Foto Klim Levene, Flickr, CC BY 2.0
„Vysoké školy musí mít ambici proniknout mezi světovou univerzitní špičku a být atraktivní nejen pro české, ale i pro zahraniční studenty,“ fantazíroval na začátku září Petr Fiala na konferenci Česko na křižovatce, ačkoli jeho vlastní ministr navrhoval školství připravit o třicet miliard.
Celé dny bychom se mohli bavit starými příspěvky, v nichž ODS píše, že „bez dobře placených učitelů nebude moci školství fungovat“. Vládní strany ve slibech, že je pro ně školství prioritou, zkrátka buď lhaly, nebo žijí v absurdní iluzi, v níž je možné donekonečna škrtat a zároveň čekat lepší výsledky školství a rozvoj vědy a vzdělanosti. V takové iluzi by asi pedagogové a pedagožky museli bydlet v prostorách škol a živit se okusováním omítky. Být učitelem či učitelkou má být koneckonců poslání. Na humanitních či sociálně-vědních oborech vysokých škol to pak platí dvojnásob.
Právě na Karlově univerzitě, jejímiž mezinárodními úspěchy se Fiala na konferenci Česko na křižovatce chlubil, plánují stovky pedagogů vstoupit do stávky. Zejména humanitní a sociálně-vědní obory jsou už roky na pokraji kolapsu, kdy jedinou šancí, jak se alespoň trochu důstojně uživit, je soutěžit o každý nuzný grant. Akademická práce se tak mění na jakousi gig economy.
Lidé jsou stejně chytří napříč sociálními vrstvami. Zaváděním jakýchkoliv dalších poplatků za vysoké školy jednak připravujeme spoustu talentovaných lidí o budoucnost, ale stejně tak připravujeme i stát o experty a expertky, kteří budou jednou chybět.
Zatímco ministr školství prohlašuje, že platy mohou některým vysokoškolským učitelům závidět i politici nebo poslanci, bijí mnohé fakulty na poplach, podepisují se petice, protestuje se a plánuje se stávka. Podle České konference rektorů, ale i dalších odborníků a odbornic je třeba rozpočet vysokých škol navýšit minimálně o deset miliard korun, abychom dorovnali alespoň průměrnou investici do vysokoškolského vzdělávání mezi zeměmi OECD. To, že se na vysoké školy dlouhodobě kašle, dokazuje i fakt, že za posledních deset let klesl podíl rozpočtu vysokých škol v rozpočtu ministerstva školství ze 17,76 procent na pouhých 12,12 procent.
Školné není řešení
Skrze ideologicky zapatlané brýle dvou bývalých rektorů Masarykovy univerzity má tato situace zdánlivě jednoduché řešení – zavedení školného. Jistě, ke vzdělání by se tak nedostala chudší část společnosti, to ale současnou vládu moc trápit nemusí, o její voliče se stejně nejedná.
Zatímco v době působení Starostů Petra Gazdíka a Vladimíra Balaše, prvních dvou ministrů školství současné vlády, zůstalo zavedení školného pouze jedním z návrhů poradního NERVu, Mikuláš Bek si mantry ODS osvojil rychle. Bývalý rektor, který ještě před pár lety bojoval proti podfinancování vysokých škol, dnes tvrdí, že si za situaci vyučujících mohou vysoké školy samy a že by měly lépe hospodařit. Situace je prý těžká, protože nás zadlužila minulá vláda a je třeba dělat bolestivé kompromisy. Utahovat opasky. Držet dietu a tak dál. Podle Beka je dokonce v pořádku, že se Zbyněk Stanjura pokusil jeho resort seškrtat.
Bekův nápad na zavedení zápisného v reportáži podpořil prorektor VŠCHT Milan Pospíšil, kterému prý vadí, že se studenti zapisují na více oborů, aniž by všechny dokončili. Tento argument je v debatě o školném klišé. Lidem, jako je Pospíšil, totiž nedochází, že je v pořádku vyzkoušet i více oborů a až poté zjistit, kde se cítíme dobře a co nás opravdu nejvíc zajímá. Bek má pak problém pochopit, že by měl jako ministr školství kvalitní vzdělání na všech úrovních lidem umožňovat, ne jim házet další klacky pod nohy.
Brigády na vysoké škole života
Už dnes je podle PAQ Research nebo analýzy OECD v České republice velmi nízká prostupnost ve vzdělávání oproti zbytku EU. Studentstvo se musí vypořádávat s drastickými cenami bydlení, zatímco ubytovací stipendium, které by jim mělo pomoci, činí za celý rok jen pár tisíc. Ceny potravin i základních služeb jsou dále vysoké a do toho se v rámci konsolidačního balíčku plánuje rušení různých studentských slev. Místo toho, aby vysokoškoláci studovali, musí často chodit na několik brigád zároveň. Stejně jako mnoho jejich vyučujících se nemohou akademické práci věnovat naplno.
Už dnes se navíc za vstup na vysokou školu platí. Jedna přihláška stojí až osm set korun. Mnoho univerzit navíc vyžaduje testy SCIO, které jsou jednak nákladné, ale zároveň favorizují ty, co mají peníze na jejich doplňující kurzy, učebnice a kteří si mohou zaplatit všechny vypsané pokusy. Tyto investice, které musí budoucí student či studentka na vysokou školu vynaložit, se často pohybují i v řádech několika tisíc korun. Pro chudší část společnosti může být taková platba už dnes důvodem, proč se na vysokou školu nepřihlásit. Zvláště pak v situaci, kdy univerzity neposkytují ani dostupné koleje nebo solidní stipendia. Dluh pak není řešení, ale jen další cesta do nekonečné spirály stresu, úzkosti a zranitelnosti.
Lidé jsou stejně chytří napříč sociálními vrstvami. Zaváděním jakýchkoliv dalších poplatků za vysoké školy jednak připravujeme spoustu talentovaných lidí o budoucnost, ale stejně tak připravujeme i stát o experty a expertky, kteří budou jednou chybět. Ohrožení, kterému kvůli konsolidačnímu balíčku čelí česká věda, je pak jen další smutnou kapitolou rozkladu naší budoucnosti.
Je jedno, kolik konferencí o „vizi pro rok 2050“ Fiala navštíví nebo kolikrát ještě uslyšíme, že škrty vláda dělá kvůli našim dětem. Pravda je taková, že současná vláda další generace o budoucnost připravuje, a to jak destrukcí vzdělávacího systému, sociálního státu nebo také zdravotnictví, tak ignorováním klimatické krize. Jejím cílem je pouze ideologická dystopie, ne životaschopná společnost. Řeči o zavedení poplatků za vysoké školy to jen dokazují.
Autorka je redaktorka Alarmu.