Maršál Koněv: osvoboditel, zločinec, nebo nástroj propagandy?

Sprejerské útoky na Koněvův pomník se v posledních letech množí stejně jako hlasy volající po jeho odstranění. Co by nám likvidace připomínek maršála Koněva z veřejného prostoru přinesla?

Maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv se v poslední době stal předmětem čilé diskuse. V roce 2017 byla kvůli rekonstrukci ze Staroměstské radnice sňata jeho pamětní deska, která tam byla instalována při prvním výročí vstupu vojsk Rudé armády do Prahy, a hlavní město se zjevně nechystá ji navracet zpátky. Na Praze 3 se momentálně vede debata o možném přejmenování Koněvovy ulice. Největší vášně pak vzbuzuje pomník maršála Koněva v pražské Bubenči, který se v posledních pěti letech opakovaně stal předmětem různých grafických úprav, které jedni považují za vandalismus, druzí za projev občanské nespokojenosti a názoru. V onom druhém slova smyslu rozumí těmto činům také starosta Prahy 6, na jejímž území se pomník nachází, Ondřej Kolář (TOP 09), který chce s ruskou ambasádou v Praze jednat o jeho přesunu, například právě do prostor ruského velvyslanectví.

Nemá smysl na případu jedné sochy zakládat diskusi o putinském Rusku. Putin v Praze Koněvovu sochu nepostavil a tyto dvě osoby spolu neměly nic moc společného.

Ivan Stěpanovič Koněv v českých dějinách představuje především velitele vojsk 1. ukrajinského frontu, který osvobozoval velkou část československého území včetně Prahy. Když se ráno 9. května 1945 objevily jednotky 3. gardové tankové armády maršála tankových vojsk Rybalka a 4. gardové tankové armády generálplukovníka Leljušenka, již příliš práce s čištěním města od zbytku německých vojsk neměly, a to díky předchozímu Pražskému povstání a také zásahu do té doby s Němci kolaborující Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Přítomné síly Wehrmachtu již před příjezdem Rudé armády podepsaly do rukou velitele pražských povstalců Karla Kutlvašra kapitulaci a z města se stáhly, přičemž v Praze zbyly jen části jednotek SS. Vstup sovětských tanků do Prahy tak představuje spíše symbolický moment než klíčový vojenský střet Rudé armády s nacisty.

Přesto Koněv symbolizuje desítky tisíc padlých sovětských vojáků při osvobozování Československa. Nedomnívám se přitom, že je vhodné relativizovat význam osvobození Československa jako pozitivní historické události poukazem na pozdější historický vývoj, zločinnost stalinského režimu, případně úvahami o tom, co by se mohlo stát v případě postupu americké 3. armády generála Pattona na Prahu. Komunistický režim nebyl do Československa přivezen na sovětských tancích, gloriola osvobození většiny země Rudou armádou jistě mohla výrazně komunistům přidat na popularitě, ale na rozdíl od jiných zemí nelze tvrdit, že by se KSČ dostala k moci díky stalinské opresi. Důvody úspěchu zdejších komunistů jsou mnohem komplexnější. Vojenské operace Rudé armády v letech 1944 a 1945 na území Československa přitom byly nepochybně osvobozením, nikoli novou okupací, a jako osvobození také byly ve své době chápány. V tomto smyslu stojí za to si tyto události připomínat příslušnými pomníky a selektivně nevyřazovat význam Rudé armády v této věci, a to nejen anonymně, ale ani personifikovaně.

Bezohledný voják

Maršál Koněv samozřejmě nebyl apolitický „hrdinný“ vojevůdce. Jestliže občané na jeho pomník napsali, že byl „krvavým maršálem“, je to nepochybně pravda. Koněv byl jedním z nejbezohlednějších vojenských velitelů druhé světové války. Například ztráty Kalininského frontu v důsledku jeho velení v zimě 1941–1942 byly více než extrémní i na tak brutální válku, jaká probíhala na východní frontě. I v průběhu další vojenské kariéry pak prokazoval, že na životech vlastních vojáků mu pramálo záleželo. Po válce zastával řadu prominentních funkcí, mimo jiné byl v letech 1946 až 1950 náměstkem ministra obrany. V prosinci 1953 předsedal soudu s Lavrentijem Berijou. Nechvalně však proslul především jako velitel vojsk, které v roce 1956 tvrdě potlačily povstalecké hnutí v Maďarsku. V letech 1961 a 1962 byl vojenským velitelem v NDR, načež odešel do důchodu. V souvislosti s rokem 1968 se připomíná jeho jarní delegace do Československa, která měla sondovat tehdejší situaci. Připisovat Koněvovi nějaký významnější vliv na stavbu berlínské zdi v roce 1961 nebo invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 by ale bylo poněkud přehnané.

Vzhledem k výše uvedenému se nesluší dávat Koněvovým památníkům jednoznačně oslavnou roli, jako tomu bylo v případě desky na Staroměstské radnici nebo původního nápisu u pomníku v Bubenči. Naopak dává smysl plaketa vysvětlující Koněvův kontroverzní odkaz, která byla na podstavec sochy skutečně v roce 2018 umístěna. Na místě ale není ani Koněva zcela odstraňovat z veřejného prostoru. Je sice celkem přirozené, že historie a veřejný prostor jsou ve společenské debatě vnímány prizmatem současnosti, v tomto případě zjevně politickými vztahy našich elit k Rusku (jinak si lze těžko vysvětlit, proč uvedená socha budí vášně až někdy od roku 2014, když tam stojí od roku 1980, a nápisy „Heil Putin“ u sochy nakonec politickou motivaci potvrzují). Ale přece jen je zdravější dívat se na celou problematiku spíše bez emocí a s nadhledem. Více než současnou optikou je vhodné vnímat význam soch a pomníků kontextem doby a účelu, kdy a proč byly vztyčeny, a v případě, že mají být odstraněny, účelem jejich odstranění. V tomto smyslu má proto zcela odlišný význam aktuální otázka sochy pohraničníka se psem na Cínovci, u níž není jasné, co pozitivního by dnes měla představovat, když Pohraniční stráž fungovala v letech 1951 až 1991 víceméně jako součást represivního aparátu bránícího železnou oponu, kterou na rozdíl od osvobození od nacismu můžeme těžko chápat jako pozitivní symbol.

Co chceme po památníku?

Důležitým významem památníků, soch, pomníků, lokálních názvů a podobně je udržování kolektivní paměti. Další dva velitele frontů Rudé armády, kteří osvobozovali Československo, sice také připomínají některé lokální názvy, přece jen však zdaleka ne takového významu. U velitele 2. ukrajinského frontu maršála Sovětského svazu Rodiona Malinovského je navíc na místě úvaha, zda jeho jméno dnes mladší generace neznají spíše díky filmu Pelíšky. A v případě velitele 4. ukrajinského frontu armádního generála Andreje Jeremenka (maršálem byl jmenován až deset let po válce) lze o všeobecném povědomí o jeho osobě dost pochybovat. Vytěsnění Koněva z veřejného prostoru by nakonec mohlo mít za následek úpadek povědomí o jeho osobě, ať už v pozitivním smyslu coby osvoboditele, tak i v tom negativním, zejména jakožto potlačovatele maďarského povstání. Nesrovnávejme přitom Koněva se Stalinem, Chruščovem nebo Brežněvem, kterým jako voják sloužil. Brežněv, natožpak Stalin žádné pomníky nepotřebují a jejich zachování by mohlo být oprávněně považováno za ostudné. To jsou však bytostně politické figury, navíc všeobecně známé.

Na maršála Koněva se ale snad více než jeho minulost dnes nabaluje symbolika jiných věcí. Není náhoda, že k onomu poslednímu občanskému počinu, kdy byla socha obarvena tak, aby to připomínalo krvavou stopu, a byla opatřena doprovodným textem „Ne krvavému maršálovi! Nezapomeneme!“ a připomínkou dat 1945, 1956, 1961 a 1968, došlo u příležitosti výročí okupace 21. srpna. Tehdy však Koněv již žádným vojskům nevelel a žádná rozhodnutí nevydával, jeho jméno tak s tímto datem nemá příliš mnoho souvislostí. Ke Koněvovi proto oba názorové extrémy připojují úplně jiné konotace, a to zejména v souvislosti se sílící vyhrocenou debatou o současné ruské politice. Je sice pravda, že současná ruská propaganda, stejně jako v minulosti sovětská, velmi intenzivně využívá vítězství Rudé armády ve Velké vlastenecké válce a osvobození nacisty okupovaných území ke svojí legitimizaci. Ne nadarmo ruská ambasáda takřka až hystericky reaguje na podobné činy, které vnímá jako zneuctění.

Nemá ovšem cenu na případu jedné sochy zakládat diskusi o putinském Rusku. Putin v Praze Koněvovu sochu nepostavil a tyto dvě osoby spolu neměly nic moc společného. Přistoupíme-li na takovouto debatu, pouze tím rozmělníme porozumění našim dějinám. Hrozí-li někde relativizace dějin, pak je tomu spíše jejich příliš černobílým čtením. Maršál Koněv v sobě nese negativa, která je dobré dokola připomínat (a je proto dobře, že socha byla doplněna o informační plaketu), stejně tak ale jako představitel vojsk, která osvobozovala Československo, reprezentuje jednu z klíčových moderních událostí našich dějin. A není dobré na ni zapomínat ani ji dezinterpretovat pozdějšími událostmi či z hlediska dnešní doby.

Autor je historik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies