Foto Johana A, Flickr (CC BY-SA 2.0)
George R. R. Martin se v současné době těší dlouho budované a plně zasloužené pozici spisovatelské celebrity, z jejíž hlavy vzešel extrémně úspěšný „quality TV“ fantasy seriál Hra o trůny. Dvoudílná povídková sbírka Snové písně, která mapuje celou Martinovu kariéru, ale kreslí úplně jiný obrázek, než by se z televizního seriálu plného nemilosrdných intrik a krutého násilí na sympatických postavách mohlo zdát.
Martin je ve skutečnosti chameleonský autor, na kterého se dá dívat z různých úhlů. Jeho kariéra do určité míry koresponduje s vývojem fantastické literatury posledních padesáti let. Sám autor si ale dává záležet na tom, aby jeho texty měly co říct i těm, které poněkud sektářské prostředí scifistické literatury vůbec nezajímá.
Je až překvapující, jak moc je Martin, který vyrůstal v padesátých letech, napojený na současnou popkulturu. V dětství ho formovaly superhrdinské komiksy, které se dnes dostaly do samého epicentra mainstreamu. Jeho literární začátky byly spojené s boomem fanzinů, jež zase stály u zrodu organizovaných fanouškovských subkultur. Část své kariéry strávil psaním scénářů k televizním seriálům krátce před nástupem éry quality TV a na začátku devadesátých let se s románem Hra o trůny stal vůdčí silou renesance fantasy, jež se v následující dekádě s filmovým Pánem prstenů a Harrym Potterem stala dalším zásadním mainstreamovým fenoménem.
Fantastika je často pojímána jako literatura o poznávání určitého prostředí. Martin nám naproti tomu spíš říká, jak se lidé v takových promyšleně konstruovaných světech cítí, a v tomhle přístupu je naprostá špička.
Tohle všechno si dobře uvědomíme, když čteme dlouhé předmluvy, které sám Martin napsal ke každému z tematických oddílů Snových písní. V některých z nich nahlížíme hluboko do zákulisí amerického scifistického fandomu a lépe pochopíme fungování žánru, jehož historii netvoří jen soupis nejvýznamnějších žánrových děl, ale i všechny souvislosti fungování celé subkultury zahrnující čtenáře, aktivní fanoušky, žánrové časopisy, vydavatelství nebo prestižní ocenění. Martinovy začátky navazují na generaci nové vlny science fiction, která se ve druhé půlce šedesátých let vymezovala vůči dobrodružným sci-fi příběhům pro mládež. V roce 1974 ještě stihl poslat svou povídku Harlanu Ellisonovi do třetího dílu jeho slavné novovlnné antologie Nebezpečné vize, ale celé hnutí bylo už v době Martinových začátků spíše na ústupu.
Lidské srdce ve sporu samo se sebou
Jeho vlastní rané povídky čile zabydlovaly nové vesmíry, které autoři nové vlny pro žánr objevili. Martinovy texty plynule propojují fantastiku s tématy a postupy „mainstreamové“ literatury. Jsou to dramata plná prudkých emocí, které ale většinou spíš doutnají pod povrchem, než že by vedly k velkým činům. Hrdinové obvykle jednají na základě silných citů – lásky, žárlivosti, touhy po pomstě nebo smutku –, ale přitom jsou to většinou obyčejní lidé, bloudící uhrančivým, ale nemilosrdným vesmírem, ve kterém toho zpravidla moc nezmůžou. Ty nejlepší z nich, jako truchlivá Píseň pro Lyu nebo hororově laděná novela Netopýři, jsou nesené pocitem nenaplněnosti a melancholie.
V posledním ze svých dlouhých průvodních slov k povídkám ve druhém svazku Snových písní Martin dokonce přirovnává žánry k nábytku. Pasáž ze starého pulpového westernu v něm postupně parafrázuje jako kosmickou sci-fi a hrdinskou fantasy a naznačuje, že podobným způsobem by se dala přepsat i jako cyberpunk, pohádka nebo horor. „Dům fantasy je zbudován z kamene a dřeva (…) Dům Science Fiction je postaven z duralu a plastů (…) Dům hororu je zhotoven z kostí a pavučin (…) Hlavní je nábytek. Nábytek vládne.“
Ve vyprávění jde ale podle Martina – slovy citovaného Williama Faulknera – především o „lidské srdce ve sporu samo se sebou“. Martin takto výstižně charakterizuje své vnímání fantastických žánrů. Spousta žánrových autorů včetně (namátkou) J. R. R. Tolkiena, Chiny Miévilla nebo Cliva Barkera by s ním mohla úspěšně nesouhlasit. V mnoha vynikajících fantastických textech nejsou naopak postavy a vnitřní spory jejich srdcí ani zdaleka tak podstatné jako širší kulturní, sociální, technologický nebo i fyzikální ráz světa, v němž se nacházejí a jednají. Fantastika je často pojímána jako literatura o poznávání určitého prostředí, a je to tak naprosto v pořádku. Autoři tohoto žánru tak mohou promýšlet komplexní nebo prostě jen originálně, výstředně nebo atraktivně vybudované světy a provázet nás jimi.
Martin nám naproti tomu spíš říká, jak se lidé v takových světech cítí. Není v tom ani zdaleka sám. Podobný přístup vyznává řada žánrových autorů, třeba Theodore Sturgeon, Joe Abercrombie nebo Stephen King. Martin je ale v tomhle přístupu naprostá špička. Povídka Kamenné město by mohla být jen variací na lovecraftovskou kosmickou hrůzu o děsivě nelidském mimozemském labyrintu, ale Martin přesunul pozornost na pocity lidí, kteří se ocitnou v jeho blízkosti. Také šachistická povídka Nečekaná variace je díky důrazu na postavy něčím víc než jen napínavým thrillerem s důvtipnou sci-fi pointou. Totéž ale ostatně platí i pro romány Písně ledu a ohně. Martinova sága je plná introspektivních pasáží, ve kterých jeho zbloudilí protagonisté litují svých rozhodnutí a ztrát. Z heroické epiky se mění v rozmáchlé skličující vyprávění o rozvratu několika mocných rodů vlivem nepředvídatelného vývoje ničivé války.
To nejlepší z Martina v televizi neuvidíte
Totéž do určité míry platí i pro Martinovu nejpolitičtější fikci, totiž pro jeho superhrdinský fikční svět Divokých karet. Martin ho stvořil v polovině osmdesátých let, tedy zhruba v době, kdy superhrdiny úplně jiným způsobem dekonstruoval Alan Moore ve své komiksové sérii Watchmen. Divoké karty jsou neobyčejně rozsáhlý projekt, jehož cílem není nic menšího než vyprávět alternativní dějiny Spojených států osmdesátých let. Je to svět, kde mimozemská biologická zbraň nedopatřením promění výraznou část populace v mutanty nadané celou škálou zvláštních schopností. Z některých se stanou superhrdinové se vším všudy – těm se ve světě série říká esa. Většina ale získá schopnosti, které z nich bojovníky proti zločinu rozhodně neudělají, a z těch nejhorších případů, pro něž je mutace jejich DNA prokletím, se stanou vyvrženci společnosti, takzvaní žolíci.
Divoké karty jsou koncipované jako sdílený svět. Jednotlivé knihy série se skládají z povídek psaných různými autory, z nichž každá přidává dílek do složité skládanky paralelních dějin. Do sborníků přitom přispívali i známí autoři jako Roger Zelazny, Pat Cadigan, Daniel Abraham nebo Charles Stross. Mnohosvazková série se tak rozptyluje do řady odlišných žánrových poloh, témat a vyznění. Většina z nich má ale k akčním příběhům o superhrdinech odvracejících zkázu celého lidstva hodně daleko. Sám George R. R. Martin do prvního dílu Divokých karet přispěl, velmi příznačně, povídkou Skořápky (která vychází i v druhém svazku Snových písní), jejímž hrdinou je mimozemšťan, který zapříčinil vypuštění biologické zbraně na Zemi a proměnil se v tragicky bezmocného „stvořitele“ putujícího rozvrácenou Amerikou.
Ve Spojených státech slavily Divoké karty okamžitý úspěch, ale tři dosud vydané svazky série v českém jazyce měly hodně vlažný ohlas. Dost možná je na vině to, jak moc je seriál spjatý s americkými reáliemi. Povídky jsou plné mnohdy detailních odkazů na americkou politiku, kulturu a životní styl a často je na nich důležité právě porovnávání skutečných dějin USA s těmi, kde byly obyvatelstvu rozdány divoké karty proměňující je v esa nebo žolíky.
George Martin se v poslední dekádě obloukem vrátil ke své televizní kariéře. Podílí se na vývoji chystaných spin-offů Hry o trůny, nepříliš povedené adaptaci novely Netopýři s názvem Nightflyers, spolupracuje na televizním seriálu podle Divokých karet nebo sérii podle vynikajícího afrofuturistického románu Nnedi Okorafor Kdo se bojí smrti. Přestože se z něj stává stále vlivnější postava, to nejlepší z jeho fantastických tragédií nenajdeme na televizní obrazovce, ale spíš na stránkách Snových písní.
Autor je filmový kritik a redaktor A2.