Zrušte Eton! Labouristé si připravují půdu pro znárodnění soukromých škol       

Absolventi elitních středních škol zastávají v Británii neproporčně velké množství veřejných funkcí. Labour Party to chce radikálně změnit.

V jihoanglickém Brightonu v úterý skončil sjezd Labouristické strany. Závěrečný den a proslov Jeremyho Corbyna sice zastínila zpráva o znovusvolání parlamentu poté, co Nejvyšší soud prohlásil jeho suspendování za nezákonné, programové body vzešlé z Brightonu si však zaslouží pozornost. Jedná se o nejradikálnější labouristický manifest od dob Clementa Attleeho a zrodu poválečného sociálního státu. Strana se vrací k tradiční univerzalistické sociální politice, odvážně se staví ale také k novým environmentálním výzvám a ožehavé reformě školství.

Strašidlo socialismu

Návrat k attleeovským kořenům politiky „od kolébky do hrobu“ se promítá do příslibu bezplatné předškolní péče a péče ve stáří. Lidem v produktivním věku strana do deseti let slíbila čtyřdenní pracovní týden. Odpověď na pondělní apel Grety Thunberg pak symbolizuje stanovení limitu pro neutralizaci uhlíkové stopy na rok 2030 (EU stanovila limit na rok 2050). Reforma s jednoznačně nejvýbušnějším potenciálem se však týká školství. Labouristé naznačili plán, jehož realizace by znamenala praktické znárodnění soukromých škol. Británií tak po desetiletích dominance pravicového diskursu znovu obchází strašidlo socialismu. V zemi, kde se v létě stal premiérem od války již jedenáctý absolvent Oxfordu v pořadí, se ho ale k údivu pravice lidé přestávají bát.

Zdanění zisků soukromých škol by státu přineslo asi dvě miliardy liber ročně, což představuje pět procent částky plynoucí do rezortu školství.

Soukromé školy, jimž konzervativci pro zmatení nepřítele říkají „public“, tedy veřejné, představují obdobně jako královská rodina výkladní skříň britského tradicionalismu, zároveň jsou ale brzdou vývoje celé společnosti. Chlapeckou Eton College znají stejně jako Alžbětu II. všude na světě. Oba kousky tohoto rodinného stříbra však zároveň britské společnosti brání dospět do stádia, ve kterém není normální, aby sedm z deseti soudců, šest z deseti armádních důstojníků, polovina diplomatů a všech sto nejvlivnějších editorů a komentátorů bylo absolventy soukromých středních škol, jež navštěvuje sedm procent populace a které si na školném účtují zhruba třicet tisíc liber ročně (odhady zveřejnila v roce 2013 vládní Komise pro sociální mobilitu a chudobu dětí).

Podfinancovaný státní sektor

Podle průzkumu z loňského roku, citovaného v knize Engines of Privilege: Britain’s Private School Problem (Stroj na privilegia. Britský problém se soukromým školstvím), považuje fakt, že bohatí lidé mohou prostřednictvím soukromých škol zajistit svým dětem lepší vzdělání a životní příležitosti, za nespravedlivé 63 procent Britů. S výrokem jich explicitně nesouhlasí pouze osmnáct procent. Střední a nižší třídu, které si o špičkovém vzdělání pro své potomky mohou nechat pouze zdát, v současnosti popuzuje především podfinancování státních škol. Deník Guardian letos jednoduchými výpočty ilustroval, jakým způsobem jsou konzervativci zvyklí čarovat se statistikami. „Rekordní“ množství peněz, jež mělo v loňském roce podle Theresy Mayové směřovat do školství, tak v praxi znamenalo největší škrty za posledních třicet let.

Ředitelům státních škol chybí peníze na základní vybavení – prostředky se snaží často získat prostřednictvím crowdsourcingových kampaní cílících na rodiče. Vybírá se na tužky, lepidla, sešity nebo čistící prostředky včetně mýdla a gumových rukavic. Normou se taktéž stává sponzorování svačin třídními učiteli. Na některých místech se pedagogové po pracovní době dokonce zapojují do úklidu školních prostor. To vše v situaci, kdy soukromé školy využívají dostávají od státu řadu úlev, které zvýhodňují už tak zvýhodněné a odčerpávají prostředky z rozpočtu pro vzdělání většiny populace.

Radikální řešení

Podrobnou analýzu možností, jak reformovat britské soukromé školství, zveřejnil letos v září nový think tank Private School Policy Reform (PSPR). Organizaci založili odborníci na vzdělání z akademické sféry a přední žurnalisté. Labouristická strana s ní není v žádném oficiálním vztahu, návrhy vzešlé z konference se však s analýzou PSPR v hlavních bodech překrývají.

Prvním z těchto bodů, jenž by měl podle Labour Party vést k narovnání systému, je odejmutí charitativního statusu soukromým školám. Pyšní se jím více než polovina včetně Etonu nebo Winchesteru. Charitativní statusy, jež z institucí prakticky zcela snímají daňovou zátěž, byly školám uděleny ve středověku výměnou za příslib poskytování vzdělání chudým dětem z místních komunit. Dnes se školy vůči změnám ohrazují tím, že díky daňovým úlevám mohou tuto funkci nadále plnit. Sociální stipendia ovšem pobírají v průměru jen dvě procenta studentů. Zdanění zisků soukromých škol by státu přineslo asi dvě miliardy liber ročně, což představuje pět procent částky plynoucí do rezortu školství. Slovy klasika, „not great, not terrible“.

Otřást s nepoměrným zastoupením absolventů soukromých škol v politice a ve veřejné sféře by v dlouhodobé perspektivě mohlo také zavedení kvót na univerzitách. Labouristé počítají s nejradikálnějším návrhem, jenž by brány nejprestižnějších britských univerzit otevřel pouze sedmi procentům absolventů škol soukromých, tedy procentuálně stejnému množství studentů vzdělávaných na soukromých středních školách. Realizace plánu by s největší pravděpodobností znamenala odliv zbytku na univerzity ve Spojených státech, a nikoli snížení celkového počtu žáků soukromých škol a jejich přirozený zánik. Na řadu tak přichází poslední a zároveň nejkontroverznější krok, kterým je eufemistické začlenění soukromého sektoru do sektoru státního, jinými slovy znárodnění.

Strana Jeremyho Corbyna na konferenci v Brightonu deklarovala připravenost začlenit prostředky na „nadačních“ kontech soukromých škol spolu s jejich investičními portfolii i hmotným majetkem do státního sektoru. Jedná se samozřejmě o hudbu budoucnosti. Labouristé by museli v prvé řadě vyhrát volby, což pro ně, jak poslední troje klání ukázala, není žádný triviální úkol, a uspět v boji s brexitovou hydrou, což také není zaručeno. Po překonání těchto překážek by pak pravice spustila tirádu o fatálním snížení „lidského kapitálu“, které vyústí v ekonomickou nekonkurenceschopnost Británie. Nesmíme však zapomínat, že tajnou ingrediencí této prazvláštní veličiny z říše neoliberální ideologie je také sociální soudržnost, která v Británii mírně řečeno dře. Je proto dobré vědět, že existuje politické uskupení, které má kuráž dát vzdělávacímu systému, jenž exceluje pouze navenek a při pohledu zpovzdálí, vale. Bez jeho plné demokratizace se Británie ze středověkých standardů sociální mobility nevymaní a její konkurenceschopnost klesne kvůli společenským problémům daleko více, než kdyby se géniové typu Borise Johnsona nebo Jacoba Rees-Mogga přesunuli za oceán.

Autorka je historička a politická komentátorka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies