I levičák dnes musí říct: Ať žije Kalousek!

Podle Miroslava Kalouska by současnou krizi měli zaplatit ti, kdo nejvíce zbohatli během konjunktury. Má pravdu. Čeká nás boj buržoazie proti oligarchii? Jaká v něm bude role levice?

Foto Petr Zewlakk Vrabec

Krize nám přinesla pohled na bankéře počítající cenu lidského života a stěžující si, že se v době koronaviru cení příliš vysoko. Ukázala nám také šéfa svazu zaměstnavatelů horlícího, že manažeři se přece nebudou vzdávat svých zisků a bonusů jen kvůli zdraví a životům zaměstnanců. A přinesla také levicové řešení krize – navrhované Miroslavem Kalouskem.

Že koronavirus bude znamenat ekonomickou krizi, je už jasné. Vyvstává tak otázka, jak bude řešena a kdo řešení zaplatí. Jeden z mála vrcholových politiků, který na ni zatím dal silnou a přesvědčivou levicovou odpověď, byl kupodivu Miroslav Kalousek, když jasně řekl, že by náklady nynější krize měli platit ti, kdo nejvíce vydělali na předchozí konjunktuře. Tedy zejména velké firmy jako Kellnerův PPF (sídlící v Amsterdamu), Babišův Agrofert, impérium oligarchy Radovana Vítka CPI (vlastnící řadu majetků v Česku a sídlící v Lucembursku) či energetické impérium EPH. To vede k několika dalším důležitým otázkám – třeba jaká má být levicová odpověď na krizi nebo co dělat, pokud se buržoazie rozhodne bojovat s oligarchy. I když nám Kalousek jen těžko může být sympatický, má nespornou zásluhu na tom, že tyto otázky otevřel.

Padají masky

Koronavirová krize nám přinesla už teď řadu poučení a řadu jich ještě přinese. Ukázala právě tak význam spontánní lidské solidarity jako institucí a veřejného zdravotnictví. V nastalé krizi nás čeká boj o sociálně spravedlivá řešení a o to, aby na oltář znovunastartování „ekonomického růstu“ (onoho pohybu, který mimo jiné způsobil rychlé a nezadržitelné šíření viru) nebyla obětována planeta. Některé reakce zároveň radikální levici připomněly, že existuje ještě horší intelektuální nedostatek než ono příslovečné „příliš věřit vlastní propagandě“. Je jím „příliš málo věřit vlastní propagandě“.

Jestli tato krize něco přinesla, pak je to bankrot představy o neomezeném růstu a o právu každého jedince jít za ziskem bez ohledu na ostatní. Přinesla posílení smyslu pro společnost, v níž jsme zakotveni a bez níž naše svoboda nedává smysl.

Skutečně. Kdyby mi někdo ještě před týdnem tvrdil, že dva bývalí viceguvernéři České národní banky Mojmír Hampl a Zdeněk Tůma začnou přepočítávat lidské životy na peníze a budou si stěžovat, že v této krizi se cení příliš vysoko, poklepal bych si na čelo a řekl bych, že tohle je trochu barvotiskové přehánění. A jak bych asi reagoval, kdyby mi někdo tvrdil, že šéf svazu zaměstnavatelů, bývalý ministr Vladimír Dlouhý, napíše v reakci na výzvu odborů, že „nabádat manažery, aby se vzdali odměn, a společnosti, aby se vzdaly zisků pro ochranu zdraví a života zaměstnanců, je nevkusně populistické a na hraně zdravého rozumu“? Asi bych si řekl, že tohle už je trochu nevkusné přehánění, skoro na úrovni propagandy z padesátých let. Jenže stačila týdenní zkouška charakterů, a představitel zaměstnavatelů mluví tak, jako kdyby ho někdo obzvlášť krutě parodoval, jako kdyby ho někdo chtěl vylíčit jako zcela bezcitné a hrabivé monstrum.

Bývalí viceguvernéři položili v zásadě legitimní otázku. Je jistě důležité ptát se, kdy může být léčba horší než nemoc či případně jaké nezamýšlené důsledky mohou mít protiepidemiologická opatření. Problém ale nespočívá v tom, že se zeptali, ale jak se zeptali. Své otázky totiž položili formou, která dala hodně nehezky nahlédnout do způsobu, jakým přemýšlejí o lidech. Jejich snaha vykalkulovat cenu lidského života, položení otázky, zda není ceněn příliš vysoko, i srovnání šíření epidemie s kouřením či rizikovými sporty (jako kdyby si své riziko oběti epidemie dobrovolně vybraly), to vše si zaslouží zařazení do nejlepší tradice textů demaskujících skrývané barbarství moderní společnosti, zahájených Jonathanem Swiftem a jeho Skromným návrhem, navrhujícím pojídání irských dětí, aby nebyly v době hladomoru na obtíž svým rodičům. Tentokrát se ovšem podle všeho nejednalo o záměrnou parodii, ale o vhled do reálného smýšlení významných bankéřů. Dokonce i novináři, kteří píší pro oligarchy, jako Michal Půr či Petr Kamberský, se zděsili pohledu do tváře božstva, kterému slouží, a cítili potřebu se distancovat.

Ve skutečnosti oba bankéři a představitel zaměstnavatelů jen s jistou umanutou zásadovostí manifestovali principy, jimiž se řídí naše společnost. Jsou to patrně ty samé principy, které vedly k tomu, že západní společnosti podcenily rozšíření koronaviru. To je něco, co ještě čeká na diskusi a vyhodnocení. Pokud se o hodnocení někdo pokouší už dnes, jako třeba teolog Daniel Novotný v pozoruhodném rozhovoru, skončí to tak, že mu z toho „běhá mráz po zádech“. Elity západních zemí (snad s výjimkou Itálie) podle něj měly dost času na to se rozhodnout, zda přijmou důsledná opatření k ochraně svých obyvatel, nebo se budou snažit udržovat co nejdéle „bussiness as usual“. Podle Daniela Novotného se dokonce i přístup většiny asijských společností, které rozhodně nemáme důvod si příliš idealizovat, jeví ve srovnání se Západem jako ohleduplnější a křesťanštější…

Levicová odpověď na krizi

O největší překvapení se ale postaral Miroslav Kalousek. Ne snad, že by řekl něco šokujícího. Napsal prostě, jak se věci mají: „Po šesti tučných letech kapitalizace zisků přichází doba socializace ztrát. Ideologii stranou. Ač duší pravičák, vůbec bych se nebránil tomu, aby nejvíce přispěli ti, kteří v posledních letech nejvíce zbohatli. PPF, Agrofert, CPI, EPH atd…“

Bývalý ministr financí a klíčová postava české pravice tím naznačila hned několik důležitých věcí. Tou nejdůležitější je, že ekonomická krize – dokonce i když ji způsobí něco tak zdánlivě apolitického jako pandemie – je vždy politickou otázkou. Vždy je tu otázka, kdo zaplatí náklady. Kalousek byl mistrem v tom, snažit se přenést břemeno předchozí ekonomické krize na pracující – symbolizovala to složenka, již rozeslal v rámci své předvolební kampaně a která sugerovala, že všichni máme stejnou zodpovědnost za státní dluh, a prakticky k tomu měly vést jím prosazované politiky. Dostal tehdy zasloužený politický výprask. Patrně se aspoň trochu poučil, a nyní říká něco jiného. Tuto krizi by i podle něj měli zaplatit bohatí.

Má pravdu – a to je přitom jen začátek. Jestli tato krize něco přinesla, pak je to bankrot představy o neomezeném růstu a o právu každého jedince jít za ziskem bez ohledu na ostatní. Přinesla posílení smyslu pro společnost, v níž jsme zakotveni a bez níž naše svoboda nedává smysl. A přinesla také zbystření smyslu pro katastrofu a pro rizika. Info.cz a Parlamentní listy už slaví, že se v nastalé krizi konečně zbaví „zelených a genderových nesmyslů“. Jenže pokud společnosti zbude aspoň trocha rozumu, bude si muset klást naopak otázku, jak předejít ještě mnohem horším katastrofám, kterými hrozí klimatická změna, a jak posílit odolnost společnosti mimo jiné i odbouráním genderových nespravedlností (vzpomeňme jen na to, co způsobuje kombinace faktu, že povolání zdravotních sester vykonávají převážně ženy, a uzavření škol).

Tatáž skupina konzervativců a krajní pravice také jásá nad tím, že Evropská unie v některých momentech řešení krize nezazářila, a pokládá to za začátek jejího konce. Pokud společnosti zbude po krizi aspoň trocha zdravého úsudku, bude se muset ptát, jak Evropskou unii změnit a posílit, aby byla nástrojem skutečné kontinentální suverenity. Závislost na Číně, která se v této krizi projevila, by byla absurdní, i kdyby se nejednalo o „perfektní diktaturu“ se státostranou, velmocenskými ambicemi, korupčními sítěmi a koncentračními tábory. Neschopnost účinně pomoci Itálii a dnes i Španělsku je neuvěřitelnou hanbou stávající Unie, kterou bude třeba změnit tak, aby se podobné selhání neopakovalo. Tedy posílit. Budeme zkrátka potřebovat radikální ekosocialistickou reformu. Budiž Kalouskovi poděkováno, že připomněl, čím je třeba začít.

Buržoazie proti oligarchii?

Jistě, Kalousek nám nemůže být sympatický, a to ani tím, kým je, ani tím, jaké společenské síly představuje. Když se stylizoval do malého českého Churchilla, byl skoro stejně trapný jako při svém veršování. Když dnes opakuje po Trumpovi rasistické pojmenování pro coronavirus „čínská chřipka“, je to znechucující doplněk stejně znechucujícího Zemana a Hamáčka s jejich klaněním se pandě. Kalouskovi ale nelze upřít inteligenci. Když něco říká, ví, proč to říká.

Kalouskovi opravdu nejde o to, zavděčit se radikální levici. Jeho cílem jistě není, aby o něm v médiu, jako je toto, vycházely články s titulkem, jaký jste si přečetli nad tímto textem. Rozhodl-li se zaměřit pozornost na velký kapitál, vyjadřuje to pochopení (postaru bychom mohli říct uvědomění) části jeho podporovatelů, že kapitalismus, kterému věřili, stvořil monstrum. Že zkrátka „svobodná hra konkurenčních tržních sil“ vytvořila takové hráče, vůči nimž je každá konkurence marná. Kapitalismus vytvořil oligarchy – a přestává se rovnat s demokracií mimo jiné proto, že oligarchové na ní nemají žádný zájem. Jak napsal Jeffrey Winters a v českém kontextu připomínají Jan BíbaOndřej Lánský, oligarchii definuje to, že na obranu svého majetku a zájmů je schopna platit celý průmysl obrany svých privilegií.

Kalousek není hloupý a ví, že Babišovy miliardy nestvořila StB, ale trh. Možná trh poněkud deformovaný postkomunistickou situací, ale kapitalistický trh ve svých počátečních stadiích bývá většinou deformovaný, často i mnohem hůře (jiné veliké majetky vznikaly třeba na různých variantách „divokého západu“). Bývalý ministr financí se teď snaží dostat oligarchického džina zpátky do lahve. Už pochopil dokonce i to, že bez porušení jeho „srdcových“ pravicových představ, tedy bez masivního přerozdělování to nepůjde. Výborně!

Staví nás to před otázku: co má dělat levice, pokud se část buržoazie postaví proti oligarchům? Levice by se tím rozhodně neměla nechat odvést od svých hlavních témat, tedy od požadavků na sociální spravedlnost a od hájení zájmů vykořisťovaných – jak proti oligarchii, tak i proti ostatním částem buržoazie. Zároveň se ale musíme naučit rozlišovat. Malí a střední podnikatelé, kteří jsou skutečně vydáni napospas trhu a jeho pravidlům, mohou mít mnohé pro nás nepřijatelné zájmy, postoje a požadavky. Představují ale přece jen jinou podobu kapitalismu než velké firmy či oligarchové, schopní koncentrovat takové bohatství a moc natolik, že se jsou od působení tržních pravidel přinejmenším částečně osvobozovat, právě tak jako od jakékoli podoby demokratické kontroly. Pokud levice tíhne spíše k obraně velkých kapitalistů (což se jí nezřídka stává, nejen kvůli korupci, ale i proto, že jde o zájmy velkých zaměstnavatelů), přitakává tím zároveň té horší verzi kapitalismu.

Až příliš mnoho času jsme strávili debatou o ideologiích, o liberalismu, konzervativismu a socialismu. Ano, je problém, že se levice stává přívažkem liberálně-konzervativního soupeření (a obrat ke konzervativním hodnotám ji od toho opravdu neosvobodí, spíše naopak). Ještě větší problém ale je poměr sociálních sil – to, že dnes máme vládu oligarchy, jehož přívažkem se stala levice, a proti ní jako nejpravděpodobnější alternativa stojí pravicová opozice hájící zájmy buržoazie.

Kalousek v roli mluvčího buržoazie, která se staví proti oligarchii, se rozhodně nestal naším spojencem. Levici by ale zcela jistě slušela víc role těch, kdo prosadí masivní zásah do zisků a majetků Kellnera, Babiše, Vítka, Tykače, Křetínského a dalších, a to klidně i kdyby ho prosadili společně s Kalouskem, než těch, kteří dělají tu Babišovi a tu zas Kellnerovi podržtašky.

Autor je politolog a novinář.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies