Globální ekonomika není schopna čelit koronaviru, natož změnám klimatu. Karanténa je příležitost

Koronavirová krize by neměla být krizí ekonomickou, ale zdravotní a sociální. Karanténa je ovšem symptomem, že s ekonomikou není něco v pořádku.

Foto Summa, Pixabay

Od začátku karantény sledujeme nárůst obrovské vlny solidarity. Podle průzkumu společnosti Behavio se do nějaké formy pomoci zapojila asi polovina obyvatel. Občanská společnost se dala do šití roušek, během několika dnů se zorganizovali dobrovolníci, sociální či IT sektor dodává jeden produkt za druhým nefunkčnímu státu. Pomáhají také lidé nezaměstnaní nebo vězni. Firmy napříč odvětvími začaly nabízet zdarma volné kapacity, sdílet suroviny a propojovat se mezi sebou. Provozovatel půjčoven karavanů přistavil vozy zdravotníkům před nemocnice k odpočinku, řada restaurací a výrobců potravin se zapojila do zásobování krizových odvětví. Vznikají technologické inovace s cílem nalézt a testovat infikované osoby. Platformy sociálního sektoru s místními samosprávami vytvářejí nové procesy, aby bylo možné co nejrychleji zablokovat šíření koronaviru mezi nejohroženější skupiny. Vývoj obdobných aktivit a produktů by přitom v běžném režimu trval i několik týdnů nebo měsíců.

Ekonomická krize

Byť mnohým přinesla karanténa i určité zklidnění a zpomalení (spojené především s výpadkem socializace, kultury a konzumu), zdaleka není pravda, že by se ekonomika zastavila. Dle zmíněného průzkumu Behavio v tuto chvíli svou pracovní činnost vykonávat nemůže 15 procent lidí a tři procenta o práci kvůli koronaviru přišla. Částečně výpadek práce v některých sektorech vykrývá nárůst aktivit zdravotnických, sociálních či bezpečnostních. Z důvodu přerušení provozu škol nebo některých sociálních služeb se navíc spousta rodin celodenně stará o děti nebo o rodiče. Lze očekávat, že lidé se doma věnují také vzdělávání, rozvíjení nových nápadů, dohánění starých úkolů, práci v domácnosti či na zahradě.

Je neuvěřitelné, jak krátká doba zpomalení komerční části ekonomiky dokáže celý systém rozhodit a miliony lidí po celém světě ze dne na den ohrozit. Tato krize obnažuje chod ekonomického kola založeného na výrobě pro výrobu a spotřebě pro spotřebu jako možná žádná jiná událost v minulosti.

Dramatické snížení spotřeby bude částečně vyrovnáno spotřebou v budoucnu. Některé sektory vykážou velký pokles (cestovní ruch, pohostinství), jiné se v době krize rozvíjejí (IT, distribuce). Řada služeb je poskytována v improvizované podobě online a zdarma (kultura, vzdělávání). Přesto se již po několika pracovních dnech karantény u nás i v dalších zemích ozývají hlasy o globální ekonomické krizi, která ovlivní bohatství společnosti na několik let či dokonce celou dekádu. Ano, tu dekádu, v níž je základní prioritou snížení emisí a materiální náročnosti ekonomik, abychom udrželi šanci na odvrácení dramatických scénářů změn klimatu. Až na výjimky se pak ekonomové i politici napříč spektrem shodují, že je potřeba do ekonomiky napumpovat obrovské množství peněz (v USA až jeden bilion dolarů, v ČR jeden bilion korun) a zajistit tak co nejstrmější návrat k trvalému ekonomickému růstu, na němž je globální ekonomika postavena.

Vývoj pandemie i dopady na ekonomiku lze v tuto chvíli odhadnout jen těžko. Je však neuvěřitelně cynické a zbabělé rozhodovat se mezi zdravím lidí a zdravím ekonomiky, jak lze slyšet od řady ekonomů (v našem prostředí například bývalí guvernéři ČNB Zdeněk Tůma a Mojmír Hampl). Stejně tak není možné vzdát se šance na zelenou transformaci v podobě Green Dealu tím, že masivně podpoříme staré pořádky, jak nám vzkázal ministr Karel Havlíček.

Přijmout transformaci

Již dlouho se hovoří o potřebě transformovat se ve vzdělanostní ekonomiku založenou na kompetencích a inovacích, na digitální ekonomiku, na průmysl 4.0, zkrátka na méně materiálně náročnou ekonomiku směřující k sociální a ekologické budoucnosti. Nyní vidíme, že tato transformace již probíhá a že i v Česku funguje mnoho aktérů, kteří v krizových chvílích umějí využít své kompetence, vyvinout procesy a produkty či pružně poskytnout své kapacity. Co ale na sobě nemá cenovku, jako by v ekonomice neexistovalo. Když si dnes uvaříte oběd doma a nezajdete do restaurace, trávíte víkend na vlastní chalupě, a ne v hotelu, počkáte pár měsíců s nákupem nového auta, místo v posilovně si zacvičíte doma, organizujete místo práce pomoc mezi sousedy, účastníte se hackatonu nebo pracujete na zahradě: smůla pro vás. Nic z toho HDP vaší země nezná, a proto můžete očekávat ekonomickou recesi, zchudnutí a dost možná i ztrátu práce. V ČR se v tuto chvíli očekává pokles HDP o 10 procent, v USA se obávají až třicetiprocentní míry nezaměstnanosti. Je neuvěřitelné, jak krátká doba zpomalení komerční části ekonomiky dokáže celý systém rozhodit a miliony lidí po celém světě ze dne na den ohrozit. Tato krize obnažuje chod ekonomického kola založeného na výrobě pro výrobu a spotřebě pro spotřebu jako možná žádná jiná událost v minulosti.

Ekonom Tomáš Sedláček upozorňuje, že současný bezprecedentní stav je příležitostí zpomalit tempo. Nic takového ale není možné v ekonomice, která je založená na maximalizaci materiálních toků a na ekonomickém růstu. Je obrovskou chybou ekonomů, že nejsou schopni představit funkční nástroje, které by umožnily opustit zastaralé hodnocení výkonu v podobě HDP, resp. umožnily, aby vedle peněžního hodnocení produkce mohlo stát i jiné, nepeněžní/nemateriální kritérium. Spoustu sociálních, komunitních či pečujících aktivit není nutné a často ani možné hodnotit finančně. Nebo snad za všechny roušky, ochranné štíty, nákupy sousedům nebo půlku digitálního a sociálního řešení celé pandemie bude stát proplácet faktury? Mít takové nástroje k dispozici, nebyl by problém si teď na pár týdnů sednout doma, těžit z materiálního bohatství, kterého máme víc než kterákoli generace před námi (a dost možná i mnohá po nás) a přečkat pandemii ekonomicky a sociálně relativně neohroženi. Metaforicky bychom jen přeřadili na jinou rychlost, na jiné ekonomické kolo. Nebylo by nutné přistoupit k bilionovým opatřením a snad by se ani nehazardovalo se zdravím zaměstnanců továren, v nichž výroba stále pokračuje. Finanční pomoc by mohla být směřována ke konkrétním skupinám lidí bez domova nebo těm nejchudším. Materiální zpomalení by vynahradil obrovský rozvoj sociální a solidární ekonomiky, vzdělávání, výzkumu a vývoje – což jsou aktivity, které jsou obsaženy v národních i mezinárodních strategiích.

Koronavirus jako šance

My ovšem žádnou ekonomickou „přehazovačku“ k dispozici nemáme. Jedinou možností tak zůstává, jak doporučuje Filip Matějka z CERGE EI, ekonomiku po dobu karantény hibernovat, tedy ekonomické kolo zastavit a potom opět rozpohybovat za pomoci obrovské dávky peněz. V Česku jsme zatím ve fázi zastavování. Opatření hospodářské a sociální politiky mají pomoci firmám, aby nedošlo k zpřetrhání vazeb s dodavateli, odběrateli a zaměstnanci. Živnostníkům se poskytne likvidita. Některá města přistupují ke snížení nebo zrušení nájmů v bytových i nebytových prostorách v obecním vlastnictví po dobu karantény. Také v soukromém sektoru lze očekávat vyjednávání za účelem alespoň částečného odpuštění nájmů. Bankovní sektor přijímá opatření k pozastavení hypoték, exekutoři (snad) částečně pozastavují vymáhání exekucí.

I přes tuto masivní podporu se však ekonomické a sociální krizi pravděpodobně vyhnout nelze. I kdyby se státu povedlo podpořit finančními injekcemi všechny postižené strany, nejpozději v průběhu opětovného rozjezdu ekonomiky nastane situace, kdy budeme mít „příliš těžký převod“ a můžeme jen doufat, že nám „nespadne řetěz“. Mnoho lidí přijde o práci. Ohroženy jsou další strategické cíle včetně toho klimatického. Jan Hamáček hovořil o potřebě nového Nového údělu, plánu, který ekonomiku postaví na nohy. Uvažuje, že by pozastavené provozy měly situaci využít k přechodu na novou výrobu, na jiný převod. My však potřebujeme ekonomiku aktualizovat, transformovat, uzdravit. Ekonomická řešení koronavirové krize nemusí jít proti lidskému zdraví ani proti sociálním a ekologickým problémům. Představit si je můžeme buď jako pomyslnou přehazovačku, která nám umožní operovat s různými rychlostmi, anebo jednoduše jako vizi, v níž nejedeme do kopce, ale v závislosti na regionu spíše po rovině (tzv. ekonomika ustáleného stavu, cirkulární ekonomika), nebo dokonce mírně z kopce (nerůstová ekonomika, spirální ekonomika – nepleťme si s ekonomickou depresí). Nestačí ovšem jen říct, že krize je příležitost k transformaci. Je potřeba představit konkrétní vizi a nástroje. Zde je souhrn několika z nich:

  1. Je třeba opustit HDP jako jediný indikátor ekonomického rozvoje. Hledáním nového nástroje se věnovala spousta vědeckých týmů včetně laureáta Nobelovy ceny Josepha Stiglitze. Pokud nejsme HDP schopni zcela opustit, přijměme navíc nový ukazatel založený na materiální a energetické náročnosti, na sociální a ekologické udržitelnosti, na resilienci, a nikoli na růstu, na spolupráci, a nikoli soutěži.
  2. Green Deal a Just Transition: Jan Hamáček v představách o transformačním plánu zapomněl připomenout, že se již jeden plán připravuje, je zelený a měl by napomoci transformaci ekonomiky do nízkouhlíkové budoucnosti. Financovat jej lze například z uhlíkových daní nejšpinavějším firmám.
  3. Základní příjem: existuje velká skupina lidí, která nyní prožívá situaci poklesu příjmu. Zároveň je ve společnosti poptávka po dobrovolných aktivitách. Základní příjem může být univerzální či podmíněný, například sociální, environmentální či vzdělávací aktivitou. Je vhodnou formou finanční podpory aktivit, které lze samy o sobě těžko finančně ohodnotit.
  4. Dostupnost bydlení a přístup k půdě: aktuální situace nás upozorňuje, jak rizikové je považovat bydlení za komoditu, s níž je možné spekulovat. Podobnou eskalaci v budoucí klimatické krizi může mít také nedostatečný přístup k půdě, a tím pádem i k potravinám. Řešení je přitom celá řada: obecní vlastnictví, pozemkové spolky, družstevní bydlení nebo regulace spekulací.
  5. Tří- až čtyřdenní pracovní týden: i kdyby karanténní omezení trvalo dva měsíce, je to asi 40 pracovních dní. V případě, že bychom snížili pracovní týden na čtyři dny, jednalo by se jen o 32 dní. Zastánci tohoto opatření upozorňují na větší množství času k odpočinku, vzdělávání, vývoji, péči o sociální vazby či komunitní práci. Zkrácení pracovního týdne může snížit dopady na materiální ekonomiku, a tím i dopady sociální krize.
  6. Sociální, solidární, nepeněžní, komunitní, „nejen zisková“ ekonomika: celá řada společností má již delší dobu chuť se rozvíjet v „nejen ziskovém“ režimu, který zahrnuje sociální a ekologické potřeby. V době krizí je sektor schopen pojmout i běžné ziskové společnosti. Pro nové „hybridní“ firmy je ale potřeba vytvořit právní ukotvení i podmínky.
  7. Instituce, platformy, sítě: pro dlouhodobé fungování solidárních aktivit je zásadní role institucí, platforem a sítí, které zajistí víceúrovňovou demokratickou správu. Jak píše Yuval Noah Harari, rychlý rozvoj technologií občanskou společností v současnosti může mít za následek jejich budoucí ohrožující využití totalitním režimem. Fragmentace, prekarizace a automatizace pracovního trhu jsou další problémy, které se v pokrizovém období mohou prohloubit.
  8. Globální řešení: týž autor upozorňuje, že v současné krizi je v sázce ještě jedna podstatná hodnota. Buď situaci vyřešíme další izolací, anebo globální solidaritou. Nic jiného není možné. A podobně je to s krizí klimatickou.

Zdá se, že do zranitelného období spojeného s klimaticky podmíněnou transformací jsme vstoupili neočekávaně právě teď. Pro další rozvoj ekonomiky spravedlivější pro planetu i její obyvatele je koronovirová pandemie rizikem. Je ale také příležitostí uvědomit si, jak rychle může ekonomické zvolnění dopadnout na široké vrstvy obyvatel. Materiálně jsme na transformaci připraveni jako žádná společnost před námi. Ekonomické krize 20. století byly vždy řešeny nějakou ekonomickou novinkou (Keynes přišel s lékem na depresi, monetaristé na stagflaci). A je na ekonomech v roce 2020, aby podnikli podobnou disciplinární vědeckou revoluci. V příštích měsících je třeba připravit konkrétní technická řešení. Jinak nám zbude lidská tragédie bez budoucnosti.

Autor je ekonom a sociální geograf, působí na Katedře environmentálních studií Masarykovy univerzity.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies