Co znamená nerůst? Pohodu pro všechny

Kdy jste od politiků naposledy slyšeli, že chtějí prosazovat družnost nebo pohodu? Ve světle ekologické krize je třeba otevřít diskuzi o tom, o co jako společnost usilujeme a zda nám v tom nebrání logika růstu.

Foto Paul Sableman, Wikimedia Commons (CC BY 2.0)

Degrowth: A Vocabulary for a New Era (Nerůst. Slovník pro novou éru) – tak se jmenuje kniha, která by neměla minout nikoho, kdo se kritičtěji zabývá ekologickými problémy. Ačkoli už od jejího vydání uplynulo pár let, stojí za to si ji připomenout ve chvíli, kdy kulminuje veřejná debata o klimatické krizi a začínají vyvstávat otázky po jejím řešení. Nerůstové teze se dnes dostávají do mainstreamu a začínají je používat i zavedené ekologické organizace. Kniha, která vzešla z iniciativy několika ekologických ekonomů z Autonomní univerzity v Barceloně, skvěle slouží jako výchozí bod pro studium nerůstu. Zaujme už svou koncepcí: jedná se o slovník 51 hesel.

Ekologické je politické

Proč vlastně nerůst, ptáme se s autory v úvodu. Obšírná historie používání pojmu nerůst začíná u filosofa André Gorze, intelektuálního guru nové levice a představitele politické ekologie. Jedním z východisek nerůstu je chápání ekologické krize jako politického problému. Ekologické problémy neplynou z lidstva jako kolektivní entity a nevrcholí apokalypsou, která nás všechny najednou zahubí. Někdo ekologické problémy způsobuje a na jiného zase dopadají. Někdo má zájem na tom, aby se neřešily, jiný na nich vydělává a další nemá možnost je ovlivnit. A právě otázky moci a spravedlnosti jsou dle politické ekologie tím, co by nás na ekologických problémech mělo zajímat.

Nerůstu nejde o negativní růst ve smyslu ekonomické krize, ale o osvobození společnosti od logiky růstu.

Druhé intelektuální východisko nerůstu je také francouzského původu a dnes ho zastupuje filosof Serge Latouche. Jde o kritiku utilitarismu (tedy směru myšlení stavícího nade vše užitečnost) jako základního, ač nevysloveného paradigmatu současného chápání světa. Latouche jím vysvětluje současnou fetišizaci ekonomických hodnot: produktivity, efektivity a růstu. Jednoduše vyjádřeno, nerůst je hledáním jiné společnosti, která nebude za svůj základ považovat neustálý, ekologicky i sociálně neudržitelný růst. Dnes můžeme nerůst charakterizovat jako širší hnutí, které v sobě zahrnuje širokou paletu osob a iniciativ, od těch, co jím denně žijí, až po ty, co o něm teoreticky bádají. Důležitá teze k pochopení nerůstových východisek je, že nerůstu nejde o negativní růst ve smyslu ekonomické krize, ale o osvobození společnosti od logiky růstu.

Technooptimismus? Raději klimatickou spravedlnost

První část slovníkových hesel s názvem Lines of Thought popisuje základní myšlenková východiska nerůstu. Zahrnuje ideu environmentální spravedlnosti, která kriticky upozorňuje na nerovné dělení dopadů ekologické krize mezi globální Sever a Jih nebo chudé a bohaté obecně. Pokud jde o proudy environmentalismu, nerůst rozhodně nemůžeme zahrnout do nejstaršího ochranářského proudu ani do toho technooptimistického, který dominoval nedávné minulosti a je spojen s pojmem udržitelného rozvoje. Nerůst bychom mohli spíš zařadit do proudu „environmentalismu chudých“, který se mimo jiné odvolává právě na environmentální spravedlnost.

Druhá, nejobsáhlejší část hesel nazvaná The Core rozebírá klíčové pojmy nerůstu. Jsou tu i pojmy, které nerůst kritizuje – například ekonomický růst nebo kapitalismus. Tady se autoři vyrovnávají s obhájci statu quo, podle kterých je možný i zelený růst, dematerializace růstu pomocí tzv. decouplingu (oddělení růstu ekonomiky a spotřeby energie a materiálů). Podle nerůstové teorie však v současné době můžeme u některých ekonomik pozorovat pouze relativní decoupling – spotřeba energie a materiálu na procento HDP se sice snižuje, zároveň ale celková spotřeba materiálu a energie nadále stoupá s tím, jak se zvyšuje HDP. Z historie přitom není znám příklad absolutního decouplingu, tedy situace, kdy by rostl HDP, ale klesala spotřeba materiálů a energie. Ovšem právě pokles je z ekologického hlediska třeba. Fakt, že se materiálová náročnost ekonomiky nesnižuje, si můžeme vysvětlit například tím, že i zdánlivě nenáročný sektor služeb má vysokou spotřebu energie.

Navíc je otázkou, zda relativní decoupling, který můžeme pozorovat u některých zemí globálního Severu, není jen důsledkem externalizace špinavých a náročných průmyslových odvětví na globální Jih, kde jsou menší environmentální standardy. Decoupling sice můžeme pozorovat u růstu poměru HDP vůči emisím skleníkových plynů v některých západních zemích, zároveň ale toto tempo podle ekonomických modelů ani zdaleka není tak rychlé, jak by bylo třeba k tomu, abychom se vyhnuli katastrofálnímu oteplení klimatu nad 1,5 stupně Celsia. Tlak na snižování emisí ve společnosti růstu navíc ústí i v jiné ekologické problémy (příkladem je produkce biopaliv, která ničí půdu).

Veselost, péče a skromnost

Zajímavým způsobem se autoři vyrovnávají s pojmem kapitalismus. Otevřeně deklarují, že nerůst je a má být antikapitalistické hnutí (ačkoli někteří si dokážou představit fungování některých kapitalistických principů i v nerůstové společnosti), přesto se však k používání označení kapitalismus staví opatrně,  a to z několika důvodů. Kromě toho, že část akademiků bude mít problém označit se za antikapitalisty, Latouche dodává, že kapitalismus by neměl být hlavním předmětem kritiky nerůstu. Jednou z cest, jak roli kapitalistických principů umenšit, by bylo znovu obnovit společně sdílené a udržitelně spravované statky, které zvětšují diverzitu forem vlastnictví na ose soukromé – státní.

Kapitola se věnuje i pozitivním vlastnostem, které by měla společnost nerůstu mít. Jsou to například péče, družnost nebo skromnost. S tím souvisí, že nerůst volá po repolitizaci některých témat ve veřejné debatě. Kdy jsme naposledy od politiků slyšeli, že naše společnost má směřovat k družnosti či veselosti? Aby byla takováto debata možná, je nutné začít kriticky zkoumat vědu a technologie, které vedou k technokratismu a kterou jsou v liberální demokracii depolitizované. Zdánlivým politickým konsenzem je, že hospodářský růst a nové technologie vedou k lepší společnosti, jak ale ukazují průzkumy subjektivního pocitu štěstí obyvatel, mezi výší HDP a štěstím obyvatel neexistuje jasná korelace, což popisuje takzvaný Easterlinův paradox. Zato ale „happiness studies“ ukazují, že k větší spokojenosti se životem vede například zkrácení pracovní doby, malá sociální nerovnost nebo větší kontrola nad vlastním časem, což jsou silně nerůstové návrhy.

Aritmetika energie

Nerůstová teorie se zabývá také toky energie a ropným zlomem, který charakterizuje na základě návratnosti energie vložené do jejího získání – na to abyste získali určité množství energie (třeba ropu z podzemí), potřebujete investovat energii do jejího získání (třeba postavit ropnou plošinu a vrt). Návratnosti energie se ale u fosilních zdrojů postupně snižuje, nehledě na to, že pro řešení klimatické změny musíme většinu energie z fosilních zdrojů nechat nevyužitou. Z toho vyplývá i určitá míra skepse k obnovitelným zdrojům, které taktéž nemají návratnost energie nijak vysokou. Ačkoli jsou tedy potřebným nástrojem, nemůžeme do nich vkládat naděje, že nám zajistí současnou výši spotřeby energie.

Klíčovou myšlenkou je rovněž takzvaný Jevonsův paradox, který zpochybňuje důvěru v to, že použití efektivnějších technologií přinese menší spotřebu energie. Výzkumy totiž naopak ukazují, že zvýšení efektivity vede ke zlevnění technologií a tím se spotřeba energie zvýší nebo zůstane na stejné úrovni jednoduše proto, že bude více využívána. Když bude mít auto menší spotřebu paliva na kilometr, bude jím pravděpodobně člověk jezdit víc a na delší vzdálenosti, takže spotřeba benzínu ve výsledku nepoklesne. Z toho vyplývá, že nepotřebujeme lepší a efektivnější technologie, ale spíše jiný vztah k nim.

Nerůst je cenným impulzem ekologické kritice. Foto Badics, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)

Globální aliance neposlušných

Třetí soubor hesel nese název The Action. Zde se můžeme seznámit s konkrétními technikami transformace ve společnost nerůstu. Mluví se tu například o minimálním a maximálním příjmu, komunitních měnách, družstvech, dluhovém auditu nebo městském zahradničení. Jsou to veskrze návrhy dobře známé z heterodoxní ekonomie. Autoři zkoumají techniky, které by měly být centrálně řízené (jako například garantované zaměstnání), ale i ty, které je třeba prosadit zdola a které už se dokonce na některých místech rozvíjejí (například ekokomunity, jež mohou inspirovat k nerůstovému životu). Reflektuje se zde i používání občanské neposlušnosti jako taktiky environmentálního hnutí, která má dlouhou tradici a stává se běžnou v současném celosvětovém klimatickém hnutí. S tím souvisí i používání okupace jako jednoho z prostředků vyrovnávání se s problémy společnosti růstu.

Čtvrtá sekce hesel se snaží představit jakési aliance, tedy hnutí, která mají podobné cíle jako nerůst, ale působí v jiných částech světa. Tím nerůst odpovídá na častou námitku, že růst je nutný i proto, aby mohly zbohatnout chudší rozvojové země. Proponenti nerůstu se však domnívají, že spíš než podsouvat jim rozvojové cíle bychom měli zemím globálního Jihu naslouchat. Dát jim prostor pro takový rozvoj, jaký uznají za vhodný, a ne ničit podmínky života externalitami růstu – například dopady klimatické změny. Není totiž zdaleka samozřejmé považovat hospodářský růst za jedinou možnost budoucnosti zemí globálního Jihu – jak ukazuje například Buen Vivir v Jižní Americe, Economy of Permanence v Indii nebo Ubuntu v Jižní Africe, mnozí i dnes kladou důraz na jiné hodnoty než na bohatství – například na péči, zodpovědnost za dlouhodobý vývoj nebo ideu dobrého života.

Nahradit politiku udržitelného rozvoje 

Nerůst je cenným impulzem ekologické kritice – jakési znovuobnovení radikálně ekologického politického myšlení, poté co selhal koncept udržitelného rozvoje, jenž byl se svým technooptimismem kooptován vládnoucím paradigmatem, aniž by naplnil své cíle, jak nerůstoví teoretici dobře dokumentují. Pojem nerůst se bude zneužívat mnohem hůře. Je to vidět už nyní, když se za něj staví velká část ekologického hnutí, ale mocným jde proti srsti. Nedávná vyprodaná konference v Evropském parlamentu, kterou organizovali akademici z nerůstového hnutí, se nakonec kvůli politickému tlaku přejmenovala na „postrůstovou“.

Silnou stránkou nerůstu je pozitivní vize budoucnosti společnosti, což je něco, co dnešku chybí. Nerůst má díky repolitizaci některých témat šanci oslovit jinou skupinu lidí a uvést do veřejné debaty důležitá témata jako například zkrácení pracovní doby, základní nepodmíněný příjem, redistribuci materiálního bohatství, ocenění domácí péče, oceňování  volného času a celkově soustředění se na kvalitu místo kvantity. Na první pohled to s ekologickými problémy nesouvisí, ale všechna zmíněná témata jsou podstatnou součástí systémové změny k udržitelné a spravedlivé společnosti a mohou oslovit i jen zlehka ekologicky smýšlející občany. Nerůst přitom nezamlčuje, jak vážný je stav ekologické krize, a nesnaží se zastírat, že přechod k nerůstové společnosti s sebou nese i obtížnější partie. Avšak díky tomu, že přichází zdola a s pozitivní vizí, by mohl motivovat k provedení změny.

Kniha Serge Latouche, která byla jako jediná kniha o nerůstu přeložena do češtiny, bývá kritizována za zmatenost a na této kritice něco bude. Naopak práci Degrowth: A Vocabulary for a New Era lze doporučit všem, kdo se o téma zajímají nebo se o něm právě dozvěděli. Od věci by proto rozhodně nebyl překlad do češtiny.

Autor je environmentalista a klimatický aktivista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies