Foto piqsels.com
Daňové ráje nevznikly samy od sebe. Je to vysoce sofistikovaný a mnoha lety vybroušený postup, kterým si mocní a bohatí zajišťují to, aby na rozdíl od obyčejných lidí nemuseli platit daně a aby jejich dobře skryté peníze mohly sloužit k prosazování jejich zájmů bez jakékoli veřejné kontroly.
Vyhýbání se daním je nejspíš ještě o pár dní starší než samotné zavedení první daně, protože daňoví poradci jsou vždy o pár kroků napřed. Nicméně strukturované daňové úniky přes daňové ráje vznikají až v době po první světové válce. Především během krize, úpadku a bankrotů, kdy kapitalisté chtěli ukrývat svůj majetek, aby na něj věřitelé nemohli, se státy jako Švýcarsko či Lichtenštejnsko rozhodly pro zavedení absolutního bankovního tajemství. Další techniky popisuje například publikace Právní a daňové ráje – zastavme skandál.
Místo toho, aby vlády proti daňovým rájům zasahovaly, rozhodly se vydat spíše cestou vytvoření daňového ráje z České republiky.
Ve Velké Británii pak ve třicátých letech přišli s dalším nápadem. Firmy, které v Británii sídlí, ale nevyvíjí v ní žádnou činnost, nemusí v Británii platit daně. Daňovým rájům se proto říká také offshorová centra – tedy místa, kde sídlí firmy podnikající „mimo domácí břehy“.
Od té doby se počet daňových rájů rozrostl na několik desítek. Na stovky se pak rozrostly nejrůznější finty, jak přes tyto země optimalizovat či neplatit daně, prát špinavé peníze a organizovat kriminální činnost.
Česko a daňové ráje
„Naše konkurenční výhoda je, že máme nízkou korporátní daň. My ji nechceme mít stejnou jako Francie nebo Německo,“ přiznal Andrej Babiš ještě jako ministr financí. Paradoxně uvedl země, které jsou v konkurenceschopnosti vysoko nad Českou republikou, i když mají korporátní daně zhruba o deset procentních bodů vyšší. Svou neochotu dělat cokoli s daňovými ráji zdůvodňoval takto: „Koncerny při rozhodování, v jakých státech budou působit, totiž přihlížejí i k tomu, jaký nabízí daňový režim, a podmínky pro podnikání zvažují v celkovém kontextu.“ Jeho nechuť k řešení daňových odlivů jeho soudruhů kapitalistů mimo republiku dokazuje i to, že se prakticky neúčastní mezinárodních jednání na nejvyšší úrovni k těmto otázkám. Na druhé straně se aspoň věnoval kriminální činnosti v oblasti DPH, především v tzv. přeshraničních karuselových podvodech. Smlsnout si dokázal i na malých podnikatelích a živnostnících, které pronásleduje nesmyslnou EET.
Ani v médiích ale daňové úniky příliš nerezonují. „Bohatí platí docela vysoké daně a v jistý okamžik se jim může zdát, že té solidarity je až moc, takže jdou ‚za lepšími podmínkami‘. Takový je svět,“ napsal Jaroslav Spurný v Respektu v roce 2016 v souvislosti s aférou Panama Papers. Ostatně jeho zaměstnavatel, majitel mediálního domu Ekonomia, Zdeněk Bakala se svým podnikáním přes daňové ráje nijak netají. Ovšem podobně jsou na tom i další vládci médií Petr Kellner a Daniel Křetínský, samozřejmě vedle mnoha dalších „velkých filantropů“. Vlastnictví médií oligarchy tak má další důsledek. Kromě toho, že se novináři těžko budou zabývat hříchy „svého“ oligarchy, vypadávají tak z mediálního zájmu i celá témata. Ne že by občas nevyšel článek na dané téma, ale těžko se z daňových rájů stane skutečně žhavé mediální téma.
Zdeněk Bakala navíc financoval vznik Nečasovy vlády, a tak se nemůžeme divit, když tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek prohlásil: „Nedomnívám se, že v daňových rájích končí desítky miliard ročně z daňových úniků z přímých daní.“ Daňové ráje se svou bohorovností bagatelizoval: „Pohybujeme se v jednotkách miliard, nikoli desítkách. Kdyby zůstali doma a optimalizovali si své daně, tak by zcela jistě neodváděli desítky miliard do státního rozpočtu,“ řekl v dubnu 2013 tehdejší ministr financí. Vzhledem k tomu, že v té době konzervativní odhady hovořily o 140 miliardách nelegálních finančních transferů, pak se v případě jejich zdanění bavíme spíše o desítkách než jednotkách miliard.
Místo toho, aby vlády proti daňovým rájům zasahovaly, rozhodly se vydat spíše cestou vytvoření daňového ráje z České republiky. Nečasova vláda vedená ODS a TOP 09 v tichosti schválila nulové zdanění dividend, snížení daní investičním fondům a připravila onen povedený zákon o svěřenských fondech, který je jedním z historických nástrojů pro daňové úniky a praní špinavých peněz, protože umožňuje de jure skrývat pravé vlastníky. Nezbývá než se divit, že dnes tvůrci tohoto zákona obviňují premiéra, že využívá tento nástroj přesně v duchu, jaký pravicoví zákonodárci zamýšleli.
Náhlý záblesk rozumu, nebo pokrytectví ?
Koncem dubna navrhl předseda KDU-ČSL Marian Jurečka, aby parlament zákonem omezil státní podporu firem sídlících v daňových rájích. Další podmínkou bylo, aby firmy nevykupovaly své akcie a nevyváděly zisky do zahraničí minimálně do roku 2021. Zákon byl zamítnut, i když následně bylo přijato doprovodné usnesení obdobného znění, které však, i podle předsedy Jurečky, nemá v případě jednání ministerstev příliš velkou váhu.
Proti zákonu byli hlavně poslanci ANO a tím, že se zdrželi, podpořili nepřijetí zákona i poslanci KSČM a s výjimkou Jana Hamáčka a Ondřeje Veselého také poslanci ČSSD.
Naproti tomu opozice hlasovala většinově pro přijetí zákona a to včetně ODS a TOP 09. Zajímavé na celé kauze je, že ODS a TOP 09, které dosud daňové ráje jednoznačně podporovaly, a dokonce se pokoušely vytvořit měkký daňový ráj z České republiky, proti nim dnes bojují. Chtělo by se věřit, že se zastyděly za činy předchozího vedení a vydaly se na cestu zdravého rozumu. Vzhledem k tomu, že předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová i předseda ODS Petr Fiala jsou dlouholetými harcovníky a na předchozích politikách svých stran se aktivně podíleli, je tato naděje spíše marná.
Marginální noční bitka v parlamentu o daňové ráje působila spíše jako komedie pro diváky. Jurečkovi můžeme věřit jeho zápal pro spravedlivé rozdělení peněz i pro jeho boj proti daňovým rájům. KDU-ČSL se proti nim vymezovala ve svých programech už v minulosti. Bohužel v tomto případě ale sehráli lidovci spolu s Piráty jen roli užitečných idiotů, kteří spolu s ODS a TOP 09 proti Babišovi vytáhnou, co se namane.
Navíc je otázka, zda tím problematiku daňových rájů spíše nemarginalizovali. Jakkoli bychom mohli jejich úsilí vnímat pozitivně, je zdrženlivý postoj „levice“ pochopitelný: V tuto chvíli bojujeme o pracovní místa, a proto podpoříme i firmy z daňových rájů.
Řešení leží na Evropské unii
Seznam vypracovaný KDU-ČSL nepokrývá ty hlavní a pro nás nejnebezpečnější daňové ráje a offshorová centra. Těmi jsou především Nizozemí, Kypr, Malta, Lichtenštejnsko Lucembursko či Švýcarsko. Jenže jak už naznačila Evropská komise, bez změny pravidel volného pohybu kapitálu uvnitř společenství s tím nic neuděláme.
Proto je potřeba, aby se české politické strany, které mají skutečný zájem problematiku daňových rájů řešit, soustředily na mezinárodní politiku v této oblasti. Vedle toho je také důležité toto téma otevírat i doma, a to především pro veřejnost, aby tomu složitému tématu porozuměla. Zjednodušit by to mohla i tabulka, na které je vidět, že v době konjunktury rostly daňové příjmy fyzických osob téměř dvakrát rychleji než příjmy právnických osob. Stojí za tím jak vstřícná daňová politika pravicových vlád, tak i daňové úniky. V těch je Česká republika stále rekordmankou.
Podle kolegů z Tax Justice Network se dá z různých odborných studií odvodit, že v daňových rájích se skrývá až 32 tisíc miliard amerických dolarů. Kdybychom na tyto peníze uvalili řekněme třicetiprocentní daň, mohla by každá žena, každý muž i každé dítě na této planetě dostávat milých sto eur měsíčně.
Autor je spolupracovník Tax Justice Network.