalistkami. Silné postavení mají v USA sportovní odbory – což ovšem neznamená, že tamní prostředí není infikováno v první řadě touhou po zisku a že kluby nefungují jako firmy, nikoli tělovýchovné organizace.

Nejlepší éra

S nepřehlédnutelnou komerční stránkou souvisí ale i paradoxní vyústění současných aktivit za srovnání platů fotbalistek s fotbalisty. Ne všechny korporace totiž utrácejí za mužské sportovce větší částky a už dnes platí ženám srovnatelné částky. Platební společnost VISA v tomto ohledu již zachovává rovnost delší dobu, britská banka Barclays se stala prvním titulárním sponzorem anglické nejvyšší ligy žen, kterou zasponzoruje částkou 10 milionů liber, a čínská platební společnost Alipay prohlásila, že domácí reprezentaci na dalších deset let podpoří sumou ve výši jedné miliardy jüanů. Strmě rostoucí popularita ženského fotbalu vytváří další segment, kam může kapitál expandovat.

Jen během letošního léta se přitom v profesionálním fotbale udály další rekordní obchody na hráčském trhu. S fotbalisty se stále zachází jako se směnitelným zbožím a ceny těch nejžádanějších dosáhly těžko uvěřitelných 120 milionů eur. Ani nejlepší výkony na hřišti přitom nemohou ospravedlnit, proč by brazilský fotbalista Neymar měl pobírat každou vteřinu jedno euro. O tom, jak platí jeho katarský majitel práci dělníkům na stavbách v jeho domovské zemi, se není třeba dlouze rozepisovat. Mizerné pracovní podmínky v zemi, která bude hostit světový šampionát mužů za tři roky, přiznal už i zmiňovaný světový fotbalový boss Infantino.

Dnes se ženský fotbal těší své nejlepší éře, když kombinuje výtečné výkony na hřišti s politickým aktivismem mimo něj, brzy však může sklouznout do podobné byznysové mašinerie jako fotbal mužů. Přesto pořád existuje možnost, že emancipované fotbalistky vybojují pro nejpopulárnější sport na světě příznivější a sympatičtější podobu.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies