Foto Alarm
Málokdy mělo tolik lidí potřebu mi vysvětlit, jak se věci ve skutečnosti mají, než minulý týden, kdy jsem napsal komentář o finanční gramotnosti. Pokusil jsem se shrnout, proč si myslím, že je celý tento koncept uhozený a že chudoba neroste z finanční negramotnosti, ale má převážně strukturální příčiny, které nemůže vyřešit přednáška o rizicích předlužení ani lepší vzdělání ohledně práv spotřebitelů apod. Spousta lidí mě následně potřebovala poučit, že současní chudí by to nezvládli, ani kdyby náhodou přišli k penězům, z čehož vyplývá, že si chudobu buď zaslouží, nebo si za ni svými neznalostmi a hloupostí mohou sami. Najednou měli všichni osobní zkušenosti z Mostu a z Karviné a všichni věděli, jak to chodí.
Ponížení
Potřeba – i když především virtuální a realizovaná na internetu – vysvětlovat imaginárním chudým lidem „jak na to“, respektive jak moc to dělají blbě, je v Česku, zdá se, vysoká. Ve chvíli, kdy jsem napsal, že podobné poučování z chudoby nikomu nepomůže, sám jsem se cílem poučování stal, a navíc jsem byl agilními čtenáři odhalen jako „finančně negramotný“ – což s klidem přiznávám. Sebelepší gramotnost, tedy spořivost, totiž nikomu sama o sobě nepomůže prolomit zákonitosti třídní společnosti. Například v té české je vyšší majetková než příjmová nerovnost a školství do velké míry tyto nerovnosti reprodukuje.
V tomto vidění světa se povinnost platit nájem a nevlastnit žádnou nemovitost stává v podstatě výhodou, která brání ještě větší tragédii, která by nastala, když by nezkušený člověk přišel k penězům.
Mýtus o neschopných chudých je ale přesto důležitou součástí české ideologie, a to jak pro autoritářsko-nacionalistickou část reprezentovanou zejména Babišem, tak i pro vládnoucí liberálně-konzervativní koalici. O finanční gramotnost jako takovou samozřejmě nejde, jde o povýšenost, kterou může každý cítit při imaginárním poučování „finančně negramotných“ chudých. Jde o virtuální disciplinaci všech neplatičů, dlužníků, nezaměstnaných, ale i lidí pobírajících dávky. Je jim to všem potřeba vysvětlit. Žadatelé o dávky pro chudé se musí každého čtvrt roku ponižovat před úřady kompletním výpisem toho, jak moc špatně na tom jsou. Úřady, politici i média vydávají hodně energie, aby ukázali, že chyba je nakonec na straně samotných chudých, kteří neumí šetřit a neví, jak na to. Ponížení musí být úplné. Jmenuji se Pavel a jsem negramotný.
Například příčiny exekucí jsou přes všechna lidová moudra o negramotnosti dle pět let starého výzkumu Medianu úplně jinde. „Více než polovina z nich (57 procent) se ale dostala do exekuce za nesplacené spotřební úvěry a další krátkodobé půjčky. Dalším častým důvodem je opožděné hrazení nájmu a poplatků spojených s bydlením (27 procent). Důležité zjištění je, že domácnosti, které mají zkušenost s exekucí, si často spotřební půjčky braly na splacení jiných závazků, jako jsou nájem, energie nebo poplatky za telefon, případně na splacení předchozí spotřební půjčky.“ Nově se objevují lidé, kteří se zadlužili v době covidu a lockdownů. Těžko jim tehdy nečekaně klesla finanční gramotnost. Nemluvě o právní džungli, kvůli které je u nás neúměrné množství lidí v ekonomických pastech a za které mnohem více odpovídá chybějící právní regulace a ochrana občanů před nejrůznějšími šmejdy než nedostatečná finanční gramotnost.
Vysvětlení a poučení
„Musíte jim vysvětlovat, co je to RPSN, proč si nepůjčovat u nebankovních úvěrových společností, proč je ,spotřební úvěr‘ past a nesmysl. Že jsou výdaje, které označujeme jako zbytné a ty prostě (aspoň nějakou dobu) mít nemusí,“ napsal mi jeden muž. Se skutečností, že lidé si v drtivé většině případů půjčují, až když nemají jinou možnost, což jsem v článku psal, se pán vůbec nepotřebuje vyrovnávat. Důležité je, že to těm chudým „musíte vysvětlovat“. Každý sice uzná, že je to dnes těžké, krizi posledních let pociťuje většina společnosti a nemalá část citelně, ale kdo padne na dno, stejně si za to zase může sám a měl by se k tomu přiznat. Pak je třeba mu to všechno opět vysvětlovat.
„Je lepší nájem platit, nebo nájem vybírat?“, zněla jedna z otázek, kterými jsem se v komentáři snažil ukázat absurditu konceptu finanční gramotnosti. Jeden diskutující na Facebooku ale ani toto neviděl jednoznačně. „Jasně, takže kdyby najednou místo placení nájmu někdo nájem inkasoval, tak by věděl, jak s penězi naložit, aby je hned neprošustroval nebo nedopadl ještě hůř než před tou změnou. Příkladů, jak někdo vyhrál v loterii a skončil jako ještě větší chudák, není málo.“ V tomto vidění světa se povinnost platit nájem a nevlastnit žádnou nemovitost stává v podstatě výhodou, která brání ještě větší tragédii, která by nastala, když by nezkušený člověk přišel k penězům. Peníze totiž patří boháčům, to se pozná podle toho, že jsou bohatí.
Potřeba vysvětlovat a poučovat, a tedy i vychovávat a seškrtávat zůstává bez ohledu na krizi a inflaci silným motivem české politiky. V poměrně tvrdém a asociálním českém kapitalismu se cení především schopnost „postarat se sám o sebe“ a kdo to nedokáže, může si za to vždycky sám. Strukturální příčiny a nerovnost proto zůstávají neviditelné. Miliardáři se hodně snažili a chudí jsou finančně negramotní. V zemi, kde je šedesát procent lidí přesvědčeno, že dochází k masivnímu „zneužívání dávek“, je překvapivě vysoké množství odborníků na hospodaření nízkopříjmových domácností.
Historky o tom, jak celé domácnosti přišly o bydlení kvůli předraženým hračkám, mobilům a dovoleným na úvěr mají dokazovat právě neschopnost oněch finančně negramotných. Ano, všichni lidé bez ohledu na příjem dělají chyby. Chyby těch s méně penězi mají ovšem mnohem horší dopady. Ale o bydlení české domácnosti přichází kvůli souběhu celé řady okolností od privatizace městských bytových fondů přes obchod s chudobou až po financializaci bydlení, házet to na finanční negramotnost vynechává všechno podstatné a často zaměňuje příčinu a následek.
Autor je redaktor Alarmu.