Byl nějaký rok 1989, který by byl můj? Jistě, byla jsem na straně historických vítězů. Nejen že jsem náhle mohla začít cestovat, dívat se na nově uváděné filmy a divadlo a hlavně číst nově vydávané knihy, a tak se pomalu dovzdělávat. Časem se zvedala i kvalita mého konzumního života a začalo se zlepšovat životní prostředí. Dokonce jsme si koupili televizi, aspoň tu nejmenší. Moje osobní vítězství ale bylo větší: přestala mě sledovat tajná policie, už nám nikdo neodposlouchával telefon, mohla jsem začít konečně uvažovat o doktorátu (tehdy ještě tzv. kandidatuře) a svobodně vyjednávat o tom, kde budu pracovat. Dokonce jsme s manželem mohli zaměstnání změnit za takové, kde byly trochu lepší příjmy. Mohla jsem psát ne už do ilegálních nebo exilových periodik, ale do těch, co začala normálně vycházet. A v roce 1993 jsem získala jedno z prvních grantových stipendií na vědecký výzkum (tehdy bylo doopravdy od Sorose).
Život historických vítězů
Ale nemohla jsem být aktérkou dění roku 1989. Těmi byli muži a pak ty ženy, které ještě nebo už neměly malé děti. S roční dcerou se na riskantní demonstrace opravdu chodit nedá a poslech zahraničních rozhlasů či podpis prohlášení Několik vět jsem za zvláštní aktivitu nepovažovala. Teprve v říjnu jsem se s dcerou vrátila zpátky do Prahy, neměli jsme totiž kde bydlet a měli jsme tehdy strašně málo peněz. Poté, co nás s týdenní výpovědí vyhodili z podnájmu (nemohl být tehdy jinak než mimo jakékoli zákonné rámce, jen na dobré slovo) a rok jsme strávili u známých na venkově, získali jsme od státu dvě místnosti se společnou koupelnou a záchodem v rozděleném bytě ve špinavých Holešovicích.
Při třicátém výročí nevidím nic smutnějšího než společnost, která uvízla v představě, že se v listopadu a prosinci 1989 čas zastavil a tehdejší rozdělení pravdy a lži platí už navěky.
Měla jsem na konci roku 1989 sice spoustu prudce rostoucího sociálního kapitálu, v praxi to však znamenalo, že od 20. listopadu všichni blízcí někde „dělali revoluci“, kdežto já jsem se stejně jako předtím i potom věnovala plínkám, dudlíkům a zeleninové kašičce. Samozřejmě si pamatuju revoluci den po dni. Ve středu 22. listopadu se ve dveřích náhle objevil otec, kterého přivezli z Vídně, a chtěl aspoň pár minut vidět vnučku. Ve čtvrtek se manžel uvolil večer zůstat doma, abych mohla zažít část jedné demonstrace na Václaváku. V sobotu dcera trochu nejistě, ale po svých pobíhala v obrovském shromáždění na Letné. Ke generální stávce v pondělí 27. listopadu jsme se v husté smogové mlze připojily jen vycházkou po nábřeží podél jatek. Na nové věži žižkovského vysílače vlála československá vlajka a poprvé jsem měla pocit, že už to opravdu prasklo. Definitivní zlom ale nastal až 29. prosince, když jsem v prodejně zeleniny slyšela z rádia Havlovu prezidentskou přísahu. Začal nový život historických vítězů.
Kdybych byla aktérkou dění, bylo by něco jinak? Nepochybně, ale jen pro můj osobní život. Téměř s jistotou bych se první dva, tři roky pohybovala „v politice“ a pak bych si užila roční stipendijní pobyt na nějaké lepší americké univerzitě. Nedokázala bych ale zastávat jinou politiku, než do jaké se vrhli historičtí vítězové. Přitom jsem měla to rozcestí přímo před očima: moji dávno rozvedení rodiče šli každý jinudy. Matka Rita Klímová se jako politická ekonomka, kdysi z Šikova týmu, dopracovala v sedmdesátých a osmdesátých letech od Keynese k Hayekovi, a když se v podzemí Laterny magiky začali hledat ekonomové, přivedla Václava Klause. Jako velvyslankyně ve Washingtonu mi rok po revoluci vysvětlovala, že když nebudou naši zemědělci konkurenceschopní, udělají nejlíp, když přemění svá pole na golfová hřiště, a radila všem v okolí, jak uvažovat při výběru akcií v kupónové privatizaci (díky jejím radám nikdo nenaletěl fondům).
Otec Zdeněk Mlynář se pokusil založit moderní českou levicovou politiku, ale fatálně neuspěl. Jeho Levý blok kandidoval v roce 1996 s propracovaným sociálně-ekologickým programem, s nímž už od té doby u nás nikdy nikdo nepřišel, ale musím se přiznat, že k výsledku 1,48 procenta jsem přispěla i já. Stigma levicovosti bylo příliš silné a volila jsem tehdy, pokud si správně pamatuji, ODA. V létě 1996 už byli oba rodiče po smrti, takže o rok později už nemuseli být svědky propadu do politické rezignace, v mém životě nejhlubší. Tehdy můj bratr Vladimír Mlynář připravoval za Unii svobody svou kandidaturu do parlamentu a na moje upozornění na špatnou ekonomickou situaci v resortu kultury i školství řekl: „Ano, máš pravdu, ale je to příliš málo hlasů, aby stálo za to se tím zabývat. Jděte dělat něco výnosnějšího.“
Osvobození, za které se neděkuje
Můj osmdesátý devátý – ve skutečnosti spíš devadesátý – byl silným zážitkem osvobození a toho nádherného momentu, kdy člověk chvíli hluboce prožívá zadostiučinění, že dějiny jsou na jeho straně. Bylo mi ale už dvaatřicet, takže to nebyl zážitek ve smyslu formativní zkušenosti (tou pro mě byla Charta 77 a to, co následovalo po ní). Navíc to trvalo jen pět let. Začátkem léta 1996 se na Pražském hradě konala triumfální slavnost mého domovského oboru dějin umění, když Eliška Fučíková s Václavem Havlem zahajovali velkou mezinárodní výstavu umění a kultury doby Rudolfa II. Pár dní před tím vyhlásil Klaus první „úsporné balíčky“ a všichni jsme na bohatém rautu v hradních zahradách se šampaňským v ruce věděli, že je to zároveň i konec našeho vítězství. Dnes umím ten zlom snad pojmenovat lépe: vyčerpaly se výhody, které státním financím vyplynuly z rozdělení státu, a projevily se důsledky tunelování po kupónové privatizaci. Klaus na to reagoval prosazením neoliberální politiky a začal si zahrávat s populismem a nacionalismem. Tehdy jsem ale byla, stejně jako všichni v mém okolí, přesvědčena o tom, že pravdu má kombinace politiky TINA s tím, co psali Václav Bělohradský i konzervativci z ODA: kapitalismus přece zvítězil a takto vypadá „normální“ svět! Nikdy už to nebude jinak, musíme se naučit v tom žít. A jistě, tak mizerné jako před revolucí to určitě nebude.
Ačkoli jsem nebyla aktérkou listopadových a prosincových událostí 1989, nikdy by mě nenapadlo komukoli děkovat za jejich výsledek. Ani mladým svazákům (to prosím není nadávka, ale označení pro členy a členky SSM), kteří se o převrat svým nasazením skutečně přičinili, ani androšům, ani Reaganovi a Thatcherové, ani Gorbačovovi, ani Havlovi, ani těm, kdo zorganizovali a provedli ekonomickou transformaci. Na přelomu milénia se totiž svět změnil znova. Osmadevadesátý se ukázal být závěrem předešlé světové epochy, nikoli začátkem té dnešní. Při třicátém výročí nevidím nic smutnějšího než společnost, která uvízla v představě, že se v listopadu a prosinci 1989 čas zastavil a tehdejší rozdělení pravdy a lži platí už navěky. Jubilejní vzpomínky a oslavy mají pro mě dnes smysl pouze jako rituál nezbytného truchlení: bez něj totiž namísto pohřbeného semene, ze kterého něco nového roste, máme jen plno bloudících zombie. Dávno mrtvé ideály, inscenace hrdinů, špatné svědomí, samožerné oslavy a houfy pozdě honěných bychů – to vše už jsou jen strašidla. Bohužel ale Česku znemožňují politiku, která by se dokázala aspoň na poslední chvíli připojit k úsilí o záchranu toho lepšího ze světa, jak jsme ho znali.
Autorka je historička umění.