Jak se rodí symbol revoluce? Brutalistní Vajíčko v centru libanonských protestů

Od poloviny října zuří v Libanonu protesty, které spojují demonstranty napříč společností. Jejich středobodem se stala opuštěná stavba v centru Bejrútu.

V centru Bejrútu stojí opuštěná betonová budova, která připomíná bunkr. Místní jí láskyplně říkají „Vajíčko“. Budovu obklopují úhledné ulice, které po libanonské občanské válce v letech 1975 až 1990 prošly rekonstrukcí a teď jsou plné luxusních bytů, butiků a poboček bank. Vajíčko navrhl v roce 1965 architekt Joseph Philippe Karam. Původně mělo být pouze jednou z mnoha částí nového „Centra Bejrútu“, jež se mělo stát největším nákupním centrem na Blízkém východě, a měly ho zdobit dvě věže.

Před válkou byla tato část města veřejným prostorem – na trzích, náměstích i v kinech se mísili lidé všech tříd a vyznání. Válka ale vše změnila. Centrum města se stalo dějištěm brutálního sektářského konfliktu mezi pravicovými nacionalisty a proarabskými milicemi a bylo zcela zdevastováno. Po dohodě, která občanskou válku ukončila, si z centra města udělala volné působiště kontroverzní soukromá developerská firma Solidere, která patřila premiérovi Rafíku Harírímu (později zabitému při bombovém atentátu). Postupy této firmy poháněl dravý kapitalismus, čtvrť byla brzy do značné míry zprivatizována a libanonská veřejnost odsud byla v podstatě vypuzena – nyní se sem chodilo jen za luxusními nákupy a jídlem. Privatizace také vedla ke zpřísnění ostrahy danému snahou politických elit ochránit svůj majetek. Dnes je centrum takřka pusté, bez jakékoliv ekonomické aktivity.

Jak se rodí symbol revoluce

Jakožto jedna z mála staveb, které přežily občanskou válku, se z Vajíčka – navzdory logice kapitalistické urbanizace a několika pokusům o jeho zbourání – stal symbol libanonské revoluce, která v zemi propukla 17. října a stále trvá. Během prvních dnů protestů zaplnily ulice Libanonu tisíce naštvaných občanů. Požadovali odstoupení současné politické elity, které dávají za vinu dekády korupce, sektářských konfliktů a socioekonomických rozporů. Takřka přes noc protestující zabrali několik málo zbylých přístupových cest do centra a proměnili je v dějiště revoluce. V centru jsou dvě hlavní prostranství, na kterých se lze shromažďovat: náměstí Riada Solha a náměstí Mučedníků – zbytek je uzavřen, obehnán ostnatým drátem a pod dohledem policie. Kromě obou náměstí tvoří páteř protestů také zátarasy rozmístěné na klíčových ulicích. Cílem je zvýšit tlak na politické elity a donutit je odstoupit.

Mezi většinou kritiků Vajíčka panuje shoda na tom, že skutečným symbolickým místem protestů je „ulice“, spojená s neuspořádaností, zranitelností a riziky revoluce.

Vajíčko se nachází na strategickém místě mezi náměstími a nejdůležitějšími zátarasy. Náměstí jsou zaplněná stany nejrůznějších environmentálních, feministických a dalších aktivistických skupin a naleznete tu také pódia, na nichž se střídají řečníci a umělci. Osazenstvo obou náměstí se ovšem liší. Na náměstí Mučedníků jsou spíše rodiny, kdežto náměstí Riada Solha hostí hlasitější, politicky vyhraněnější protestující, jelikož bezprostředně sousedí se sídlem vlády Grand Serail. V místech, do kterých by ještě nedávno nebyli vůbec vpuštěni, prodávají nyní pouliční prodejci kukuřici, vodu a vlajky. Během protestů zabrali demonstranti také dosud oplocené Vajíčko – nejprve jen ze zvědavosti a kvůli výhledu ze střechy této půlstoletí staré stavby.

Nápad využít Vajíčko i jinak přišel až po několika dnech protestů. Vše začalo spontánním rozhodnutím několika akademiků z bejrútské univerzity přesunout se se svými studenty z akademické půdy přímo do dějiště revoluce. Za přispění spřízněných umělců se tak z Vajíčka stal prostor sloužící k debatám o protestních taktikách, organizaci a šíření nového politického vědomí. Podle Nikolase, jednoho ze zmíněných akademiků, obsazení Vajíčka ukotvilo celou revoluci k jednomu konkrétnímu místu, podobně jako tomu bylo u jiných okupací významných budov, například při obsazení athénského hotelu City Plaza v roce 2015. Nicméně místo toho, aby se z Vajíčka stal symbol úspěšných protestů, se během několika dní zdejší atmosféra zkazila nemístnými tahanicemi, ve kterých proti sobě stáli čilí „pouliční“ revolucionáři a intelektuálové chráněnější jak ve fyzickém, tak v socioekonomickém smyslu. Právě v té době přitom bylo potřeba, aby bariéry mezi jednotlivými demonstranty naopak padly.

Tento rozkol svědčí o něčem hlubším: o nervozitě z koncentrace protestů do jednoho specifického místa a z toho, jakou moc tento prostor dává svým okupantům jakožto představitelům revoluce. Mimo to rozkol otevírá otázku, kdo má „právo“ a privilegium si tento konkrétní prostor přivlastňovat. Tahanice o nárok na Vajíčko tak zrcadlí odpor demonstrantů k tomu zvolit si jednoho vůdce a intelektualizovat hnutí ve chvíli, která podle nich vyžaduje především solidaritu veřejnosti, aby země zůstala i nadále ve stavu neklidu.

Vajíčko mohlo být prvním bejrútským experimentem se squattingem. Foto May Tamimova

Kritika dění ve Vajíčku

Okupaci Vajíčka nejprve všichni vítali. Jak protest nabíral na síle, vznikla facebooková stránka s názvem Eggupation, jež popisovala Vajíčko jako „kosmický“, otevřený prostor a propagovala tamní aktivity. Zpočátku to byly jen dvouhodinové přednášky každé odpoledne. Jakožto jediná platforma, která navenek reprezentovala dění ve Vajíčku, se tak jeho hlavní tváří stala malá skupina akademiků. Pak se ale všechno zkomplikovalo. Ostatní lidé, kteří si přáli se podílet na dění ve Vajíčku, zůstali odkázáni právě na tuto facebookovou skupinu jakožto na jediné místo, kde se mohli organizovat. Administrátoři ale neměli kapacitu na to, aby dohlíželi a na další aktivity – od filmových projekcí až po večírky, ze kterých se vyvinuly raveové party.

Politický aktivista a demonstrant Yazan byl frustrován způsobem, jakým administrátoři promazávali komentáře, které zpochybňovaly jejich autoritu, ale i ty, které zvaly na jiné události ve Vajíčku mimo sérii přednášek. Největší chybou facebookové skupiny podle něj bylo, že do svého vedení zvolila akademika a exministra, jehož projev je emocionálně a politicky nabitý, což ve skupině namísto prostoru pro klidnou debatu vytvořilo atmosféru politické kampaně. Jakkoliv je tento exministr jedním z nejvýraznějších hlasů aktuálních protestů, mnozí si ho spojují s jeho politickou minulostí, a proto ho do jisté míry vnímají jako součást politické elity, jejíž odchod by si přáli. Yazanovy rozpaky přitom pramení zejména z faktu, že Vajíčko slouží jako nástroj zesilující hlas jednoho konkrétního člověka, a vylučuje tak hlas veřejnosti.

Kritika dění ve Vajíčku má ale také geopolitický aspekt. Carol je aktivistka, která se několik dní podílela na zátarasu hlavní dopravní tepny v centru Bejrútu – zdejšího městského okruhu. Jak už bylo řečené, zátarasy jsou hlavní sílou protestů. Jsou projevem občanské neposlušnosti a nedávají ostatním obyvatelům na výběr: místo cesty do práce nebo na univerzitu se musí připojit k těm, kteří už jsou v ulicích. Tato taktika se rozšířila i po zbytku země a je jasným signálem, že revoluce je nevyhnutelná, a také že se prodraží. Uzavřené ulice jsou rovněž místem největších potyček mezi občany a bezpečnostními složkami. V nejkritičtějších chvílích sem byli povoláni i další demonstranti jako posily. V jeden moment tak na protestující na okruhu útočily bezpečnostní složky, zatímco jen asi sto metrů od nich probíhala ve Vajíčku přednáška. Podle Carol odlákala přednáška lidi z ulic, kde by jinak mohli pomáhat ostatním demonstrantům. Vajíčko podle ní rozdělilo protestující do dvou skupin. Na jednu z nich je nahlíženo jako na mírumilovnou, intelektuální a důvěryhodnou, zatímco tu druhou politické elity očerňují a delegitimizují jakožto výtržníky, kteří paralyzují celou zemi. Vajíčko tedy podle Carol podstatně narušilo revoluční úsilí a solidaritu. Zabírání různých prostorů – ať už mírumilovně, nebo silou – by podle ní mělo být koordinováno tak, aby zvyšovalo tlak na vládu, nikoliv tak, aby sílu protestů štěpilo.

Kvůli těmto incidentům se Vajíčko záhy stalo místem konfliktů. Původní organizátoři zdejších aktivit byli napadáni jak na osobní, tak na profesní úrovni, což postupně vedlo až k jejich stažení. Yazan vyjadřuje nad tímto vývojem lítost. Rozdíly podle něj mohly být překonány, kdyby organizátoři setrvali a napnuli síly k řešení krize způsobené rozpory ohledně reprezentace a „vlastnictví“ protestu. Sám je členem jedné z otevřenějších, transparentnějších skupin, které usilují o využívání Vajíčka. V tuto chvíli však už podle něj není možné do dění ve Vajíčku ostatní zapojit – z Vajíčka se stal symbol rozdělení, hádek a společenských rozdílů. Pozornost demonstrujících se teď soustředí jinam: na ulice, kde jsou rozdíly méně znatelné a snáze překlenutelné.

Squatterský experiment, který selhal

V reakci na zhoubné bujení nároků soukromého vlastnictví na veřejný prostor mohlo být Vajíčko prvním bejrútským experimentem se squattingem. Místo aby naplnilo potenciál prostoru, který pomáhá překonat třídní, sektářské, vzdělanostní, jazykové a sociální bariéry, se však stalo nechvalným symbolem skutečnosti, že intelektuální činnost a aktivismus se mnohdy rozcházejí a odehrávají v jiných sférách. Jednak kvůli svému umístění vyčnívalo jako tichý přihlížející, který je sice částečně zahrnut v revolučním dění, ale zároveň je odtržen od živé energie náměstí a nebezpečí u zátarasů. Jednak ukázalo, že lidé nejsou připraveni na to podřídit se nějaké skupině jak při organizaci, tak ohledně zastoupení protestů navenek. Prostor Vajíčka zkrátka nebyl vnímán jako otevřený a dynamický, ale naopak jako „vlastněný“ a spojený s konkrétními lidmi.

Možná je to příliš tvrdé odsouzení a za nezkušenost, improvizované postupy, ale i nejasnosti tváří v tvář tomu, že protesty nabývají nových podob, byla zaplacena moc velká cena. Mezi většinou kritiků Vajíčka ale panuje shoda na tom, že skutečným symbolickým místem protestů je „ulice“, spojená s neuspořádaností, zranitelností a riziky revoluce. Ulice smazávají rozdílné názory, organizační taktiky i rozdílné způsoby komunikace protestů, což uzavřený prostor nedokáže. Prostor Vajíčka, který musí nevyhnutelně podléhat něčí kontrole, nemůže být symbolem revoluce. Alespoň zatím.

Autorka je sociální antropoložka.

Z anglického originálu přeložil Matěj Schneider.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies