Autor koláže Ondřej Bělíček
Petr Fiala nás na sociálních sítích informoval, že Česká republika musí být do deseti let centrem vzdělanosti a nových myšlenek. To by bylo sice plytké, ale srozumitelné zvolání od lídra opoziční strany. Je to slib i závazek. Ale jaký smysl dává v případě, kdy jste už druhým rokem premiérem, máte pod sebou spolustraníka z ministerstva financí, na ministerstvu školství sedí váš dlouholetý kolega z rektorátu Masarykovy univerzity a vy seškrtáte peníze zrovna na školství?
Základní, střední i vysoké školy jsou v centru pozornosti často, ale náš problém začíná už ve školkách. O těch se obvykle mluví v souvislosti s rodiči a zvláště rodičkami. Ženy studují, pak se nechají nachytat sliby státu, že jsou děti priorita země, nějaké si pořídí. Následně kolabují několik let doma, kdy jim dojde, že státu jsou děti nebo ženy na mateřské úplně jedno. Ven se několik let nedostanou, protože chybí desítky tisíc míst ve školkách.
Kéž by třeba lidovci, kteří šermují rodinami nejraději, věnovali tématu dostupných školek alespoň desetinu energie, kterou věnují na prosazování opatření, kterými by někomu zničili nebo dostatečně znechutili život. Kdyby místo boje proti právům LGBT prostě bojovali ve jménu těch, kterými se zaklínají, tedy rodin.
Dekády se opakuje, že je předškolní péče nedostupná. Máme málo školek. Jako alternativa se prosadila podpora dětských skupin. To je dobře, ale dostupnou péči o děti to neřeší. Za dětské skupiny se platí, ve městech částky které přesahují deset tisíc měsíčně. To není dostupná péče. Dostupná péče je třeba spádová základní škola, která musí přijmout vaše dítě a neplatíte za to nic.
Čím více let chodí dítě ze znevýhodněných podmínek do kvalitního předškolního zařízení, tím vyšší má šance na vymanění se z cyklu reprodukce chudoby.
Takhle dostupné školky a jesle potřebujeme pro všechny malé děti a pro všechny rodiny. Jedním důvodem je, aby se ženy mohly vrátit do práce a pracovaly. Třeba proto, aby se na mateřské nepropadly do chudoby nebo aby jejich vzdělání nepřišlo vniveč nebo aby prostě nekolabovaly několik let doma při vyčerpávající nekončící péči o děti, kterou stát neumí nijak ocenit. Kdyby měli muži povinný rodičák alespoň na rok, dávno by byly dostupné a bezplatné jesle a školky úplně všude.
Školky narovnávají nerovné šance
Návrat žen a některých mužů do práce je jedna věc, ale dostupná předškolní péče je důležitá hlavně pro děti. Kdyby existovala olympiáda v destrukci budoucnosti dětí ze znevýhodněného prostředí, byla by Česká republika každý rok minimálně ve finále. U nás platí mnohem více než jinde, že to děti dotáhnout tak daleko jako jejich rodiče, protože s tím stát nic nedělá. Mrháme jejich životy i potenciálními talenty. Takhle se centrem vzdělanosti nestaneme nikdy.
Předškolní vzdělávání hraje klíčovou roli. Čím více let chodí dítě ze znevýhodněných podmínek do kvalitního předškolního zařízení, tím vyšší má šance na vymanění se z cyklu reprodukce chudoby. Dosáhne na lepší zdělání, později na lepší práci za více peněz a děti z takové rodiny to pak zase dotáhnou o kousek dál, protože se jejich startovní pozice zlepší. Vedle toho zaplatí státu více daní a stát musí řešit méně sociálních problémů. Neexistují nevýhody. Je to nekonečná série win-win situací pro všechny. Jsou na to stohy výzkumů z Česka i celého světa. Předškolní vzdělání je často poslední šance, jak narovnat znevýhodněné startovní pozice tisíců dětí. A stát se tak centrem vzdělanosti a nových myšlenek.
Stačí postavit školky a jesle a zaplatit v nich motivované učitelky a učitele. Jelikož musíme být do deseti let centrem vzdělanosti a nových myšlenek, nemůže to být žádný problém. Realita ale vypadá tak, že dostupné předškolní zařízení nemáme a mít nebudeme. Zatímco obce jsou zřizovateli základních škol a ty mají povinnost zajistit místo každému dítěti ve své spádové oblasti, v případě předškolních zařízení taková vymahatelná povinnost neexistuje. Pokud ve školce není místo, což zvláště ve městech často není, pak se neděje nic, protože na rozdíl od povinné školní docházky neexistuje povinná předškolní docházka. Existuje pouze povinný poslední ročník školky.
Nově chce stát místa ve školkách obejít tak, že umožní obcím zřizovat místo školek dětské skupiny, aby tedy děti od tří let měly kam jít, a tuto povinnost jim nařídí. Jenomže to není totéž. Dětská skupina, pokud ji nebude obec zcela dotovat, je pro rodiče dražší než školka. To znamená, že to situaci dětí ze znevýhodněného nebo jen trochu chudšího prostředí neřeší nijak a je to další tíživý finanční náklad pro rodiny.
Školka a dětská skupina není totéž ještě v dalších ohledech. Školka se musí řídit rámcovým vzdělávacím programem a v jeho rozsahu dítěti poskytnout určité vzdělání. To se dětských skupin netýká. Z pohledu vzdělávání a také kvalifikace personálu zde nejsou skoro žádné nároky.
Místo předškolního vzdělávání se řeší především systém hlídání a ten se týká jen lidí, kteří si mohou dovolit to zaplatit. Dětem ze znevýhodněných podmínek to nepomůže. Jejich zájmy totiž v českém školství reálně nikdo nehájí. Jsou ponechány svému osudu a pokud jsou to děti navíc romské, nejspíš je český systém zavře do nějaké segregované školy. V tom jsme také mistři světa.
Kde jsou desítky tisíc míst ve školkách?
Pokud bychom měli mít zajištěna místa v předškolních zařízeních od dvou let věku, pak České republice chybí 70 tisíc míst. Ty by měly zřizovat obce, které na to ale nemají peníze nebo je jim to jedno. Stát jim peníze dát nechce. Současně je to ale stát, kdo nese náklady toho, že jsou děti a s nimi také matky doma a civí spolu do zdi. Za chybějící kapacity školek platí stát obrovské náklady, které ale ministři typu Stanjura spočítat neumí, a tak se jimi nezabývají.
Petr Fiala řekl v květnu: „U základních škol došlo k tomu, že se obce rozšiřovaly a prostě se zapomnělo, že součástí plánů musí být i vybudování nových školních kapacit. My to teď řešíme ve spolupráci s obcemi. Navyšujeme Národní plán obnovy, abychom vytvořili nové kapacity tak, aby se zvýšil počet míst ve školách o 10 tisíc.“
Je hezké, že vláda takto v květnu navýšila peníze na stavbu škol, což se mělo týkat i školek. Ještě začátkem léta s tím operoval ministr školství, že jeho ministerstvo dostane z této půjčky okolo 45 miliard korun, kdy část peněz zamíří na výstavbu chybějících kapacit.
A jak to dopadlo? Těch 45 miliard se kompletně škrtlo a je z nich nula. Stát, stejně jako v předchozích dekádách, nedělá pro stavbu předškolních zařízení, aby jich bylo dost pro všechny děti a byly dostupné všude a bezplatně, nic. Rodiče a matky zvláště mají smůlu. To také znamená, že děti ze znevýhodněného prostředí, které by potřebovaly navštěvovat několik let kvalitní předškolní zařízení, aby se jejich šance na lepší vzdělání, práci a život rapidně zvýšily, mají smůlu. Další generace jsou odepsané, protože český stát o tom, že jsou vzdělání a děti priorita, pouze halucinuje. Jako Petr Fiala.
Ženy už dávno předstihly muže ve vysokoškolském vzdělání, škoda, že je pak stát nechá uzavřené doma s dětmi, protože nechce postavit školky pro všechny. Takhle se centrem vzdělanosti a nových myšlenek nestaneme nikdy. V Česku je i dostupná školka příliš odvážná a neortodoxní myšlenka. Ostatně nedávno klepal premiér v Brně na základní kámen monstrózní hokejové haly, černé díry na sedm miliard korun, kvůli níž se v Brně stavby škol ruší. Česká republika se tak možná stane do deseti let centrem velkých hal, kluzkých ploch a hokejek, ale určitě ne centrem vzdělanosti.
Autor je redaktor Alarmu.