Foto Elekes Andor (CC BY-SA 4.0)
Mohlo by se zdát, že dnes si s výroky Václava Klause staršího (nebo i mladšího, to vyjde nastejno) lze už leda tak zpestřit klimatické chmury a nostalgicky se pousmát při vzpomínce na časy, kdy nejhrozivějším protivníkem byl hradní pán píšící o modré, nikoli zelené planetě. Byla to krásná doba, kdy k nám klimatická změna promlouvala ústy několika aktivistů, politiků a intelektuálů, kteří vášnivě argumentovali pro nebo proti její existenci. Dnes už k nám klimatická krize promlouvá řečí katastrofálního sucha, zdecimovaných lesů, nově se formující jihomoravské pouště a úbytku spodních vod, a to vše s vědomím, že bude už jenom hůř.
Byl-li Havel prozápadní, Klaus začal pokukovat po Rusku, pokud měl Havel nějaké environmentální cítění, psal Klaus o modré, nikoli zelené planetě a vyrazil na křížovou výpravu proti klimatické realitě. V reakci na Havlův kulturní liberalismus se Klaus stal obstarožním konzervativcem a Havlova multikulturní tolerance byla předznamenáním Klausova bigotního národovectví.
Ačkoliv ego Václava Klause v průběhu let nabobtnalo do monstrózních rozměrů, tváří v tvář změnám, jejichž existenci stále popírá, je až směšně malé. Exprezident se podobá starému poloslepému kmetovi, který se stěží drží na nohou a ve své vyschlé ruce drží hůl, namířenou proti přicházející smršti, jež přehlušuje jeho kletby, až jej nakonec zcela pohltí. Možná bychom měli ke „klimaskepsi“ tohoto konzervativního gentlemana přistupovat se stejnou lhostejností, s jakou měnící se klima pustoší naši stále ještě živou planetu.
Donkichotský boj s větrnými elektrárnami
Václav Klaus ale rád bojuje i s mnoha jinými představami, které si ve své hlavě vytvořil. Pozornost sociálních bublin si aktuálně získal svými pochvalnými výroky o komunistickém režimu, přes jehož hranice žádný LGBT nesmysl nebo genderismus neprošel. Toto heterosexuální evangelium – radostnou zvěst – sice rozšířil server Sputnik News, ale zpráva vychází z původnějšího rozhovoru s Klausem na „nezávislé internetové televizi“ xtv.cz, která dává prostor každému, „kdo ve svém oboru něco dokázal, něco znamená, případně tu a tam také vytvořil prostor pro rodící se talenty, například mladé politiky“. Je zřejmé, že v takové relaci nemůže Václav Klaus chybět.
Podobné výroky se ale z českých konzervativních kruhů neozývají poprvé a patrně ani nepocházejí z Klausovy hlavy. Stačí, že zapadají do jeho osobního příběhu – donkichotovské války s Václavem Havlem, která se odehrává v Klausově imaginaci ještě dlouho poté, co nás jeho životní protivník opustil. Byl-li Havel prozápadní, Klaus začal pokukovat po Rusku, pokud měl Havel nějaké environmentální cítění, psal Klaus o modré, nikoli zelené planetě a vyrazil na křížovou výpravu proti klimatické realitě. V reakci na Havlův kulturní liberalismus se Klaus stal obstarožním konzervativcem a Havlova multikulturní tolerance byla předznamenáním Klausova bigotního národovectví. Nenávidí-li Václav Klaus všechen progresivismus, ekologismus, genderismus a podobně, je tomu tak proto, že je chápe jako ztělesnění toho, co zastával Václav Havel, lhostejno, že je to z velké části nesmysl.
Komunismus do každé rodiny
Klaus ale pochopitelně není jediným konzervativcem, který je ochoten spolčit se i s ďáblem v boji proti imaginárnímu nepříteli. Doposud se ale pozornost české konzervativní scény upínala spíše k pravicovým autoritářským režimům, jako je ten Orbánův v Maďarsku nebo Kaczynského v Polsku, případně k ultrakonzervativním a nacionalistickým stranám, jako je německá AfD či italská Liga Mattea Salviniho. Do společného honu na čarodějné feministky, kulturní neomarxisty, zelené socialisty a LGBT sodomisty ale Klaus přispěl velmi nešťastným způsobem, protože teď není jasné, jestli z konzervativního hlediska varovat před LGBT a genderismem jako ztělesněním nové totality, nebo naopak velebit starou totalitu za to, že nás uchránila před totalitou novou.
V hlavách konzervativců se komunismus stává skutečně flexibilní a univerzální ideologií, kterou lze na míru ušít všem – tradiční komunismus pro tradiční rodiny, netradiční komunismus pro netradiční rodiny, konzervativní komunismus konzervativcům, progresivní komunismus pokrokářům, kulturní neomarxismus kulturním lidem, gulášový socialismus nekulturním lidem a totální zelený socialismus zase hipíkům. Každému komunismus podle jeho potřeb.
Bude-li jednou někdo psát dějiny polistopadového českého konzervatismu, bude mu k vysvětlení toho, co to sakra mělo znamenat, stačit asi jenom definice andropauzy a senility, společně s popisem toho, co takové věci dokáží udělat s psychikou stárnoucích mužů. Vezmeme-li dějiny české konzervativní politiky vážněji, můžeme si povšimnout narůstající „únavy materiálu“ a z ní vyplývajícího defétismu, kdy se konzervatismus obhajuje už jenom poukazem na demokratickou pluralitu názorů a perspektiv, mezi nimiž má právo také na svoji existenci. Snad můžeme v tomto ohledu mluvit o postkonzervatismu, který bude postupně opouštět představy o věčných hodnotách a neměnné lidské přirozenosti ve prospěch čistě reaktivní politiky, která ztratila iniciativu, protože na Západě vane vítr liberálního ekosocialismu (nebo spíše sociálního ekoliberalismu). Pro Václava Klause to bezesporu znamená další nesnesitelné vítězství havlismu, ale to nás nemusí trápit, protože ve skutečnosti se konzervatismus nestřetl se zeleným socialismem, genderismem nebo klimatickým alarmismem, ale prostě se po dlouhé době zase potkal s realitou.
Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.