Odebírání dávek na bydlení rodinám v nouzi se může prodražit

Opatření, které má motivovat rodiny, aby více dbaly na školní docházku svých dětí, nemůže fungovat za situace, kdy se už dlouhé roky z dávek nedá žít. 

Kromě cukru i bič, pochvalovali si mnozí navrhované opatření Ministerstva práce a sociálních věcí, které by umožnilo odebrat příspěvek na bydlení rodinám, jejichž děti mají problém se školní docházkou. Vždyť vzdělání je budoucnost dětí a rodiče zanedbávají péči, když je do školy neposílají. Podle návrhu by dávka byla odebrána v případě, že by dítě mělo během pololetí více než sto zameškaných hodin z jiných než zdravotních důvodů. Jak přesně to bude v praxi vypadat, není ještě zcela zřejmé, jelikož absence dětí omlouvají rodiče, a to i v případě nemoci. Lékařům totiž zákon povinnost vydávat omluvenky neukládá. A pokud by jim tato povinnost vznikla, je dost pravděpodobné, že by se razítko na omluvenku zpoplatnilo, stejně jako platíme za všechna ostatní lékařská potvrzení.

Jak chtít racionální uvažování a jednání po někom, kdo je v existenčním stresu, který prokazatelně snižuje inteligenci a schopnost činit správná rozhodnutí?

Nápad, že by hrozba odebrání dávek na bydlení mohla zlepšit školní docházku dětí, je na první pohled možná pochopitelný, ale v praxi bude narážet na to, že věci většinou nefungují tak, jak si je představujeme. Lidé, kteří zabředli problémů, jako jsou dluhy nebo různé závislosti, nejsou často schopni řešit základní životní situace a reagují obvykle na každý stres tím, že se jim hora potíží, která před nimi leží, začne zdát ještě větší. A tím pádem jakákoli snaha něco změnit jim přijde zbytečná. Když nemáte hotovost, nepůjdete si domlouvat splátkové kalendáře. Zejména pak v situaci, kdy za každým dluhem číhá řada dalších. Lepší je někdy nevědět.

V Česku se traduje mýtus, že se lidé v sociální nouzi dobře vyznají v dávkovém systému a umějí v tom takzvaně chodit. V takovém případě by bylo pochopitelné, kdyby si spočítali, že se jim něco vyplatí. Jenže opak je pravda. Systém dávek je totiž tak složitý, a navíc se pořád mění, že se v něm mnohdy úplně nevyznají ani sami úředníci. Jistě, občas si mezi sebou lidé vyprávějí, že je možné získat tu a tu dávku, ale tyto plány většinou narážejí na nepochopení za přepážkou nebo skutečnost, že vše je trochu jinak.

Život na kraji propasti

Normativy, ze kterých se vypočítává příspěvek na bydlení, zaspaly zcela evidentně dobu. Životní minimum se prakticky nezvýšilo celých třináct let a činí pouhých 3 410 korun. Každé odebrání dávky, každé vyřazení z evidence úřadu práce – a v podstatě jakákoli sankce – mohou být při velice striktně nastavené pomoci likvidační. Nezabavitelné minimum je tak nízké, že nájem se z něho nedá pokrýt. S navyšováním mezd se navíc příspěvky na bydlení dále snižují. Často je život rodin možný jen díky tomu, že je možné vydělat si peníze načerno. Jenže lidem v šedé ekonomice dál vznikají dluhy na zdravotním pojištění a výdělky jsou nepravidelné. Přežívají, ale nemají se dobře.

Sankce v podobě odebrání dávky přicházejí do domácností, které se už tak topí v problémech, ať jde o nejisté bydlení, časté stěhování, výpadky příjmů, návštěvy exekutorů nebo strach ze sociálních pracovníků a všech představitelů státní moci. Děti, které se v takové situaci přirozeně hůř učí, zase mívají obavy ze školy – bojí se učitelů i úkolů, které nezvládnou splnit. Rodiče často nemají peníze na svačiny ani obědy. Časté absence jsou jen přirozeným důsledkem života na okraji propasti, kdy neustále hrozí bezdomovectví a odebrání dětí. Zvýšený nátlak nefunguje tak, jak bychom si představovali. Rodiče dětem nevysvětlí: „Jestli nebudete chodit do školy, úřady nám seberou příspěvek na bydlení, což povede k tomu, že my skončíme na ulici a vy v dětském domově.“ Místo toho se všichni snaží na tento scénář, jenž může reálně nastat, nemyslet a přežívat ze dne na den. Hrozba rozbití rodiny nad nimi visí už dlouho a oni jen potřebují věřit, že se stane nějaký zázrak.

Můžeme se divit, jak jsou ti lidé pošetilí, a ptát se, proč si všechno v klidu nepromyslí a pak podle toho nejednají. Ale jak chtít racionální uvažování a jednání po někom, kdo je v existenčním stresu, který prokazatelně snižuje inteligenci a schopnost činit správná rozhodnutí? Mnohem spíš bychom se měli tázat, jak je možné, že si lidé, kteří vymýšlejí sociální politiku, nespočítají, že sanace rodin představuje levnější řešení. Náklady na jedno dítě v ústavní péči činí v průměru 44 570 korun měsíčně. Člověk nemusí být ekonom, aby si domyslel, že kdyby se část ušetřených peněz investovala do účinné pomoci, bylo by rodin ohrožených sociálním vyloučením mnohem méně.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies