Foto pixabay.com
Po opadnutí masových protestů z loňského podzimu vyšli Libanonci v minulých týdnech opět do ulic. Kombinace bezprecedentního ekonomického propadu, frustrace ze zhoršující se životní situace, umocněné opatřeními proti koronaviru, a absence adekvátní reakce ze strany vládnoucí politické třídy vyvolala novou vlnu revoluce. Na rozdíl od podzimních happeningů se ale mnohem častěji objevuje vztek doprovázený útoky na banky jakožto symbol hospodářského propadu a korupce.
Neoliberalismus a sektářský politický systém
Současné protesty reagují na širší strukturální problémy libanonské politiky a propletenec několika různých politických a ekonomických krizí. Jejich kořeny je ale nutné hledat mnohem hlouběji než v dopadech opatření proti koronaviru či následcích předchozích protestů (o kterých jsme psali zde). Jejich osvětlení zároveň umožňuje vyprávět příběh krize libanonského státu i jinak, než jak jsme zvyklí.
Zatímco především v západních médiích se často objevuje důraz na (neoddiskutovatelnou) negativní roli Hizballáhu, Íránu a Sýrie v Libanonu, pohled na formování ekonomické politiky a její důsledky umožňuje ukázat také roli těch, kteří byli schopni se naopak často prezentovat jako spojenci Západu. Zároveň tato perspektiva také umožňuje lépe pochopit vztek protestujících vůči celé politické elitě.
Kořeny současného ekonomického kolapsu je možné najít ve specifické variantě neoliberálního přístupu k řízení ekonomiky a státu, vytvořené v devadesátých letech během rekonstrukce po libanonské občanské válce (1975–1990). Tuto ekonomickou strategii formovali především dlouholetý premiér Rafík Harírí, guvernér libanonské národní banky Rijád Salame a malá skupina s nimi spojených technokratů.
Jejím základem se stal důraz na omezení veřejných služeb poskytovaných státem, privatizaci, deregulaci, nízké daně a podporu především servisního a finančního sektoru na úkor produktivních odvětví. Pro usnadnění přístupu zahraničního kapitálu, především z Perského zálivu a rozsáhlé libanonské diaspory, došlo také k navázání libanonské liry na americký dolar v pevném kurzu 1507 : 1. Od konce devadesátých let začaly být obě měny používány paralelně na každodenní bázi.
Neoliberalismus se ale zároveň hladce propojil s politickým systémem, který rozděluje moc v zemi mezi sektářsky definované skupiny a politické strany. Na jedné straně tento přístup přinesl privatizaci státních veřejných služeb a omezení sociálních výdajů. Na straně druhé také vedl k nárůstu počtu finančně nákladných pozic v rámci státního sektoru. Spolu s tím došlo také k posílení klientelismu, korupce a pozice těch elit, které byly schopné se pohybovat mezi politickým a finančním sektorem a rozdělovat zdroje z obou těchto oblastí mezi obyvatelstvo.
Ponziho schéma investic a veřejných financí
Libanonský ekonomický model se ukázal po dvě desetiletí jako překvapivě odolný a pod Salameho vedením dokázal překonat vysoké rozpočtové deficity, Harírího vraždu v roce 2005 i ničivý konflikt s Izraelem z roku 2006. Paradoxně to často byly právě krizové situace, které umožnily ekonomiku udržovat při životě. Díky geopolitickému významu země a konexím prozápadních elit totiž pomohly generovat mezinárodní finanční asistenci a příliv zahraničního kapitálu. Zahraniční donoři následně sice tlačili na reformy a omezování veřejných výdajů, ty se ale málokdy dotkly výdajů na politické pozice.
Meze udržitelnosti této podoby ekonomického systému se začaly vyjevovat v období relativní stability libanonské politiky a zároveň blízkovýchodní nestability po roce 2011. Nižší zahraniční dolarové investice a z nich plynoucí deficity obchodní výměny – spolu s nutností financovat státní dluh – vysály velkou část dolarových rezerv centrální banky a ohrozily její schopnost garantovat pevný kurz měny vůči dolaru.
Za účelem získání potřebných dolarů začala Centrální banka pod Salameho vedením poskytovat komerčním bankám neobyčejně vysoké úrokové sazby pro dolarové účty. Bankéři této možnosti zhodnotit dolarové účty s chutí využili. Banky následně začaly vykazovat obrovské zisky, podpořené i přílivem spekulativního kapitálu do realitního trhu. Finanční sektor během pár let dosáhl až čtyřikrát většího objemu, než je libanonské HDP, a jeho rychlý rozmach vedl k hlubokému provázání zájmů komerčních bank, centrální banky a politických elit.
Tento systém byl zpětně označen jako klasické Ponziho schéma, tedy finanční machinace, kdy jsou starší investoři vypláceni na základě nových investic, ale správce fondu není schopný pokrýt všechny pohledávky. V libanonském případě měly vysoké úroky poskytované centrální bankou a následně komerční bankami přilákat další zahraniční dolarové investice. Právě ty měly následně pokrýt výdaje Centrální banky a ta díky tomu mohla financovat státní dluh.
Centrální banka ale postupně přestala být schopna své stále komplikovanější finanční operace zvládat. Spolu se strukturálními problémy libanonské ekonomiky tak došlo k postupné hospodářské a finanční krizi, kterou ještě zhoršila pokračující regionální nestabilita. Dopady této krize v podobě rostoucí nezaměstnanosti a inflace pak vytvořily podhoubí pro první kolo revoluce proti politickým a ekonomickým elitám z října 2019.
Rozpad ekonomického modelu
Během podzimu a zimy se demonstrace odehrávaly primárně v poklidném duchu, jejž narušily pouze občasné střety protestujících se sympatizanty vládních politických stran (především – byť nejenom – šíitského Amalu a Hizballáhu). Nespokojeným Libanoncům se sice podařilo dosáhnout pádu vlády, ale ne již změny politického a ekonomického systému. Právě to byl jeden z hlavních požadavků podzimní revoluce vyjádřený heslem „všichni znamenají všichni“, tedy snahy o změnu celé vládnoucí elity zodpovědné za krizi.
Nová vláda premiéra Hasana Dijába poskládaná za podpory části politického establishmentu ovšem nebyla schopná (a nejspíše ani ochotná) tváří v tvář protestům, věřitelům, politickým stranám a koneckonců i centrální bance a jejímu guvernérovi provést výraznější ekonomické reformy. Stát tak ohlásil v březnu letošního roku neschopnost splácet svůj dluh, přesahující momentálně 170 procent HDP.
Vzhledem k nedostatku dolarů v zemi došlo k omezování přesunů a výběrů z dolarových bankovních účtů. Běžní Libanonci tak v praxi mají nulovou šanci dostat z bank své peníze, a pokud ano, tak pouze v místní měně. Pokud tedy nedisponují velmi dobrými politickými konexemi.
V zemi zároveň došlo k paradoxní situaci – k paralelnímu fungování několika směnných kurzů. Libanonská centrální banka se oficiálně drží původního kurzu 1507 libanonských lir za dolar, vyšší kurz ale platí pro limitovaný výběr libanonské měny z dolarových účtů (cca 3000 : 1) nebo pro směnárny. Na černém trhu, tedy jednom z mála míst, kde se dolary fyzicky vyskytují, nyní směnný kurz dosahuje až 4200 : 1.
V zemi závislé na dovozu placeném v dolarech to tak vede k růstu cen řady běžných produktů včetně potravin o šedesát i více procent od loňského podzimu. Například cena balení kukuřičných lupínků se tak podle oficiálního kurzu vyšplhala ke 300 českým korunám, tabulka čokolády poté ke 200 korunám.
Chudoba a nezaměstnanost
Rostoucí frustrace libanonské společnosti je ještě lépe pochopitelná při pohledu na další socioekonomické ukazatele. Podle odhadů se objem libanonské ekonomiky v tomto roce smrskne až o patnáct procent. Strmě stoupat začala i nezaměstnanost – už podle odhadů z doby před koronavirovou krizí mělo během jara přijít o práci více než 200 tisíc Libanonců. Není tak bohužel příliš divu, že už je zdokumentováno několik případů sebevražd zoufalých lidí, neschopných zajistit obživu pro svou rodinu.
Do této katastrofální situace přišla na přelomu února a března pandemie koronaviru. Libanonská vláda v reakci na nárůst nakažených vyhlásila zákaz vycházení a výrazné omezení ekonomické aktivity. To nepřekvapivě ekonomickou a sociální krizi ještě umocnilo.
Dnes ekonomové spekulují již o padesáti procentech Libanonců žijících v chudobě, aniž by de facto existovala státní síť sociální podpory. Ministr sociálních věcí uvádí, že zhruba 75 procent obyvatel bude závislých na určité formě finanční pomoci. V případě syrských a palestinských uprchlíků v zemi toto číslo dosahuje až 95 procent.
Revoluce hladu
Nové protesty se tak v zemi i přes zákaz vycházení objevily v polovině dubna. Pro dodržení fyzického odstupu protestovali Libanonci mimo jiné prostřednictvím automobilových průvodů, nicméně v řadě případů i fyzickými blokádami ulic. Demonstranti poukazovali na nedostatečnou reakci na ekonomickou krizi, ale také na odstranění revolučních symbolů z náměstí libanonských měst pod zástěrkou opatření proti šíření koronaviru a zákazu shromažďování.
Demonstrace postupně pod heslem „revoluce hladu“ nabraly na síle s pokračujícími omezeními ekonomické činnosti a opakovaným odložením vládního plánu pomoci nejchudším. Během potyček mezi protestujícími a policisty došlo k řadě surreálných scén, jejichž podivnost ještě umocnily ochranné prostředky v podobě rukavic, roušek či obličejových masek.
Jeden z protestujících ve městě Džal-al-Dib na severním okraji Bejrútu začal křičet na policisty, že má hlad a nemá co ztratit. V odpovědi mu jeden z policistů lakonicky odvětil: „Já mám větší hlad.“ Jeho mzda totiž kvůli inflaci ztratila až polovinu své hodnoty.
Podobně jako v případě říjnové revoluce se jedním z epicenter nové vlny nepokojů stalo severolibanonské město Tripolis, které dlouhodobě patří k politicky i ekonomicky marginalizovaným částem země. Během protestů z 27. dubna zde došlo k eskalaci nakumulovaného společenského napětí. Demonstrující zapálili či vybili výlohy několik místních bank s požadavkem na přístup ke svým penězům a ke státní ekonomické pomoci. Ozbrojené složky reagovaly střelbou (primárně gumovými projektily), která zranila několik desítek protestujících a jednoho z nich zabila.
V reakci na krveprolití vyhlásili demonstranti „noc molotovů“. Během následujícího večera zapálili několik desítek bank po celé zemi, včetně pobočky centrální banky v jiholibanonské Saidě. Po spršce zápalných lahví hořící bance popřáli vše nejlepší k narozeninám. Útoky na banky nicméně ukázaly úroveň frustrace, s níž se Libanonci potýkají.
Krizové vyhlídky
Každodenní protesty se během prvního květnového týdne do jisté míry uklidnily, mimo jiné i následkem represivních zásahů státních složek (některé zprávy mluví i o mučení protestujících). Vliv mělo také jistě odblokování ekonomické pomoci potřebným skupinám obyvatel. Jedná se ale pouze o dočasnou náplast, která není schopná vyřešit komplikovanou ekonomickou a sociální situaci.
Komplexnější reformu by měl přinést nový plán, který vláda v předběžné podobě odsouhlasila ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem a zahraničními donory. Byť jeho podoba projde ještě nejspíše určitými úpravami, je v podstatě veden klasickou logikou mezinárodních finančních institucí. Měl by tak vést k restrukturování a omezení vládních výdajů, k privatizaci firem a dalšího majetku ve vlastnictví státu a ke zvýšení daní.
Libanonská vláda si od těchto reforem slibuje i odblokování finanční pomoci, přislíbené již dříve ze strany západních vlád a podmíněné právě i řadou výdajových reforem na libanonské straně. Nové investice a omezení výdajů by tak měly v dlouhodobém horizontu stabilizovat rozpočet. Součástí reformního balíčku je poté i vládou zvažovaná změna směnného kurzu vůči dolaru. Jeho podoba prozatím není úplně jasná a různé zprávy mluví jak o plovoucím kurzu, tak i o vyšším dočasném pevném kurzu. Obě cesty ale povedou k ztrátě hodnoty libanonské měny a formalizování současné úrovně inflace.
I v případě odpovídajícího naplňování plánu a příznivé mezinárodní situace ale analytici odhadují, že libanonská ekonomika nedosáhne své hodnoty z roku 2018 ještě přinejmenším dvě desetiletí. Zároveň dojde k radikálnímu zchudnutí naprosté většiny libanonské populace. Jako pravděpodobné se tak jeví další politické otřesy a další odchod těch, kdo si to mohou dovolit, ze země. Je otázka – a kladou si ji nejenom protestující v ulicích – , kdo za tuto katastrofu ponese zodpovědnost a zda se najde někdo, kdo bude v následujících letech schopný změnit zaběhlou politickou a ekonomickou hru, která tuto destrukci přinesla.
Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů.