Foto Garry Knigh, CC0 1.0
„Děsím se toho, co bude následovat, až válka skončí,“ psal na konci března v MF Dnes Václav Klaus. Ne, že by si snad tolik užíval ruskou agresi na Ukrajinu, ale zdá se mu, že kvůli Putinovi to teď vypadá, že všichni ti progresivisti, multikulturalisti, gendersti a sluníčkáři snad měli pravdu – a on ji neměl. Zkáza skutečně přišla, jenže ne z morálně degenerovaného, lidskoprávní agendou paralyzovaného Západu, ale z autoritativně řízeného Ruska. Putin, který sliboval konzervativcům pomocnou ruku při ochraně „tradičních hodnot“ před západní dekadencí, se neukázal v úplně dobrém světle a jeho„záchrana“ Ukrajiny není zrovna lákavá varianta už ani pro zapřísáhlé antiprogresivisty, jako je Klaus.
Skutečně, mezní okamžiky mají moc ukazovat věci v nových souvislostech. S dnešní zkušeností příchodu statisíců uprchlíků už se zdá zcela nepochopitelná hysterie kolem uprchlických kvót, které ukládaly České republice přijmout 1863 osob. Ještě nepochopitelnější se zdá někdejší tuhý odpor proti přijetí čtyřiceti syrských nezletilých. Doufejme tedy, že Klausova obava z toho, že multikulturalismus bude po válce lidem připadat jako mnohem menší strašák než dříve, je oprávněná.
Neuróza z progresivismu
Na světlo boží vykoukly i další pro někoho překvapivé pravdy. Feministické hnutí již dekády varuje před ultrakonzervativními organizacemi, jako je Hnutí pro život. Navzdory snahám upozornit na hlavní agendu této organizace (tj. omezení reprodukčních práv, bránění v rozšiřování práv pro sexuální menšiny či vyškrtávání sexuální výchovy ze školních osnov), se jí za poslední léta podařilo získat masivní podporu měst a obcí, politiků a političek napříč stranami, a dokonce i zdravotnických zařízení a konkrétních lékařů a lékařek. Kampaň „Nesoudíme, pomáháme“ přesvědčila mnohé, že jde o organizaci pomáhající matkám v nesnázích. Teprve post o houkadlech a pepřácích místo postkoitální antikoncepce pro znásilněné Ukrajinky otevřel české veřejnosti oči, aby uviděla, že toto opravdu není nezištně pomáhající nevládka, ale organizace prosazující agendu, s níž naprostá většina lidí v Česku nesouzní.
Válka a krize syrově ukazují, že porozumění, solidarita, soudržnost a budování spojenectví a komunit znamenají víc než národ nebo HDP.
K oblastem oblíbeným mezi „progresivisty“ patří také ochrana životního prostředí nebo školství. Už léta zaznívají požadavky na snižování spotřeby neobnovitelných zdrojů nebo otázky, k čemu vlastně má sloužit škola a jak ji zorganizovat tak, aby dokázala vstřebat odlišnosti a pojmout žáky s různými potřebami tak, aby fungovala inkluze. Před válkou to pro mnohé byly třešničky na dortu, které si budeme moci dovolit, až budeme lépe ekonomicky prosperovat. Teď se ukazuje, že nejde jen o souboj světonázorů, ale že ony třešničky na dortu jsou něčím, co může společnost a její instituce udělat funkčními a odolnými ve světě plném menších, větších i největších katastrof.
Východní spojenectví
Válka na Ukrajině nás také přiměla podívat se pozorněji na východ. Doposud jsme hleděli především západním směrem, snažili se „dohnat“ deficity v demokracii a především v HDP. Putin toužil vazby postsocialistických států k tzv. vyspělým demokraciím narušit – a nakonec se mu to svým způsobem povedlo. Opět ovšem jinak, než by si sám přál. Sami jsme jako relativně ekonomicky úspěšný stát přejali perspektivu despektu k východu a viděli v Ukrajincích jen uklízečky a dělníky. Se začátkem války se tahle perspektiva prakticky přes noc změnila. Najednou vidíme zajímavou kulturu, v televizi se díváme na reportáže o zajímavých profesionálkách, které přinesly své know-how, o vědkyních, které kvůli válce uprchly a obohacují českou vědu a výzkum nebo o ženách, které jsou schopné a ochotné vykonávat i těžkou kvalifikovanou práci v továrnách nebo doplnit prořídlé řady řidičů MHD.
Ze dne na den se také změnila perspektiva, jakou jsme pohlíželi na starší generaci, která neumí kromě ruštiny žádný světový jazyk. Najednou byli tihle lidé klíčoví – ukázalo se, že cenné není jen to, co člověk potřebuje pro dobré korporátní místo. Do té doby odstrkovaná starší paní učitelka, přeučená ruštinářka, se pro nejednu školu stala cenným pokladem. Západ se díval pohrdlivě na nás a my to pohrdání posílali dál na východ. Ale Východ není jen Rusko a spojenectví na téhle frontě nám může skutečně přinést emancipaci.
Toxická společnost
Ukazují se ale i další, méně příjemné věci. To, co se děje na Ukrajině, není nějakým nepochopitelným excesem, ale výsledkem toho, jak si lidé uspořádali svět. Sociolog Zygmunt Bauman kdysi naboural představu o tom, že holocaust byl nějakou iracionální ojedinělou bestiální záležitostí. Ukázal, že byl naopak důsledkem racionálního smýšlení moderní společnosti, která obzory svého smýšlení převedla na průmyslové zpracování komodit, kdežto dříve propojená společenstva atomizovala na jedince, kteří mají svůj jeden nepatrný úkol v soukolí výroby a jejich úkolem je neřešit nic jiného, protože jinak mechanismus zadrhává. Dělník vykonávající jeden rutinní pohyb v pásové výrobě se nemá ptát, k čemu jeho výrobek slouží a jaký je jeho smysl. Má si hledět své práce, protože jen tak je možné dosáhnout prosperity. Kolikrát jsme před ruskou agresí slyšeli, že vztahy s Ruskem je třeba vést tak, aby nebyl ohrožen obchod a hospodářský růst.
Ovšem nejde jen o ekonomiku a hospodářství, ale také o vztahy v komunitách. O Putinovi a ruských vojácích, kteří nejen z dálky ostřelují města, ale také znásilňují civilistky a civilisty se mluví jako o monstrech, nestvůrách a zvířatech. Špatná zpráva je, že i oni jsou lidmi, ruský diktátor i bestiálně vraždící voják je člověk jako vy nebo já. Je vybaven stejnou škálou emocí, má stejné lidské potřeby. Jak ukázal stanfordský experiment, při kterém byly studentům zapojeným do pokusu náhodně přiděleny role dozorců nebo vězňů, krutost a zneužívání moci je přirozenou lidskou reakcí na specifické podmínky. A tak je na místě se ptát: Proč vytváříme společnost, ve které je soutěž preferována před bezpečím, ve které je autorita a moc obdivována, zatímco vzájemné porozumění a respekt jsou v lepším případě kratochvíle, na které zbývá čas leda v mateřské školce? Společnost je toxická a vytváří podmínky, které z lidí dostávají to nejhorší. Za vůdce si vybíráme osobnosti, které svá traumata překonávají patologickými způsoby a svou zranitelnost maskují autoritářstvím a štvaním proti domnělým viníkům. Válka a krize syrově ukazují, že porozumění, solidarita, soudržnost a budování spojenectví a komunit znamenají víc než národ nebo HDP.
Autorka je socioložka, vysokoškolská pedagožka a členka Dua docentky.