Chřipka, která připravila o život víc lidí než obě světové války dohromady

Pandemie z roku 1918 zabila 50 až 100 milionů lidí. Odkud pocházela, jaký měla průběh a jak na ni jednotlivé země reagovaly?

Foto neznámý autor / Wikimedia Commons

Dne 4. března 1918 se kuchař ve vojenském výcvikovém táboru Camp Funston v americkém Kansasu ohlásil na ošetřovně s bolavým krkem, horečkou a bolestí hlavy. Za pár hodin bylo na ošetřovně přes sto podobných případů. Ačkoliv se nad původem chřipky, která před více než sto lety decimovala celý svět, dodnes spekuluje, tento případ je oficiálně považován za začátek pandemie tzv. španělské chřipky. Z Camp Funstonu, odkud byli vojáci převeleni na bojiště ve Francii, se nákaza dostala i do Evropy. Nemoc se dál rychle šířila přes Francii, Německo, Británii, Itálii, Španělsko, Polsko a Rusko. V květnu 1918 se dostala do severní Afriky, pak do Indie a dál na východ. V Japonsku a Austrálii nemoc řádila až v červnu. Poté postupně nákaza ustupovala. Jednalo se o první vlnu nemoci, která byla relativně mírná. Způsobila mnoho nepříjemností, ale žádnou větší paniku. Během léta začala tato vlna epidemie postupně opadat.

Děsivá byla zejména druhá vlna, která se začala šířit od druhé poloviny srpna a skončila koncem prosince 1918. Nejvíce obětí měla epidemie na svědomí od poloviny září do poloviny prosince. Pouhých třináct týdnů stačilo k tomu, aby chřipka na celém světě zahubila desítky milionů lidí. Pandemie trvala podle oficiálních údajů do března roku 1920. Za tu dobu se nemocí nakazil na celém světě každý třetí člověk a 50 až 100 milionů lidí na ni zemřelo. Počet obětí tvořil 2,5 až 5 procent tehdejší světové populace. Chřipka tak zabila víc lidí než obě světové války dohromady.

Král Alfons se z nemoci zotavil, ale nemoc už měla název, který ke Španělům nebyl příliš lichotivý. Chřipka byla v novinových karikaturách zobrazována jako ďábelská „španělská dáma“, smějící se kostlivec tančící flamenco v černých šatech.

Druhá vlna epidemie měla tři ohniska nákazy. Ve Freetownu v Sieře Leoně, v Bostonu v USA a ve francouzském Brestu. Do Freetownu zavleklo nákazu nejspíš britské námořnictvo, loď směřující z Evropy do USA ji zase zanesla do Bostonu a americké vojenské jednotky ji zaoceánským parníkem dovezly do Brestu v Bretani. Koncem září se nemoc rozšířila po celé Evropě. Ruská občanská válka, transsibiřská magistrála a boj mezi Británií a Ruskem o Persii zavlekl nemoc do severní Asie. Během října už byla nákaza v Číně. Koncem prosince 1918 druhá vlna odeznívala, avšak brzy se znovu vrátila do New Yorku a do Evropy během ledna 1919. Poslední fáze pandemie se odehrála na konci roku 1919 a trvala do března 1920, kdy nemoc odezněla v Japonsku. Jak „španělská chřipka“ ovlivnila průběh války? Jak na ni reagovaly vlády jednotlivých zemí? A víme, kde nákaza nejspíš vznikla?

Zákeřná nemoc na konci války

První vlna chřipky, která proletěla světem na jaře roku 1918, byla předehrou, která se podobala obyčejné chřipce a onemocnění mělo zřídkakdy vážný průběh. Přesto dokázala zasáhnout do průběhu první světové války – zastavila totiž plánovanou finální ofenzivu německé armády v dubnu 1918, jelikož milion vojáků nebylo bojeschopných. Jakmile se boje naplno obnovily, najednou měli navrch spojenci a podařilo se jim během srpna Němce vytlačit z Francie. Virus ale nikam nezmizel. Přes léto nákaza zmutovala a daleko lépe se adaptovala na lidského hostitele. Její průběh navíc komplikoval souběžný zápal plic, jenž byl nejčastější příčinou úmrtí. Proto byla druhá vlna epidemie tak smrtelná. Nemoc typicky začala bolestí krku a hlavy, horečkou a únavou. Později nastoupily potíže s dýcháním a barva kůže začala modrat, později i zčernala. Černá barva kůže se začala šířit od rukou a nohou, až pokryla celé tělo. Důvodem byl nedostatek kyslíku, jelikož plíce byly už v této fázi zahlcené tekutinami. Pitva v těchto případech prokázala, že plíce nakažených byly červené a oteklé, přeplněné krví, zatímco na povrchu byly zcela pokryty růžovou vodnatou pěnou. Oběti se udusily vlastními tekutinami. Jedním z projevů nemoci bylo i krvácení z nosu a úst. Nakaženým také často vypadávaly zuby, zbělaly a vypadaly vlasy. Mezi časté projevy nemoci patřily i závratě, nespavost, ztráta sluchu nebo čichu, případně i rozmazané vidění. Někteří nakažení neprojevovali žádné symptomy, dokud prostě nezkolabovali na místě. Pro těhotné ženy vedla nemoc často k potratům či předčasným porodům.

Když se švýcarský spisovatel a básník Blaise Cendrars dozvěděl, že jeho přítel a jeden z nejvýznamnějších básníků první poloviny dvacátého století Giullaume Apollinaire onemocněl „španělskou chřipkou“, přišel ho navštívit v jeho pařížském bytě. Apollinaire bojoval v první světové válce, než ho zasáhl šrapnel do hlavy. Od té doby působil v zázemí u odboru pro styk s tiskem. Cendrars však netušil, v jak vážném stavu se jeho přítel nachází. „Apollinaire ležel na zádech. Byl od hlavy až k patě úplně černý,“ vzpomínal na děsivou zkušenost Cendrars. Pár dní nato Apollinaire zemřel a stal se jednou z mnoha známých obětí této pandemie.

Jinou známou obětí chřipky byl rakouský umělec Egon Schiele. Jeho žena podlehla nemoci společně s jejich nenarozeným dítětem. Schiele zemřel o tři dny později v osmadvaceti letech. Často se v souvislosti s umělcovou smrtí objevuje příběh o jeho nedokončeném obrazu s názvem Rodina. Na obraze je totiž namalovaný Schiele se svou manželkou a malým miminkem. Obraz měl údajně namalovat během své nemoci, ale ve skutečnosti byl již namalovaný o několik měsíců předtím. Nemoc prodělal také slavný americký spisovatel John Steinbeck, který ulehl se španělskou chřipkou v šestnácti letech. „Doktor mu vyňal jedno žebro, aby se mohl dostat pod hrudník až k plicím, které následně vyčistil od hnisu,“ popisuje jeho útrapy Jay Parini v Steinbeckově životopisu. Drastická metoda byla úspěšná a mladý Steinbeck se zotavil. Plíce měl však až do konce života poškozené. Nemocí prošel také tehdy ještě mladý náměstek ministerstva námořnictva Franklin Delano Roosevelt, tehdejší americký prezident Woodrow Wilson, britský premiér David Lloyd George nebo duchovní vůdce Indie a indického hnutí za nezávislost Mahátma Gándhí.

Egon Schiele: Rodina (1918)

Uzdravili se i proto, že patřili k elitě, která si mohla dovolit přístup k zdravotní péči a obecně měli lepší podmínky ke zotavení. Známé historické klišé zní, že virus nerozlišoval, kdo je bohatý a kdo chudý. Statistiky z Paříže tohle na první pohled dokazují, jelikož největší smrtnost byla zaznamenána v nejbohatších čtvrtích. Když se ale podíváme na konkrétní lidi, kteří zde umírali, situace se jeví úplně jinak. Čtvrtina ze všech žen, které v Paříži zemřely na španělskou chřipku, byly služebné. „Jejich místnosti v honosných domech bohatých pánů byly malé, temné, špatně větrané, bez topení, špinavé a bez jakéhokoliv soukromí či bezpečí,“ popisovala tehdejší život služebných v domech bohatých lidí historička Theresa McBride v knize The Domestic Revolution (Domácí revoluce, 1976). K horšímu průběhu nemoci přispívalo špatné stravování, život v přelidněných obydlích a nedostatečný přístup k zdravotní péči. I proto byly nejhůře postiženými skupinami chudí lidé, imigranti a etnické menšiny. Často se stávalo, že chudým rodinám zemřel muž, který rodinu finančně zajišťoval. Po jeho smrti takové rodiny hladověly a spoléhaly na dobrovolníky, kteří roznášeli zásoby jídla potřebným.

Mutující vir

Tehdejší věda a medicína došly na meze svých možností. Nikdo přesně netušil, co nemoc způsobuje. Fakt, že chřipku způsobuje vir, a nikoliv bakterie, jak se v té době předpokládalo, se podařilo prokázat až v roce 1931 americkému virologovi Richardovi Shopeovi. Chřipku však tehdejší doba samozřejmě znala. Třicet let předtím světem proletěla tzv. ruská chřipka. Jak to, že tahle chřipka byla tak odlišná? Virus chřipky se sice mění každý rok, což zapříčiňuje každoroční chřipkové sezóny, ale dokáže se také proměnit velmi radikálně. „K tomu dochází v momentu, kdy se dva různé typy chřipkového viru potkají v jednom hostiteli, vymění si geny a vyprodukují nový vir s novou kombinací H-N. Právě takováto změna dokáže spustit pandemii, protože zcela odlišný vir vyžaduje odlišnou reakci imunitního systému – a trvá nějakou dobu, než se vybuduje,“ vysvětluje vědecká novinářka a autorka oceňované publikace o španělské chřipce Laura Spinney.

Je patrné, že virus prošel mezi jarem a podzimem 1918 kritickou proměnou, která znamenala, že antigen H byl méně adaptivní na ptačí organismus, ale daleko lépe na ten lidský. Tři čtvrtiny případů chřipky na jaře 1918 měly antigen H (Hemaglutinin, jenž zprostředkovává „nalepení“ viru na buňku), který se adaptoval nejprve na ptáky, ale na podzim se přizpůsobil i lidskému organismu. Podle virologa Jeffrey Taubenbergera došlo k této mutaci během léta 1918.

V první linii boje proti nákaze stáli lékaři a zdravotní sestry. Josie Mabel Brown byla jednou z mnoha zdravotních sester, které byly povolány k akutní pomoci s nakaženými pacienty. Nevěděla, do čeho jde, a zřejmě nic ji nemohlo připravit na nástup do služby. „Můj nadřízený mě vzal do nemocničního pokoje, který měl kapacitu 42 pacientů. Hned při vstupu tam ležel muž na posteli, vedle pod ním ležel jiný muž na zemi. Další seděl na vozíčku a čekal, až jiný muž, který ležel na posteli, umře, a on tam bude moct ležet místo něj. Zabalili jsme ho do prostěradla, protože přestal dýchat. Ani nevím, jestli byl skutečně mrtvý, nebo ještě žil,“ popisovala situaci Brownová v oficiálních lékařských záznamech. Na boj s podobnou nákazou nebyli lékaři připraveni. „Neměli jsme čas starat se o pacienty. Neměli jsme ani teploměry. Neměli jsme čas jim měřit krevní tlak. Obvykle jsme jim nabídli sklenici horké whisky. To je tak asi všechno, co jsme stihli udělat,“ popisuje marnost jejich boje a dodává, že po určitém čase už přestali mrtvé počítat.

Ambulance Červeného kříže ve Washingtonu, 1918. Foto Library of Congress

Jak se proti nákaze jednotlivé státy chránily? Probíhalo to překvapivě dost podobně jako během současné pandemie. Zpočátku se nákaza nebrala příliš vážně. To trvalo do doby, než se začala šířit rychlým tempem a strmě stoupal počet lidí, kteří na onemocnění umírali. V tu chvíli začaly státy vyhlašovat opatření podobná těm dnešním. Uzavřeny byly školy, divadla, kostely, veřejné akce byly zakázány a veřejná doprava omezena. Pacienti s příznaky byly oddělováni od těch nenakažených. Lidé byli instruováni, ať používají kapesníky ke smrkání a kýchání, ať si pravidelně umývají ruce a vyhýbají se skupinám více osob. V řadě zemí se také začaly nosit roušky.

Studie z roku 2007 ukázala, že tato opatření dokázala snížit počet mrtvých až o padesát procent. Kriticky důležité je ale správné načasování jejich implementace. Je třeba je zavést brzy po zjištění prvních případů nakažení a dodržovat je i chvíli poté, co je největší nebezpečí zažehnáno, jinak hrozí nová vlna epidemie. Ačkoliv strategie zpomalení postupu viru jako karanténa, sociální distance a nošení roušek byly známy i v roce 1918, křivka počtu nakažených šla strmě nahoru. Podle Laury Spinney v tom hrála roli i média, která buď sama, nebo z vládního nařízení neinformovala nebo postupně přestala informovat o průběhu nemoci, počtu nakažených a mrtvých. Důvodem byla snaha nešířit paniku, ale výsledkem bylo, že lidé ztratili ostražitost, znovu se navštěvovali, scházeli v kostelech a roušky nechávali doma. Ve stejné době začal kolabovat zdravotnický systém.

Odkud přišla „španělská“ chřipka?

Nad původem nemoci se dodnes spekuluje. S jistotou však můžeme říct, že nepochází ze Španělska. Španělsko však bylo první zemí, kde se o smrtelné nákaze psalo veřejně v novinách, jelikož se nemocí nakazil i španělský král Alfons XIII. a členové španělského vládního kabinetu. Ostatní země o nemoci věděly, ale vzhledem k panující válce jakékoliv bližší informace cenzurovaly, aby zabránily šíření paniky. Podle historika Michaela Bresaliera bylo však také možné, že noviny o nemoci neinformovaly, jelikož vojenští doktoři jednoduše netušili, o jakou nemoc se vlastně jedná. Král Alfons se z nemoci zotavil, ale nemoc už měla svůj název, který ke Španělům nebyl příliš lichotivý. Španělská chřipka byla v novinových karikaturách zobrazována jako ďábelská „španělská dáma“, smějící se kostlivec tančící flamenco v černých šatech.

Dnes jsou o možném původu chřipky k dispozici tři relevantní teorie. Podle první z nich byla ohniskem nákazy Čína, kde se v tehdejší době vyskytovaly různé epidemie poměrně často. V roce 1910 vypukl v Mandžusku plicní mor. Pacienti si stěžovali na bolesti na hrudi a horečky. Brzy nato začali vykašlávat krev a kůže jim začínala modrat. Téměř všichni nakažení zemřeli. Nemoc se naštěstí podařilo udržet v jejím epicentru, i tak ale zahubila okolo šedesát tisíc lidí. Podobná nákaza se v Číně objevila i v prosinci 1917. Epicentrem byla provincie Šan-si. Ačkoliv měla nemoc podobný průběh jako plicní mor o sedm let dříve, neměla takovou úmrtnost. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo prokázat, o jakou nemoc se jednalo, nevíme s jistotou, jestli právě tato nemoc nebyla jedním z prvních případů tzv. španělské chřipky. Nemoc se mohla šířit do Evropy prostřednictvím Čínských pracovních sil, jež povolala britská a francouzská vláda v době první světové války do Evropy na pomoc. Stovky tisíc Číňanů byly tehdy transportovány do Francie a Belgie, další zase do Ruska. Dobrovolníci se rekrutovali z provincií blízko zmiňovaného Šan-si.

Další z teorií je, že nemoc pochází z Evropy. Británie umístila svůj vojenský tábor pro milion vojáků ve Francii do Étaples, malého rybářského přístavu jižně od Boulogne-sur-Mer. Z Étaples se stal přelidněný vojenský tábor, kde se ve stejných prostorách a nehygienických podmínkách pohybovali zdraví i zranění vojáci. V prosinci 1916 vypukla v táboře epidemie, která byla velmi podobná chřipce. Britský virolog John Oxford, který studoval početné dobové lékařské záznamy, považuje právě tento případ za počátek španělské chřipky. O pár měsíců později podobná nemoc vypukla také v anglickém Aldershotu.

Třetí teorie umisťuje původ nákazy do farmářské oblasti Haskell County v americkém Kansasu. Haskell County patřil v této době k nejchudším okresům státu. Obyvatelé zde žili v zaostalých příbytcích, pěstovali kukuřici a chovali drůbež a prasata. V lednu 1918 se zde začala šířit nemoc, která způsobovala zápal plic a v konečném důsledku smrt. Epidemie zde ustoupila v polovině března, avšak v té době se podobná nákaza začala šířit v nedalekém vojenském táboru Camp Funston. Odtud mohla nemoc proniknout do Evropy a do zbytku světa. Každá z teorií má své logické odůvodnění, ale nikdy se s jistotou nedozvíme, která je správná.

Je možné, že ani narativ o vzniku současné pandemie koronaviru není tak jednoznačný, jak se dnes zdá. Podobně jako tehdy, i dnes víme, že různé země zaznamenaly na konci minulého roku větší výskyt případů zápalu plic. Co když nemoc vůbec nepochází z Číny? Světová zdravotnická organizace vydala v roce 2015 návod, jak nejvhodněji pojmenovávat nové nemoci, aby co nejvíce minimalizovala negativní efekt na národy, skupiny lidí i ekonomiku. Název by neměl obsahovat zmínku o konkrétním místu, skupině lidí, zvířat nebo jídlu. Má to své důvody, jak je vidět na případu tzv. španělské chřipky. Možná bychom na to měli pamatovat, než začneme znovu mluvit o čínské chřipce.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies