Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Českou mediální scénu rozvířil zpěvák Tomáš Klus, který se ve svých veřejných výstupech začal zastávat lidí žijících v Gaze a upozorňovat na to, v jak strašlivých podmínkách tam žijí a umírají. Rozhořčené odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat. Jako první se ozval Luděk Fiala se svým textem Tomáš Klus zveřejnil video na podporu Gazy, je plné faulů, ve kterém se ani tak nezabývá podstatou Klusova sdělení, ale sám fauluje o sto šest. Jako hlavní argument používá to, že Palestinci vlastní stát nikdy neměli, tudíž nemohou být ani okupovaní. Samotná skutečnost, že Palestinci nemají stát, a tudíž nemají občanská práva jako ostatní lidé na světě, je ale jádrem všech problémů, kterým lidé na území historické Palestiny čelí. Jak moc realistické a důstojné nabídky dostávali Palestinci v předchozích generacích, mohou diskutovat lidé, kteří mají hlubokou znalost tohoto konfliktu, zkušenost současných Palestinců je ale taková, že už dlouho neměli na izraelské straně partnera, který by zájem o dvoustátní řešení alespoň předstíral. A jak upozorňuje řada intelektuálů i analytiků, a to nejen těch levicových, dokud se to nevyřeší, budou problémy.
Právě brutalita postupu vůči Palestincům v Gaze v minulosti vždy jen napomohla k růstu radikálních militantních frakcí. Nejde tedy jen o dobrou a žitelnou budoucnost pro Palestince, ale i pro Izraelce.
Fiala se ve svém textu nerozpakuje psát i takové věci, že humanitární pomoc ve skutečnosti končí v rukách Hamásu, jak ukázal nedávný skandál pracovníků Agentury OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA). Úplně přitom ignoruje skutečnosti, že izraelskou blokádu pomoci potvrzují různé organizace a že Izrael nedodal ke svým tvrzením o propojení Hamásu a UNRWA důkazy. Objevují se naopak zprávy o mučení zaměstnanců UNRWA, aby se ke spolupráci s Hamásem přiznali.
Stěžujte si u Hamásu
Dále dostal Tomáš Klus vyčiněno, že nezmínil oběti ze 7. října. Kromě Fialy mu to vyčetl i Alex Švamberk, podle kterého Klus „pomíjí, že současný konflikt propukl poté, co teroristé z Hamásu a dalších palestinských ozbrojených skupin napadli 7. října nejen izraelské základny.“
To je v české debatě faul číslo jedna, protože zde izraelsko-palestinský konflikt zatím příliš nerezonoval a tímto datem a válečnými zločiny Hamásu vlastně do českého veřejného prostoru teprve doopravdy vstupuje. Je to ale trochu podobné, jako by druhá strana sporu vyžadovala, aby každá diskuze k tématu začínala připomenutím Nakby, která je pro Palestince rovněž velice traumatickou událostí a na stav současné palestinské společnosti má pochopitelně vliv. I když zmínka o Nakbě by navíc dávala hluboký smysl, protože na rozdíl od brutálního masakru ze 7. října o ní lidé v Česku mnoho nevědí a některé její aspekty, jako byl třeba masakr v Tantuře, se teprve dostávají více na světlo.
Proč si ale nestěžujeme u Hamásu za to, co se děje? Proč nechceme, aby Hamás propustil rukojmí a pak by všechno skončilo? To jsou otázky, které vytvářejí obraz událostí, kde Izrael není aktérem a nemá možnost volby. Každý, kdo je soudný a soucitný si přece přeje, aby byla rukojmí propuštěna, aby lidé v Gaze dostali jídlo a další pomoc a aby celé to peklo skončilo a začalo se hledat politické řešení.
Hamás je ale kromě jiného také teroristická organizace, na jejíž odpovědnost se sice apelovat má a světové společenství tak činí, ale v situaci, kdy deklarovaný cíl není jen propuštění rukojmích, ale také její vlastní zničení, není toto příliš realistická cesta ke zdárnému výsledku. Propuštění rukojmích se dařilo po vyjednáváních, nikoliv silou, jakkoli jsou zásahy izraelské armády masivní. I v Izraeli sílí hlasy, které požadují vyjednávání, protože si tam lidé uvědomují, že pokračování masakru životy rukojmích ohrožují. Ostatně i pokud jde o izraelský cíl zajištění bezpečnosti, odpovědí musí být politické, nikoli vojenské řešení. Právě brutalita postupu vůči Palestincům v Gaze v minulosti vždy jen napomohla k růstu radikálních militantních frakcí. Nejde tedy jen o dobrou a žitelnou budoucnost pro Palestince, ale i pro Izraelce.
Tomáš Klus se za tato opomenutí nicméně později u Čestmíra Strakatého omluvil a z jeho vyjádření tamtéž je navíc zřejmé, že ještě před nedávnem to viděl tak, že Izrael nemá jinou volbu, než dělat to, co dělá. A že přesně stejné argumenty, které mu říkal Strakatý, používal vůči své manželce Tamaře, která mu vysvětlovala, že to, co se v Gaze děje, by mělo skončit, protože tam trpí nevinní lidé. Můžete mu to samozřejmě nevěřit a podezírat ho, že ve skutečnosti celou dobu jen čekal a spřádal plány, jak zaútočit na Izrael. Anebo se můžete pokusit získat víc informací a vykročit mimo český mediální diskurz, stejně jako to udělal Tomáš Klus. Izraelský historik Lee Mordechai napsal nedávno souhrnný text, který současnou situaci popisuje a ve kterém vychází z odkazů z relevantních zdrojů. Dostupný je také ve strojovém překladu do češtiny a bez funkčních odkazů na Britských listech a pokud ho nechcete stahovat v pdf, tak zde je v anglické verzi s fungujícími odkazy. Z četby pochopíte, v jak katastrofálních podmínkách přežívají a umírají lidé v Gaze. Právě teď. A jak říká Tomáš Klus: 7. října jsme nikdo nemohli zastavit. Současné utrpení v Gaze zastavit lze.
Redaktorka z uličního výboru
Ještě o něco víc přitvrdila redaktorka iDNES, která rozeslala různým obchodním partnerům Tomáše Kluse a jeho ženy Tamary zprávy, ve kterých je informovala, že se Klus postavil jednostranně na stranu Palestiny. „Nemáte obavy, že by jeho aktivity a vyjádření mohly mít negativní dopad na vaši značku? Nebo naopak s panem Klusem souhlasíte a hodláte s ním dále spolupracovat? Neuvažujete o ukončení spolupráce s člověkem šířícím neověřené informace?“ ptá se v dopise sugestivně a zdaleka nad rámec běžných novinářských postupů. Jen těžko lze její zprávu interpretovat jinak, než že se snaží zničit Klusovým jejich obchodní vztahy. A možná nevědomě, ale trochu u toho i vyhrožuje, že by se jejím respondentům nemuselo vyplatit, kdyby spolupráci neukončili a Klusových se veřejně nezřekli. Ve světě uzavřených odpovědí, na které je odpověď jen ano, nebo ne, ani neuvažuje o možnosti, že mají tito obchodní partneři třeba jiný názor než Klusovi, a přesto to pro ně neznamená, že budou chtít ukončit spolupráci. Anebo dokonce, že na to stejně jako značná část Čechů ani vyhraněný názor nemají.
Tradice kádrování se v Česku přelila do snahy pravicových a liberálních elit určovat, co je přípustné a co ne. Své o tom ví i slovenský hudebník Jonatán Pastirčák, který si na udílení Českých lvů vzal kromě odznáčku ukrajinské vlajky také vlajku palestinskou, za což se ho pokusil bulvární tisk popravit s poukazem na to, že podporuje terorismus. Protože Palestinec rovná se terorista, to ví každé malé dítě. Poněkud překvapivě tuto událost pojala nakonec Česká televize v pořadu 168 hodin (třetí reportáž s názvem (Od)znak doby), kde se dozvíme, že palestinská vlajka skutečně není vlajka Hamásu. Zmíněná reportáž, kterou by redaktoři Eva Koryntová a Jaroslav Hroch pravděpodobně nemohli v této podobě natočit, kdyby nebyl tlak na ČT, aby informovala více vyváženě, ukazuje, že je dobře, když se lidé ozývají a kritizují jednostranné informování řady českých médií. Stejně jako také to, že domáhat se toho, abychom o daném tématu mohli diskutovat, aniž bychom byli okamžitě označeni za antisemity a podporovatele Hamásu, má smysl.
Ultimátní argument antisemitismem
Nejdále ovšem ve své kritice aktivit manželů Klusových zašel Adam Drda na Bubínku Revolveru, kde vytáhl argument, proti němuž není dovolání. Tedy antisemitismus, kterým jsou prý kritici izraelského postupu v Gaze motivovaní. Jádro jeho argumentace tkví v tom, že příčinou soucitných deklarací na adresu Palestinců „často nebývá upřímný zájem o složitý a mnohdy asi bezvýchodný palestinský úděl, ale zjevně spíš skutečnost, že lze Palestince opakovaně prohlašovat za oběti Izraele, tedy de facto za oběti Židů, že lze skrz ně poukazovat na židovskou špatnost.“
Ve svém textu Kdo je antisemita? se otírá i o Alarm, když píše, že jeho „manipulativní ideologizující texty plní dnes podle něj podobnou úlohu, jakou měly dřív antisemitské brožurky.“ Neobtěžuje se přitom argumentací, nepoužije jedinou citaci, jíž by svá silná slova podpořil. Podobně se dříve psaly texty do Rudého práva o štváčích a ztroskotancích, dnes jsou stejným způsobem lidé delegitimizováni nálepkami, jako je antisemitismus. Pokud Drda opravdu považuje Alarm za antisemitský plátek, měl by to doložit. Alarm totiž především poskytuje prostor skutečným expertům a expertkám na dotčený region a to včetně tematické podcastové série.
Drda si přitom ani neklade otázku, proč řada lidí, kteří se k izraelsko-palestinskému konfliktu v minulosti nevyjadřovali, dnes nechce mlčet k tomu, co se v Gaze děje. Jestli se stali antisemity právě teď, anebo předtím nevěděli, že mohou antisemitismus šířit právě skrz kritiku Izraele? Protože historie toho regionu skýtá nepřeberné množství událostí, příběhů a aktů či naopak nečinnosti izraelské vlády, například ve vztahu k osadnickému násilí, které mohly stejně dobře sloužit i předtím.
Důvod je ale prostý a je tomu právě naopak, než se domnívá Drda. Řada lidí mlčela, protože Izraelcům ze srdce přála, aby měli svůj stát. Proto chování současného premiéra s jeho přístupem, že to celé nechá vyhnít, bude podporovat osadníky na Západním břehu a v Gaze čas od času „pokosí trávník“, tito lidé raději přehlíželi. Teď je ale v Gaze humanitární katastrofa nebývalých rozměrů a my tu bojujeme mimo jiné o svou lidskost, protože Česká republika postup Izraele stále schvaluje a veřejně se o utrpení Gazanů nejspíš nemá radši ani mluvit.
Drda se vyrovnává i se skutečností, že kritiky izraelského přístupu jsou často samotní Izraelci nebo evropští a američtí Židé, potomci přeživších, nebo i samotní přeživší holokaustu, kteří to vidí jinak. Mnozí se organizují na platformách, jako je Jewish Voice for Peace nebo lidé kteří mají řadu židovských přátel nebo rodinu. To všechno jsou dle Drdy také lidé v područí antisemitských mýtů anebo prostě ztratili soudnost. Pro Drdu by bylo možná dobré rozhlédnout se trochu dál mimo náš středoevropský region, kde antisemitismus nemá takovou tradici a kde je kritika Izraele mnohem tvrdší. Pomoct by mu v tom mohl intelektuál, který napsal jeden z nejlepších textů na dané téma, a to Pavel Barša s esejí pro Právo Masakr v Gaze a paměť holocaustu.
Právo na soucit?
Tomáš Klus je ve svých projevech emotivní, což je často mylně dáváno do protikladu s racionalitou. Jako by lidé byli buď emocionální, anebo racionální a navzájem se to vylučovalo. Intelekt, když bez duše, pak podoben je ropuše, zpíval Karel Kryl a měl pravdu. Zpěvákova emocionalita přece vůbec neznamená, že si předtím nezjistil fakta a že nedokáže racionálně uvažovat.
A je to právě právo na soucit, které Adam Drda ve svém textu zpěvákovi a všem dalším, kdo sledují s hrůzou dění v Gaze, upírá, když tvrdí, že to ve skutečnosti není soucit s Palestinci, ale nenávist k Židům. Používá k tomu navíc hodně podlou argumentaci, kdy tvrdí, že se Klusův soucit „přetavil v příslovečné dojetí nad vlastním dojetím a v narcistní přesvědčení, že tak silnou emoci dokáže prožít jen výjimečný člověk, jehož povinností je předat ji co nejrychleji lhostejnému okoralému světu a nezdržovat se myšlením ani fakticitou.“ Jenže soucit Tomáše i jeho ženy Tamary, která téma do jejich domácnosti přinesla, je přirozenou součástí lidství, a nikoliv něčím výlučným. A vtírá se otázka, proč si někteří lidé myslí, že nelze skutečně soucítit s Palestinci. Výjimečná je jen odvaha, kterou museli sebrat, aby k tomu, co se dozvěděli, nemlčeli.
Autorka je redaktorka Alarmu.