Foto European Southern Observatory, Flickr (CC BY 2.0)
Důslednost, s níž se Institut Václava Klause věnuje potírání nesprávných názorů, je opravdu, ale opravdu obdivuhodná. Jeho bdělému oku nic neunikne, proto vydal bojový mobilizující pamflet k prohlášení Bez solidarity není imunity. Samotné prohlášení 11 bodů je odrazem diskusí, které probíhají po celém světě mezi akademiky, ekonomy, sociology i občanskou společností jako reakce na globální vývoj v tomto století, jehož hlavním rysem je nárůst nerovností a nerovnováh. Diskusí, v nichž soudržnost společnosti a předpoklady jejího zachování patří mezi hlavní témata.
Prudký nárůst nerovností totiž ohrožuje nejen onu soudržnost, ale i samotnou společnost a Zemi. Příčin tohoto nárůstu je celá řada – mezi hlavními uveďme například koncentraci kapitálu, financializaci ekonomiky a oslabování pozice státu, resp. sílící vliv korporací na politické rozhodování. Nerovnosti a nerovnováhy ohrožují stále širší vrstvy obyvatelstva. Nelehká situace vede v mnoha zemích k pnutí, nárůstu vlivu různých typů extremistických myšlenek, institucí i stran nabízejících jednoduchá řešení.
Apel na důstojnou mzdu a kratší pracovní dobu označuje IVK za nesmyslné a nepochopitelné výkřiky, čímž přiznává, že má problémy s pochopením i naprosto elementární informace.
Institut Václava Klause (IVK) mezi takové instituce patří, přestože sám sebe charakterizuje jako „liberálně-konzervativní think tank s vlastní výzkumnou studijní činností“. Cílem je „šířit myšlenky svobody, volného trhu, bránit tradiční hodnoty a politickou demokracii“. Tyto myšlenky ovšem používá jako strnulé propagandistické pojmy, které mu slouží k útokům na ty, jež si vybere (nebo kteří mu jsou vybráni?) za cíl. Ekvilibristika s pojmy mu umožňuje patetické varování před hrozbou, že „ideové zápasy a boje, o nichž jsme se po roce 1989 domnívali, že byly definitivně vybojovány, bude nutno vést znovu“. Příznačné je, že pojem svoboda používá bez přívlastků, tedy v jakési čisté formě, zatímco u ostatních pojmů pociťuje potřebu je vyztužit přívlastky. To mu umožňuje implicitně (re)definovat staré pojmy a používat je jako cínové vojáčky, se kterými pak znovu a znovu přehrává bitvy, jež jsou dávno pohřbeny v dějinách a ve kterých byl naštěstí princip „laissez faire“ poražen.
Nová vlna se starým obsahem
Opomíjení analýzy rizik, která volný trh generuje pro svobody velké části jednotlivců, za jejichž svobodu IVK zdánlivě bojuje, je v lepším případě znakem kognitivní nedostatečnosti. V tom horším (a pravděpodobnějším) je účelovou manipulací. Za onou vzývanou svobodou totiž skrývá touhu po opětovné proměně většiny lidí v produkčně-konzumní součástku ekonomického mechanismu a její podřízení volnému trhu bez přívlastků. IVK z volného trhu vytvořil totem, kolem něhož křepčí tance oslavující doktrínu ekonomismu. Tato doktrína podřizuje veškerý život a všechny lidi ekonomickým kritériím. Vše, co není možné tady a teď ocenit a zahrnout do účetních knih, buď neexistuje, nebo škodí. Procesy, které negenerují přidanou hodnotu měřitelnou penězi, neexistují. Proto všichni lidé potřebují svobodu stát se účastníky volného trhu, který jediný je schopen jejich přínos spravedlivě ocenit. A pro ty, kteří na tomto trhu neuspějí, zbývá jen přijímat mimo světla reflektorů zasloužené důsledky své vlastní neschopnosti.
Tato primitivizující představa o společnosti se pro IVK stala mantrou, jejímž drmolením zahání zlé duchy opravdové svobody. Svoboda podle IVK rovná se volný trh. Co není v souladu s volným trhem, je nesvoboda. Individuální má přednost před společným, neboť cokoliv společného omezuje svobodu, kterou se rozumí volný trh. Rovnováha mezi individuálním a společným je v ekonomismu účelově vychylována v neprospěch společného, neboť cokoliv společného omezuje svobodu.
V takové myšlenkově konzistentní bublině, jejíž konstrukce jako by se inspirovala románem 1984, se odehrávají úvahy IVK. Pouze svobodný občan totiž může svobodně porovnávat úroveň svých mezd například s úrovní německou a přemýšlet o tom, co dělá špatně. Všichni si mohou svobodně užívat inflace. Každý si může svobodně užívat výsledků měnových experimentů centrální banky. Každoročně lze svobodně analyzovat poměr mezi schodkem státního rozpočtu a rozsahem převodu zisků do zahraničí. Ve volných chvílích pak může svobodný občan nahlížet do výročních zpráv velkých korporací a nechat se unášet představou, že jednou také bude manažerem či vlastníkem například finanční instituce. Takovou svobodu hájí Institut Václava Klause. Hájí svobodu bez odpovědnosti, svobodu bez empatie, svobodu účetních knih. Neví nebo nechce vědět nic o svobodě lidí.
V tomto duchu pojal IVK i morytát věnovaný „analýze“ prohlášení 11 bodů. Krom toho, že je názornou ukázkou, jak vypadá jinde již dávno zapomenutá třídní nenávist v praxi, stojí za zmínku i pár směšných momentů.
Drobné pravopisné chyby jsou ve světle velikého úkolu odhalení dalšího (kontra)revolučního centra ještě omluvitelné. Když však autoři vyjmenovávají vybrané signatáře, aby je následně dehonestovali tím, že ve vysokých státních funkcích předstírali loajalitu polistopadovému režimu, jaksi jim ušlo, že z devíti vyjmenovaných byl ve vysoké státní funkci jen jeden. Nebezpečnost výzvy dokumentují tím, že většina jejich autorů je přímo napojena na vládní stranu ČSSD. Problém je v tom, že na webové stránce 11bodu.cz žádní autoři uvedeni nejsou, lze na ní dohledat pouze na osm set signatářů s udáním profese. Odkud vzal IVK informaci o autorech a jejich politických postojích, se asi nedozvíme.
Na tom, že tito autoři „nechtějí návrat k normálnímu životu“, se IVK zřejmě shodl sám se sebou v závěru pijatiky k narozeninám Friedricha Hayeka. Apel na důstojnou mzdu a kratší pracovní dobu označuje IVK za nesmyslné a nepochopitelné výkřiky, čímž přiznává, že má problémy s pochopením i naprosto elementární informace. Laskavý čtenář trpící masochistickou úchylkou si ostatně může přečíst celý materiál pod linkem výše. Pro účely srovnání lze zvláště otrlým doporučit proslulý článek Nová vlna se starým obsahem, ze kterého zřejmě IVK čerpal inspiraci.
Autor je ekonom.