Foto Melc.tomas, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Kdo z nás by si nepřál vzdělané politiky, kteří vládnou kultivovaným projevem, mluví věcně a k tématu, otevřeně naslouchají názorům expertů a ctí potřeby obyvatel. A kdo z nás by si nepřál politiky a političky, kteří nelžou, nebo alespoň nemlží o svém vzdělání – a to nejen v oblasti cizích jazyků. Bohužel však o tom, kdo se v České republice stane vysokým státním úředníkem, nikdy nerozhodovaly kompetence ani upřímná snaha podílet se na rozvoji země. Důležitější je loajalita ke straně nebo stranické linii. I když to byl právě Andrej Babiš, který se v minulosti kasal tím, že politiku zbaví politikaření a přivede do ní skutečné odborníky, se sílící mocí vzalo za své i jeho legendární „nekecáme, makáme“. Ministři a ministryně jeho vlády nejenže mnohdy působí jako lobbisté soukromých zájmů, ale také jako lidé, kteří danému resortu jednoduše nerozumějí.
Medvědí služba kritické novinařině
Ministryně financí Alena Schillerová, která si po čase vydobyla mediální pozornost kvůli své neschopnosti mluvit anglicky, v tomto nijak nevyniká. Lepší úřednici ve službách státu by z ní neudělala ani schopnost číst Vergilia v originále, natož pak pohotově reagovat na přepadovky některých českých médií, která – soudě podle použitých metod – zajímá spíš než obsah práce Schillerové jen forma jejího vyjadřování. Skutečné kritice ministryně financí tak dělají CNN Prima News i Česká televize medvědí službu. Především mezi voliči a voličkami ANO na tom se znalostí jazyků bude drtivá většina lidí podobně jako Schillerová. Je samozřejmě bez debat, že o svých schopnostech domluvit se anglicky neměla nikdy mlžit. Absence ministryně na videokonferencích s kolegy a kolegyněmi z EU se dala klidně řešit pomocí překladatelů a soukromých tlumočníků, ne skrz vysílání náměstkyně Lenky Dupákové. To by ale znamenalo, že by Schillerová byla ochotná veřejně přiznat svou neschopnost se anglicky domluvit. V tom jediném je její pochybení. Jenže kdy naposledy jsme zažili politika, který by otevřeně komunikoval své slabé stránky?
Pro skalní fanoušky ANO je hon na ministryni financí potvrzením předpojatosti médií vůči Babišovi a jeho lidem obecně. A nelze se tomu tak úplně divit.
Fakt, že se mezi veřejně exponovanými postavami v Česku úroveň vzdělání i jeho kvalita obecně hodně falšuje, je známý. Opsané bakalářské nebo magisterské práce už stály místo nejednoho ministra nebo ministryni. Jenže se znalostí cizích jazyků je to ještě trochu jiná písnička než s trapným odkazováním na údajně nevědomé používání citací při vysokoškolském studiu. Pro generace našich rodičů nebo prarodičů bylo kvalitní studium cizích jazyků kromě povinné ruštiny v mnoha případech jednoduše nedostupné. Schillerovou a její lavírování to sice nijak neomlouvá, ale tato generačně sdílená životní zkušenost by mohla vzbuzovat pochopení pro její selhání. Představa, že si na kohokoliv z nás někde počíhají novináři, aby nám to z fleku natřeli, není naopak sympatická ani trochu. Zavání bulvárem, od kterého se přitom jak Prima CNN, tak především Česká televize snaží distancovat.
Národ vzdělaných lidí s rozhledem?
Urputné dorážení na Schillerovou je kromě své formy problematické ještě z jednoho hlediska. A tím je otázka českého školství obecně. O tom, jak se vzdělanostní nůžky mezi studujícími lidmi rozevírají, se mluví už dlouho. Politická snaha vyrábět skrz řízené znepřístupňování kvalitního vzdělání v Česku armády nekvalifikovaných lidí pracujících ve špatně placených profesích, se tu nikdy nesetkala s jasným odsudkem. Individualistická představa, že je každý svého štěstí strůjcem, přitom odporuje dostupným datům i zkušenostem těch, pro které se brány kvalitního školství staly nedostupné jen proto, že se blbě narodili. Třeba do rodiny, která nechápe obecný přínos vzdělání, protože ho sama nikdy nemohla naplno využít. Nebo se narodí ve strukturálně znevýhodněném regionu, v němž vítězí sociální inženýrství učňáků. V některých částech země dokonce stoupá počet dětí, které nedokončí ani základní školu, protože navzdory ustáleným představám není v Česku povinné základní vzdělání, ale pouze devět let základní školy. Celé skupiny mladých lidí tedy vzdělanostním sítem propadají. A na jejich budoucnost nikdo nehledí.
Stejně problematická je i neustálá snaha zpochybňovat humanitní vzdělání. Investice do školství má být motivována dlouhodobě, jako něco, co v nejširším měřítku chrání společnost. Jenže elitou se dnes můžete stát už na základní škole. Stačí, aby na to rodiče měli dostatek financí nebo odhodlání a člověka s nižším vzděláním můžete potkat až ve chvíli, kdy budete potřebovat zapojit pračku nebo ostříhat vlasy. Debaty o vztahu vzdělání a sociálního nebo kulturního kapitálu u nás ovšem stále chybějí. Jenže chudoba není dědičná jen po materiální stránce, projevuje se silně právě i v oblasti vzdělání. Skutečně se chceme nabubřele tvářit, že dnešním mladým lidem servíruje stát kvalitní vzdělání na všech možných úrovních? Že mezi „generací nezatíženou komunismem“ je znalost cizích jazyků samozřejmostí?
Koronavirová krize odhalila, jak hluboké sociální příkopy dnes ve vzdělání vězí. Tisíce dětí od něj byly odstaveny, na počítače pro matky samoživitelky se pořádaly sbírky a byli jsme i svědky buzerace za ručně vyplněné domácí úkoly. Prý by jejich vyplňování chtělo „trochu úrovně a kultury“. Podobné odsouzení ale spíš než na nebohou matku bez počítače sedí na přední česká média, která už několik dní řeší Schillerové angličtinu, aniž by je zajímal kontext nebo celková povaha její práce. Pro skalní fanoušky ANO je hon na ministryni financí potvrzením předpojatosti médií vůči Babišovi a jeho lidem obecně. A nelze se tomu tak úplně divit. Pocit, že právě nynější snaha nachytat Schillerovou na hruškách, je ona Babišem stokrát omílaná kampaň, mají teď totiž i ti z nás, kteří s Schillerovou jinak nijak nesympatizují. Co teprve ti, kteří na tom jsou s angličtinou stejně špatně, ne-li hůř, jako „jejich“ Alča.
Autorka je redaktorka Alarmu.