Foto ccarlstead, Flickr, CC BY 2.0
Odmala je většině dětí vštěpováno, jak je důležité se nikdy nezadlužit. Dluh přináší do života nejistotu. Co když onemocním a nebudu ho moci splácet? Zabaví mi byt? A kde pak skončím? Nebo moje děti?
Dnes NERV (Národní ekonomická rada vlády) doporučuje zavést školné, které by měl každý student platit, jakmile dosáhne určitého příjmu. Není zatím jasné, kde by tato hranice byla, ani jak vysoké by bylo školné. Je však zřejmé, že aby se státu tento krok vyplatil, potřeboval by, aby vzdělání hradila významná část absolventů. Podobný systém funguje například ve Velké Británii, kde lidé platí poplatky za studium prakticky až do důchodu.
I s rodinným zázemím je dluh forma násilné nejistoty, do níž by se nikdo kvůli vzdělávání neměl dostávat. Dluh je závazek, který zůstává.
Zatím jde pouze o jednu z možných variant, jak přinést peníze do státního rozpočtu. Přihlédneme-li však k minulosti ODS (která měla povinné školné dokonce dlouho v programu) a k celkovému ideologickému rámci současné vlády, nemůže nikoho překvapit, pokud z dvaceti návrhů NERVu skončí právě tento na stole. Ostatně alternativy v podobě zvýšení daní či vyšších poplatků za těžbu nerostných surovin by se voličům SPOLU vysvětlovaly jen těžko.
Vzdělání jen pro někoho
Podle PAQ Research je v České republice velmi nízká prostupnost ve vzdělávání oproti zbytku EU. Ke stejnému závěru dochází také analýzy OECD. Děti méně vzdělaných a socioekonomicky znevýhodněných rodičů u nás zkrátka mají už dnes mnohem menší šance dosáhnout vyššího vzdělání. V Česku je navíc studium čím dál nedostupnější kvůli narůstajícím cenám nájmů a základních potravin. Do toho všeho vstupují ještě rasové a další formy diskriminace.
Vyučující (alespoň na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy) rádi připomínají, že by studenti hlavně neměli pracovat, protože jejich hlavní povinností je škola. To je však v dnešní ekonomice prakticky neproveditelné. Na limity současného systému si stěžuje stále více studentů, ať už v souvislosti s nedostatečnými kapacitami kolejí nebo s nedávným zdvojnásobením cen jízdného. Opravdu v klidu tedy mohou být jen ti, kteří mají bohaté a vzdělání potomků nakloněné rodiče.
Do toho vstupuje nejistota spojená s covidem i válkou na Ukrajině. Vidiny mladých lidí do budoucna navíc zastírá mrak klimatické krize. Přikládat devatenáctiletým maturantům do rovnice, ve které se snaží bolestivě vyřešit „co se sebou“, faktor zadlužení, je absurdní.
Co když dosáhnu daného platu, začnu splácet půjčku, ale přijde rapidní růst třeba nájmů nebo energií? Nebo co když budu mít děti, za které budu muset platit soukromé školky, protože ve státních nebude místo? Počet neznámých je už dnes na hranici snesitelnosti. A vláda by neměla občanům stres přidělávat, když už je nemůže před nejistou budoucností chránit.
„Studium není zadarmo“
Současný pokus o „rozpočtovou odpovědnost“ vlády evidentně nefunguje, mimo jiné kvůli zrušení superhrubé mzdy, o které se zasadila ODS spolu s ANO a SPD. Je tedy třeba přehodnotit jak příjmy, tak výdaje státního rozpočtu. Otázkou však je, kdo za to zaplatí.
Mezi návrhy NERVu najdeme například zvýšení poplatků za těžbu nerostů nebo daně z nemovitostí, kterou máme jednu z nejnižších v Evropě. Taková opatření však nesedí do ideologického rámce, v němž je vládní ODS schopna přemýšlet. Ostatně školné vehementně prosazoval třeba Václav Klaus, který v roce 2011 dokonce prohlásil, že „studium na vysoké škole zadarmo je parazitování studentů na zbytku naší společnosti.“
Marginální Piráti se proti školnému v minulosti jasně vymezovali. Vyslanec do předvolební debaty Ondřej Kolek v roce 2017 řekl: „Silně vnímáme negativa, jako je osobní zadlužení v zemích, kde VŠ na školném stojí. Nechceme bariéry, ale dostupné vzdělání všem sociálním skupinám.“ Proti školnému vystupovali dříve i lidovci. Ti jsou však (k jejich štěstí) součástí koalice SPOLU. Je otázka, jak zásadové by byly tyto strany při vládních jednáních. U Pirátů se dá předpokládat, že se školným souhlasit nebudou, postoj Jurečkových lidovců však nemusí být tak jistý. TOP 09 i ODS mají „studium není zadarmo“ i řeči o osobní zodpovědnosti dospívajících prakticky v krvi.
Na podobných otázkách se bude středo-pravicová vláda štěpit podobně, jako se štěpí na rovině liberálně-konzervativní. Zásadní roli v debatě by hrálo především KDU-ČSL a STAN. A případně i Petr Fiala, který by mohl své koaliční partnery obejít a oslovit opozici. Někteří poslanci ANO se ke školnému ostatně už v minulosti vyjadřovali pozitivně. Prosazení podobného návrhu je přesně ten typ technikálie, na které se ukazuje, jak blízko si ODS s ANO může být.
Odložené školné by nakonec postihlo nejen ohrožené, ale i střední třídy, které nejsou dostatečně zajištěné, aby se už nikdy nemusely o nic bát. I s rodinným zázemím je dluh forma násilné nejistoty, do níž by se nikdo kvůli vzdělávání neměl dostávat. Dluh je závazek, který zůstává.
Může ovlivňovat mnoho aspektů našeho života – ať už jde o způsob, kterým k nám přistupují instituce, nebo o celou paletu osobních rozhodnutí. Podmínky splácení se navíc mohou s měnícími se vládami i ekonomickou situací kdykoli měnit. Dospívající z nižších a středních tříd už dnes přemýšlí, zda si studijní život mohou dovolit. Představa budoucího dluhu rozhodně nikoho nepostrčí směrem do přednáškových hal.
Pokud má společnost na něčem šetřit, nemělo by to být vzdělávání budoucích generací. Jestli současná vláda myslí vážně všechny povzdechy nad tím, že jsme montovnou Evropy, nebude školné v žádné formě zavádět. Protože omezení přístupu ke vzdělávání přirozeně zvyšuje poměr méně kvalifikovaných pracujících a snižuje množství „inteligence“, na které si profesor Fiala tolik zakládá. Pokud chceme opravdu „patřit na Západ“ nebo kamkoli jinam na mapu zemí s kvalitním vzděláváním, musíme hranice bořit, ne je dál stavět.