V Libanonu je válka. Proč nesmíme ignorovat regionální konflikty?

„V Libanonu nebude válka, ta zůstane jen na jihu země, to mi věř,“ říká mi taxikář křesťanského původu Tony, když mě koncem listopadu veze z letiště. Do země, kde již druhým rokem pobývám v rámci výzkumu zaměřeného na dopady rozvojové pomoci na sektor zemědělství, se vracím v době, kdy ji již opustila podstatná část západních expatů a libanonské střední třídy. „Doufám, že lidi brzy pochopí, že tady nic nehrozí, a vrátí se. Tohle není dobré pro byznys,“ dodává Tony, jehož příjmy v posledních týdnech zásadně poklesly.

Jeho prognóza, že válka zůstane pouze na jihu země, se k dnešnímu dni víceméně naplňuje. Útoky izraelské armády (IDF) se sice zintenzivňují a zasahují stále větší území, ale soustřeďují se výlučně na jižní a dominantně šíitské regiony Libanonu. Z Tonyho prohlášení, které by podepsala valná část místních obyvatel, se nicméně může zdát, jako by jižní Libanon ani nebyl součástí stejného státu.

Podstatná část libanonské společnosti neuznává existenci státu Izrael. Je tomu tak nejen proto, že vyhlášení státu pro ně představuje historické ponížení, ale především pro odpor vůči jeho koloniálním a apartheidním politikám.

Současný ozbrojený konflikt v Libanonu přehlíží nejen zahraniční média, ale není mu věnována dostatečná pozornost ani v lokálním kontextu. „Mě to fakt štve, že nikoho venku nezajímá, že tady máme válku,“ říká mi třicetiletý Alex, křesťan libanonsko-arménského původu. „Když ale pak otevřu libanonské noviny a tam o tom taky není vůbec nic, říkám si, čemu se vlastně divíme,“ uvažuje dál.

Místní situace má přímou souvislost s událostmi v Gaze. Libanonské hnutí Hizballáh, spolu s dalšími militantními skupinami, zahájilo operace směřující na izraelské území krátce po vypuknutí izraelské invaze do Gazy, jejíž dosavadní průběh byl Mezinárodním soudem v Haagu prošetřován jako potenciální genocida. Vůdce Hizballáhu Hassan Nasralláh aktivitu vlastního hnutí označuje za otevření fronty na pomoc palestinskému Hamásu. Ostřelování na libanonské jižní hranici sice není ničím novým, momentální konfrontace však nabírá nejvyšší intenzity od poslední války mezi Hizballáhem a IDF v roce 2006. Hizballáh, jehož vojenská síla přesahuje tu libanonské armády, od té doby získal za podpory Íránu lepší vojenské vybavení, ale také vojenské zkušenosti po zapojení se do války v Sýrii po boku Bašára al-Asada. Průběh i pokrytí současné války v Libanonu vyjevuje mnohé nejen o vnitrostátní socio-politické situaci, ale také upozorňuje na potenciální nebezpečí plynoucí z nedostatečné reflexe regionálně vnímaných konfliktů na globální úrovni.

Kdo s kým žije v Libanonu?

Jedním z faktorů umocňujících pocit odtržení jižní části Libanonu je rozložení moci v zemi dle hranic určených zastoupením dominantních náboženských skupin, ať na formální či neformální úrovni. Sektářský parlamentní systém rozděluje zastoupení především mezi tři demograficky nejsilnější skupiny, tedy sunnity, šíity a maronitské křesťany. Obdobně funguje správa jednotlivých městských částí nebo vesnic. Tento systém byl oficiálně ustanoven Taifskou dohodou po skončení občanské války v roce 1989, kořeny má nicméně již v období francouzského kolonialismu.

„Říkám ti, tohle není jeden stát. Žijeme tady na malinké ploše v několika státech najednou. A spousta lidí se z toho svého ani nepodívá ven,“ komentuje situaci čtyřicetiletý podnikatel původem z jižního regionu země. Vracíme se zrovna ze severního Akkaru, který navštívil poprvé v životě. „Ani jsem přesně nevěděl, kde to je. Překvapilo mě, jak je to daleko,“ dodává. Toto rozdělení zásadně podmiňuje politické směřování dané demografické skupiny, ale také vztahování se k událostem v zemi.

Velká část problémů, s nimiž se Libanon aktuálně potýká, vychází ze sektářského systému a na něj navázaného klientelismu, a samy ho dále upevňují. Místní parlamentní systém rozděluje moc hlavně mezi tři dominantní náboženské skupiny: sunnity, šíity a maronitské křesťany. Současně i na úrovni místní správy pak zástupci jednotlivých stran hájí převážně zájmy svých potenciálních voličů, tedy příslušníků stejné náboženské skupiny. To pak zásadně omezuje prostor pro politické alternativy a progresivní sociální změny.

Sektářským parlamentním systémem však není možné vysvětlit úplně všechno. Socioložka Rima Majed místní systém označuje za sektářský neolibaralismus. Chce tak zdůraznit, že podstatná část potíží, s nimiž se libanonská společnost denně potýká, je navázána na fungování ekonomického systému. Zaměření se na sektor služeb (především pak bankovnictví) spolu s neoliberálními reformami, v jejichž rámci prakticky přestal existovat veřejný sektor, přivedly Libanon do současné hluboké ekonomické krize. V neposlední řadě pak byl v zemi, jako ve většině kolonií, cíleně brzděn průmyslový vývoj, a Libanon je tedy dnes téměř zcela závislý na importu.

Příliš malá válka

Co se tedy v posledních dnech a týdnech odehrálo na jihu Libanonu, o němž bývá referováno jako o „opuštěném ostrově“? Na úvod je nutné specifikovat, že když mluvíme o jihu země, myslí se tím regiony jižně od Bejrútu, včetně jeho jižního předměstí Dahíja. Vzhledem k událostem posledních dní je nutné zmínit také údolí Bekka, oblast na východě země. Tato území jsou převážně šíitská a dominuje jim politické zastoupení Hizballáhu, o kterém bude ještě řeč.

Od října loňského roku zde zemřelo přes 250 lidí, mezi nimiž je minimálně 40 civilistů. Rychle přibývá také lidí zraněných, případně vnitřně vysídlených. Počty lidí, kteří museli opustit své domovy, již dosahují statisíců. O obdobném množství vysídlených se dle interních zdrojů hovoří také na opačné straně hranice. Na území okupované Palestiny, přímo za libanonskými hranicemi, však evakuace probíhá za velmi rozdílných podmínek. V Libanonu totiž nejsou k dispozici téměř žádné kryty ani státní podpora. Lidé prchající před válkou jsou tedy odkázání na rodinné struktury nebo na činnost místních organizací. Jindy jsou vystaveni zvůli pronajímatelů nemovitostí v zatím bezpečných oblastech, kteří v reakci na situaci navyšují nájemné.

Pojďme si tedy připomenout několik klíčových událostí minulých měsíců. Jednou z nich je vražda tří novinářů při cíleném útoku IDF, mezi jehož oběti patřil také dlouholetý spolupracovník Reuters Issam Abdallah. Dále pak zabití deseti civilistů, včetně dvou dětí, během jediného útoku v polovině února. Společností otřásl také atentát na Saleha al-Arouriho, jednoho z vůdců Hamásu, a šest dalších členů. K tomu došlo přímo na bejrútském předměstí a místní takový zásah považují za zcela bezprecedentní. „Jo, to jsem slyšel, bylo to deset minut odsud,“ opakují dodneška obyvatelé Bejrútu, když na událost dojde řeč, a ukazují rukou směrem k Dahíji. „To bylo dost děsivé a čekali jsme, že to v tu chvíli bude zásadně eskalovat.“ I tento útok se však odehrál bez větší reakce mezinárodního společenství a bez očekávané zásadní odpovědi hnutí Hizballáh.

Začátkem minulého týdne došlo – s výjimkou bejrútského atentátu – k zatím nejseverněji situovanému útoku ve městě Saida (Sidón). Na místě je několik zraněných. Následující den pak byla ve svém domě zabita matka s šestiletou dcerou. Tento týden začal útokem nedaleko historického města Baalbek v údolí Bekka, jehož se ostřelování nedotklo od války v roce 2006, tedy posledního rozsáhlého konfliktu mezi IDF a Hizballáhem. Obyvatelé v Libanonu si tedy znovu úzkostlivě pokládají otázku: Bude válka?

A na mysl se vkrádá další otázka. Jak je možně, že dosavadní události nejsou klasifikovány jako skutečná válka? Roli může hrát i to, že při informování o válečných konfliktech bývá často kladena až perverzní pozornost na narůstající počty mrtvých. Jako bychom místo lidského utrpení sledovali fotbalový zápas. Současně bývají zásadně přehlíženy dlouhodobé ekonomické dopady mimo přímo zasažená území, ale i dopady environmentální.

Olivy, avokáda a otrávené zelí

Libanonská výzkumnice Michelle Eid se zaměřuje na dopady ozbrojených konfliktů na místní zemědělství. Speciální pozornost pak soustředí na účinky bílého fosforu. Tato mezinárodně zakázaná látka je v současné době IDF využívána v bezprecedentní míře jak v Gaze, tak na libanonském jihu. Eid referuje o zkušenostech farmářů, kteří v době krátkého příměří na konci loňského listopadu přijeli zkontrolovat své pozemky a našli jejich velké části zničené. Právě škody na olivových stromech mohou mít zásadní vliv na celkovou ekonomiku v zemi, jelikož z jihu pochází téměř čtvrtina celostátní produkce. Eid takto rozbíjí narativ, že by se válka mohla týkat pouze jedné části země. Mimo olivy byly zasaženy také avokádové sady, ze kterých je plodina v posledních letech ve stále větších objemech exportována do Evropy. Některé části zemědělských pozemků se zdály být ušetřené. Nicméně když pak zemědělští pracovníci konzumovali kupříkladu zelí z takových polí, skončili v nemocnici.

Eid probíhající situaci označuje za ekocidu, v čemž se shoduje s publicistou a pěstitelem Samerem Al Khourym. Ten vedle efektů války na životní prostředí, jako je zničení úrody a toxikace půdy, upozorňuje na dopady v podobě eroze půdy, ale i narušování vztahu mezi lidmi a jejich půdou. Takové postupy jsou ostatně dlouhodobě uplatňovány na okupovaných palestinských územích. Upozorňování na tyto okolnosti vedení války nám dává jednak možnost nahlížet strategie IDF, jednak ukazuje provázanost událostí. O Libanonu není možné mluvit bez Palestiny, stejně jako nelze hovořit o Palestině bez Libanonu.

Monopol na rezistenci

Pojďme se ale nyní vrátit k hnutí Hizballáh, v jehož režii probíhá převážně přeshraniční přestřelování z libanonské strany. V západních médiích bývá o uskupení referováno většinou pouze jako o teroristické skupině. Kromě militantního křídla (které je vojensky silnější než libanonská armáda) je však hnutí také politickou stranou. Od posledních voleb, při kterých ztratilo většinu, drží spolu se svými koaličními partnery 62 křesel v parlamentu. Mimo tohoto zastoupení v dnes prakticky nefunkční státní struktuře mu připadá také vláda nad některými městskými čtvrtěmi a také regiony.

Celý Libanon čeká od začátku invaze do Gazy na reakci Hassana Nasralláha, vůdce hnutí, jež by určila další směřování konfliktu. Eskalace ze strany Hizballáhu byla očekávána již po mnoha událostech: po zahájení pozemní operace v Gaze, po zničení téměř každé nemocnice v Gaze i po atentátu na předměstí Bejrútu. Nyní však mezi lidmi panuje obecný předpoklad, že Hizballáh se do války ve větší míře zapojit nechce. Sám Nasralláh pak v dlouho očekávaném prvním veřejném vystoupení od teroristických útoků 7. října prohlásil, že hnutí již do války vstoupilo otevřením pohraniční fronty, jež má být podporou vojenských snah Hamásu.

Postoje libanonské veřejnosti vůči skupině se zásadně různí v závislosti na původu i životní či politické zkušenosti. Proměňují se nicméně také v čase. Hnutí nabralo na popularitě po válce v roce 2006 po válce s IDF. Oblibu naopak zásadně ztrácí zapojením se do války v Sýrii po boku Bašára al-Asada a s tím spojenými násilnostmi páchanými na civilním obyvatelstvu. Mnoho lidí je nespokojeno s místní správou či neuznávají autoritářský způsob vládnutí.

„Hizballáh nenávidím z celé duše,“ říká mi syrský učitel a podnikatel Aamer, žijící od vypuknutí syrské revoluce v severním Libanonu. „Nikdy jim nezapomenu, co udělali v Sýrii, a taky se s nimi politicky neshodnu prakticky na ničem. Ale víš, jak to bývá: nepřítel mého nepřítele je můj přítel.“ V Libanonu se sice neuskutečnilo sčítání obyvatel od roku 1932, dle odhadů UNHCR však na území momentálně pobývá na 1,5 milionu syrských občanů. A jejich hlas a zkušenosti mají určitý vliv na směřování místní debaty.

Podstatná část libanonské společnosti neuznává existenci státu Izrael. Je tomu tak nejen proto, že vyhlášení státu pro ně představuje historické ponížení, ale především pro odpor vůči jeho koloniálním a apartheidním politikám. Nesouhlas s existencí státního útvaru se však nemusí nutně překrývat s přáním smrti všem jeho obyvatelům a není ho ani možné rámovat jako antisemitský. Často se jedná spíše o vyjádření určité politické pozice a zkušenosti. Podpora Hizballáhu, pro nějž je boj proti Izraeli hlavním bodem agendy, se často může jevit jako jediná cesta, jak svůj odmítavý postoj projevit.

Karim Safieddine, výzkumník narozený v bejrútské Dahíji, však upozorňuje na nebezpečí kladení rovnítka mezi Hizballáh a jediný možný odpor. Takový obraz o sobě ostatně samo hnutí rádo buduje. Safieddine ale zdůrazňuje, že je nutné připomínat, že vítězství v roce 2006, které vedlo k stažení vojsk IDF z většiny libanonského území, bylo výsledkem společného boje mnoha zapojených skupin. A hlavně poukazuje na důležitost budování nových narativů, které Hizballáhu odeberou jeho monopol na rezistenci a otevřou prostor pro nové progresivní alternativy.

Kdo se bojí války

Lidé v částech Libanonu, které ještě nejsou přímo zasaženy ostřelováním, si již částečně přivykli na novou, podivnou normalitu. Ta se skládá z přihlížení událostem v nedaleké Gaze, sledování přibližující se války na jihu i frustrace z ekonomických podmínek a absence funkční politické reprezentace. Nutnost přijetí situace a pokračování v každodenním životě však nutně nesnižuje míru úzkosti, jež ve společnosti přetrvává. „Je divné, že je všechno normální, a přitom není normální vůbec nic,“ shrnuje situaci plnou protichůdných emocí studentka egyptského původu žijící v Bejrútu.

Na klidu v žádném případě nepřidávají ani prohlášení izraelských politických představitelů, že až budou hotoví v Gaze, bude na řadě Libanon. Některé prognózy předpokládají, že rozšíření ofenzivy vůči Hizballáhu by mohlo být pro Netanjahua příležitostí k záchraně své kolabující politické pozice a také k získání lehce uvadající mezinárodní podpory zemí Západu. Ať už se situace vyvine jakkoliv, již současné události budou mít nevyhnutelně dlouhodobé dopady.

Na vnitrostátní úrovni k takovým dopadům v každém případě patří posilování pocitu izolace jednotlivých regionů. S tím pak souvisí i formování diametrálně odlišných životních a politických zkušeností občanů jednoho státního celku. Řada lidí ostatně často vzpomíná, jak se po válce v roce 2006 po létě některé děti vracely do školy z dovolené u tety a jiné z válečné zóny.

Mezinárodní společenství by zase nemělo odhlížet od taktik a postupů zúčastněných států. Ignorace některých opakujících se vzorců, například běžných postupů IDF, zamezuje možnosti odhadovat další možný vývoj. Na tomto místě je možné zmínit i ukrajinský kontext. Řada tamních obyvatel by jistě nesouhlasila s tím, že válka vypukla až před dvěma lety. Stejně tak se zástupci syrské občanské společnosti snažili upozorňovat na obecné principy zapojení Putinova režimu do války v Sýrii, především pak po devastaci Aleppa v roce 2016. Bohužel neúspěšně.

Zkušenosti nevyhnutelně formují postoje veřejnosti nejenom k probíhajícím událostem, ale také k zapojeným aktérům. Západu tak velká část libanonské společnosti těžko zapomene téměř bezvýhradnou podporu zkázy v Gaze. Často zaznívá, že se Západ připravil o jakoukoliv možnost stavět se do pozice morálního garanta světových pořádků. A také, že události posledních měsíců zase jednou odhalily dvojí metr, jenž je při vztahování se k mezinárodním událostem používán.

„Hele, já si myslím, že tady válka nebude, protože Západ bude chtít ochránit křesťanské komunity,“ uzavírá naši debatu o tom, zda se máme bát války, čtyřicetiletá Syřanka sunnitského původu Zaina. „Což je sice fuj, ale současně taky uf…“ Příští týdny tedy ukážou, zda touha Západu chránit křesťany bude dostatečně silná, aby se postavil svému spojenci Izraeli. Podle některých zpráv by k rozsáhlejšímu útoku mohlo dojít už během pozdního jara. Ať už se bude týkat jakýchkoli oblastí, žádná válka se nikdy neodehrává ve vakuu a její dopady budou značné jak na Libanon, tak na směřování celého regionu.

Autorka je doktorandka antropologie.