Foto Anders Hellberg, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Byl to projev, na který čekal bez nadsázky skoro celý svět. Jedna z nejdiskutovanějších postav současnosti, švédská středoškolačka Greta Thunberg, přednesla na půdě OSN svou řeč. A k překvapení mnohých si vládnoucí elity dovolila osočit z toho, že jí kradou dětství, setrvávají v nečinnosti, opakují pohádky o nekonečném růstu a ještě po ní chtějí, aby jim dodávala naději. Tak to prrr, Greto, to už sis dovolila moc! Emocionální vydírání, ubrečený tón a sprchu výčitek jsme si nedomluvili.
Racionalita za časů apokalypsy
V České republice, která prostřednictvím své politické reprezentace problém klimatické změny neustále bagatelizuje, projev doslova zarezonoval. „Je šílená!“ kroutí část veřejnosti vyděšeně hlavami a jedním dechem dodává, že emocionální výkon šestnáctileté dívky, která během jediného roku inspirovala miliony lidí po celém světě, přednesený plynulou angličtinou před nejvlivnějšími lidmi planety, zabil možnost jakékoli racionální debaty. „Je po všem, takhle se přece nedá diskutovat,“ dodávají nekompromisně, jako by o nějakou diskusi kdy vůbec stáli a už dávno si nemysleli, že celá ta věc s klimatem je jen nějaká uměle nafouknutá blbost. Kdepak, konečně jsme se o tom problému chtěli bavit, a teď už to zase nejde, je nám líto, vy pobláznění klimaalarmisté. Nejdřív se koukejte trochu uklidnit.
Z planety je třeba udělat věc veřejnou. Lesy místo dolů, divokou městskou přírodu místo nákupních center, komunitní zahrady místo uhelných elektráren.
O tom, co se s planetou děje a dít ještě bude, víme už tři dekády. Přesto se však– a v Česku jsme na takové lidi měli vždycky štěstí – stále najdou jedinci, kteří klimatickou změnu zpochybňují. Prestižním médiím, jako jsou DVTV nebo Seznam, nedělá problém zvát si je do diskusí. Navzdory tomu si tito lidé připadají bezmála jako disidenti nového tisíciletí. Stane se. Celé skupiny lidí, včetně politiků a političek z ODS, KSČM nebo SPD, pak odmítají vliv člověka na klima a tváří se, že kritické debaty o naší budoucnosti jsou něco jako nová totalita. „Jsem na straně rozumu, svobody a odpovědnosti, ne na straně ideologie a omezování svobody,“ uvedl Petr Fiala rázně a naprosto rozumně, neideologicky a samozřejmě svobodně se rozhodl s naší společnou budoucností dál nic nedělat. Proč taky, vždyť zas o tolik nejde.
Jeho spolustranice Veronika Vrecionová zase projevila o Gretu Thunberg nefalšovanou, až mateřskou starost: „Považuji za lumpárnu, když někdo pro své politické cíle zneužívá mladou dívku a děsí mladé lidi po celém světě,“ řekla. Asi si mladou aktivistku spletla s čertem. Pozadu pak nezůstala ani KSČM, která ústy své místopředsedkyně a europoslankyně Kateřiny Konečné vyzvala k originálnímu řešení: pojďme se bavit věcně, bez emocí a hysterie. Soudě podle aktivit poslanců a poslankyň KSČM to znamená nebavit se o klimatu vůbec. Na stranu této politické fronty se samozřejmě přidala i různá česká média, na což jsme minimálně od uprchlické krize zvyklí.
Člověk, pán tvorstva
Kdekdo by přitom řekl, že hysterii nepropadají ti, kdo se narozdíl od dobře zajištěných politiků, političek a novinářů z různých oligarchizovaných holdingů snaží na základě vědecky podložených fakt vstupovat do debaty a racionálně upozorňovat na to, že planetě, a tudíž i nám, lidem, už nezbývá moc času na (alespoň) základní stabilizaci, ale ti, kteří dostávají panické záchvaty při pouhém pohledu na jednu malou holku ze Švédska a její politický dosah a vliv. Míra zaslepenosti, projevovaná buď fantasmagorickými konspiračními teoriemi o tom, kdo Gretu Thunberg nastrčil (Soros, Evropská unie, její rodiče, zelená lobby nebo možná dokonce mimozemšťané), nebo výsměchem, dosáhla u nás opět nejabsurdnějšího bodu. V něm o žádný projev v OSN, cestu lodí do Ameriky nebo reálné působení Grety Thunberg vůbec nejde. Jediné, o co se jedná, je umělé vytváření dalších ringů pro kulturní války, které mají zaručit, že se z normálních lží stane řádný názor a z jejich vyvracení omezování svobody slova. Vzhledem k tomu, kolika lidem se už Gretu Thunberg (a spolu s ní celou debatu o klimatu) podařilo veřejně urazit, dehonestovat, sexisticky ponížit anebo paternalisticky poučovat, se ale zdá, že cenzura tu dopadá pouze na reálná data a informace, a nikoli na blázny, kteří si z neschopnosti nebo neochoty pochopit, co se děje, udělali svou přednost. Svou roli ve vlně nenávisti, kterou mladá žena denodenně zažívá, hrají i klasicky misogynní tendence: je to holka a emoce jsou slabost. Mějme se před ní raději na pozoru.
Až donedávna jsme byli zvyklí měřit všechno námi, lidmi. Současná krize nás ale nutí tento postoj revidovat a dívat se za horizont současnosti. To je samozřejmě nevýhodné politicky, i ekonomicky. Na světě se najde až moc lidí, kteří na znečišťování planety vydělávají, v Česku takových „podnikatelů“ máme také dostatek. Někteří z nich, velmi pochopitelně, vlastní třeba média. Jenže tváří v tvář klimatické změně je potřeba antropocentristický přístup opustit. I proto, že jsme to byli my, lidé, kdo teorií nekonečného růstu na konečné planetě k rozvratu klimatu nejvíce přispěl. Přírodu ale nemá smysl držet „mimo nás“. Člověka, jeho potřeby a především potřeby horních několika procent nemůžeme dál stavět do středu věcí. Z planety je třeba udělat věc veřejnou. Lesy místo dolů, divokou městskou přírodu místo nákupních center, komunitní zahrady místo uhelných elektráren.
Pro lidi, kteří se jak v křižáckém tažení vydávají proti fenoménu „Greta“, jsou takové věci nepřípustné. Jejich agresivita je přímo úměrná jejich obavám, že by jednou nemuseli žít v takové pohodlnosti a samozřejmosti, jako žijí dnes. Nelíbí se jim naštvaný tón aktivistky, nelíbí se jim její slova, nelíbí se jim, že je konkrétní a ukazuje prstem na viníky dnešní krize a odmítá je dál poníženě prosit, ať začnou něco dělat. Tento přístup je odrazem hierarchického přemýšlení založeného na přitakání nerovnostem, který ale dnes očividně ztrácí na legitimitě. Obraz hořící planety osvětluje všechny kontexty a všechny provázanosti, které se ke kapitalistickému drancování naší Země i budoucnosti vážou. Žádat radikální změnu v podobě větší odpovědnosti a volat po výraznějším postihu těch, kteří záměrně a z touhy po maximalizaci zisku dovedli náš svět na pokraj kolapsu, není žádný fanatismus. Říká se tomu jednoduše: spravedlnost.
Autorka je redaktorka Alarmu.