Jedovatá houba jako memento jedovaté islamofobní kampaně

V souvislosti s antisemitskou knihou Jedovatá houba je dobré si připomenout záplavu islamofobních knih i demonstrací, které většině lidí připadají v pořádku. 

Českými médii se v posledních dnech prohnaly zprávy o tom, že některé české i slovenské e-shopy, ale i kamenná knihkupectví prodávaly knihy s antisemitskou tématikou. Protižidovská pohádka Jedovatá houba se zařadila do společnosti knihy Mírové dílo Adolfa Hitlera nebo „sběratelských hrnečků“ s Adolfem Hitlerem z produkce nakladatelství Naše vojsko, a jako taková právem vyvolala znepokojení, byla odsouzena a jejím vydáním se začala zabývat policie. Což je dobře. Uspokojení z toho, že lidé ještě nejsou lhostejní k jevům, jako je nárůst antisemitismu, na který opakovaně upozorňují zástupci zdejší židovské obce, by nám však nemělo zakrýt jednu důležitou věc – to, že kauzy, které v případě Židů (ve smyslu národa i náboženského společenství) vnímáme zpravidla jen jako ostudné excesy, se v případě muslimů staly v Česku víceméně standardem.

Islamofobové proti proudu

Postačí jen letmý pohled na police knihkupectví, abychom se přesvědčili o tom, že v případě islámu odborné či popularizační, zkrátka na věcnost a jistou erudici sázející publikace, víceméně živoří vedle produkce, která čtenářům slibuje to, co jim seriózní orientalista či religionista nikdy nabídnout nemůže – odhalení strašlivých pravd o nejrychleji se šířícím náboženství světa, které měly být zlořečenou politickou korektností navždy umlčeny. Dostáváme se tak k paradoxnímu, leč nespornému, nepoměru: spoluobčané, kteří už islám „prohlédli“ (což jsou skoro všichni), se často a rádi staví do pozice těch, kteří se – jde-li o islám a muslimy – nebojí jít proti proudu. Ukázkovým příkladem je dnes již bývalý novinář Reflexu Jiří X. Doležal, který svého času notně přitápěl pod islamofobním kotlem. Sám sebe při tom prezentoval jako někoho, který se nebojí jít proti většině. Ale podobně je tomu i u různých více či méně sofistikovaných protiislámských vydavatelských počinů – nezřídka se prezentují jako „alternativa“, byť se z nich stal mainstream.

Nepřípustný antisemitismus, tolerovaná islamofobie

A zde je třeba připomenout stokrát otřepané krédo, že lidská práva jsou nedělitelná. Stejně jako je špatné, když bojovník proti islamofobii rád přihmouří oči, děje-li se křivda židovi, je rovněž nepřijatelné, když bojovník proti antisemitismu tu a tam rád přehlédne, ubližují-li muslimovi. O tom, že tento přístup u nás stále není samozřejmý, se můžeme přesvědčovat opakovaně. Třeba při nejkurióznější české islamofobní demonstraci všech dob, vedle níž se křepčení islamofoba Konvičky před brněnskou mešitou nebo jeho projížďka na velbloudu po Staroměstském náměstí jeví jako vrchol uměřenosti. Řeč je o několik let staré akci, kdy se hrstka příznivců Mezinárodního křesťanského velvyslanectví v Jeruzalémě (sdružení, které stojí mj. za pochody proti antisemitismu, oceňované i ze strany českých politických špiček) demonstrovala u pomníku T. G. Masaryka na Hradčanském náměstí na podporu práva prezidenta Miloše Zemana šířit nenávist vůči muslimům.

O kombinaci „náboženského analfabetismu“ s velkým zápalem svědčí dlouhá řada nesmyslných výroků nejen českých politiků, ale mnohdy jinak vzdělaných a kriticky smýšlejících jedinců.

Selektivní přístup k lidským právům je cesta do pekla – ovšem v případě muslimů se jí celkem daří. Ostatně pokud jde o zdejší vyrovnávání se s lidskými právy, antisemitismem, islamofobií, xenofobií a tak podobně, zpravidla skáčeme z jednoho extrému do druhého. Je to absurdní, ale dobře to funguje. Na jedné straně stojí převládající netečnost vůči všemožným obhroublým projevům nenávisti vůči muslimům – bohužel už nejen verbálním, ale též fyzickým –, na něž jsme si postupně jaksi zvykli (a které bývají tak často cynicky ospravedlňovány jako „legitimní kritika“ nebo „pud sebezáchovy,“ což je spíš smutné než směšné). Na druhé straně potom stojí přecitlivělost v jiných kauzách, kupříkladu v otázkách legitimní kritiky současného izraelského establishmentu, která bývá – často týmiž lidmi – rozhořčeně odsuzována coby příznak antisemitismu, něčeho, co je pro „naše hodnoty“ nepřijatelné.

Česká debata o islámu a muslimech je zkrátka natolik zideologizovaná, že už ani nemá příliš smysl řešit, zda (a případně jaké) zde existuje „levicové“ a „pravicové“ psaní o islámu; stačí rozlišovat mezi ideologičností a věcností. Čím méně znalostí o islámu, tím pevnější je zpravidla názor na něj, a o to lépe zaškatulkovaný. Odborníci na islám zpravidla „kazí hru“, takže si dnes většina Čechů vytváří obrázek o islámu z úplně jiných zdrojů. O kombinaci „náboženského analfabetismu“ s velkým zápalem by mohla vyprávět dlouhá řada nesmyslných výroků nejen zdejších politiků, ale mnohdy jinak vzdělaných a kriticky smýšlejících jedinců. Často v nich rezonuje představa redukující muslimy na nositele nějakých idejí, třeba tvory řízené právem šaría, jak nám opakovaně vysvětlil novopečený ombudsman Stanislav Křeček. Hloupostí o islámu je ovšem ve zdejším veřejném prostoru tolik, že ať jsou sebevětší, reakci to nevyvolá. To je příklad státní zástupkyně Zdeňky Galkové, která po skončení mediálně velmi sledovaného sporu s vydavatelem problémového díla Bilala Philipse Základy tauhídu prohlásila, že dokáže, že je salafismus hnutí. Je to nesmysl, ale ti, kteří by to mohli uvést na pravou míru, si to radši rozmyslí.

Z okraje do mainstreamu

O tom, že islamofobní písemnictví už zdaleka není okrajovým fenoménem a věcí nadšenců žijících svým protislámským osvětovým posláním, svědčí i fakt, že se k „obyvákovým nakladatelstvím“, jako je podnik bývalého muslimského aktivisty a dnešního bojovníka proti islámu Lukáše Lhoťana, který měl ještě před pár lety na odhalování pravdy o islámu u nás téměř monopol, přidali i mnozí velcí hráči. To platí například pro Knižní klub, kde správně pochopili, o jaký typ knížek o islámu je zájem, a zareagovali vydáním hned dvou děl Hameda Abdel-Samada Islámský fašismus a Účtování s Mohamedem. Autor, egyptský politolog, zprvu fanoušek Muslimského bratrstva, dnes kritik islámu žijící v Německu, nabízí čtenářům pohled na islám (nikoliv jen islamismus) coby totalitní ideologii – takovéto zkreslení dominuje nejen mnoha tuzemským internetovým diskusím, ale slova o islámském fašismu jsme měli možnost vyslechnout i z úst prezidenta Miloše Zemana.

Pevné místo na zdejší protislámské scéně – a to navzdory opakovanému varování odborníků – má Centrum pro studium politického islámu amerického aktivisty Billa Warnera (vlastním jménem Bill French). Zatímco v USA se tento elegantní demagog nemůže ani zdaleka měřit s islamofobními hvězdami typu Pamelly Geller, Roberta Spencera či Davida Horowitze, v České republice se mu daří a seznam zdejších osobností, které mu „skočili na špek“, by byl hodně dlouhý. Dokonce i v Událostech, komentářích České televize se mu dostalo uvedení jako mezinárodně uznávané kapacity na islám. Mají-li čeští islamofobové nabídnout nějakou „vědeckou“ argumentaci či poněkud sofistikovanější příspěvek do diskuse, než známé Konvičkovy koncentráky pro muslimy či masokostní moučka z muslimů, často se uchylují právě k jeho publikacím. Pokud si dáme do vyhledávače sousloví „politický islám“ a/nebo „islámská trilogie“, uvidíme, nakolik zde tato demagogie zapustila kořeny a které „známé osobnosti“ už objevily, kde čerpat to pravé poznání o islámu.

Exmuslimové odborníky

Velmi oblíbenou četbu představují též knihy exmuslimů či exmuslimek, kteří „poznali islám na vlastní kůži“ a jejichž svědectví tak má být hodnotnější nežli publikace „vědátorů“. Nejedná se jen o obecnější zamyšlení nad tímto náboženstvím (velmi populární jsou kupříkladu knihy „rebelky“ Ayaan Hirsi Ali), ale též nesčetná řada publikací poodhalující roušku tajemství ze života muslimských žen (dodnes mnoho lidí svůj pohled na islám vyvozuje z bestselleru Bez dcerky neodejdu). Ostatně jejich záplava je tak velká, že mnohé plní regály v Levných knihách – což je i případ dalšího z protiislámských „bestsellerů“ Proč islám nesmí do Česka advokátky Kláry Samkové.

Mezi touto slátaninou plnou silných slov a vůči islámu nesmiřitelnými knihami autorů s nezpochybnitelnou erudicí (na českém knižním trhu např. Robert Spencer, Ibn Warraq, Ali Sina) existuje mnoho mezistupňů. Mezi nimi je aktuálně nejčerstvější islamokritický příspěvek z pera Thila Sarrazina Nepřátelské převzetí, s nímž, ať už je jakýkoliv, má smysl polemizovat.

Obecně vzato však platí, že islám už v Česku zdaleka netáhne tolik jako ještě před pár lety. Ale není tomu tak proto, že by Češi prokoukli všemožné islamofobní stereotypy valící se na ně donedávna ze všech stran. Neprokoukli, v tomto ohledu se u nás situace zakonzervovala. Jenom těch všemožných protiislámských konspirací a odhalení bylo tolik, až začaly nudit.

Autor je orientalista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies