Projekce Greenpeace na budovu Úřadu vlády ČR. Foto Petr Zewlakk Vrabec
Debata o změně klimatu se ocitla ve stínu koronaviru. Problém ale nezmizel, ostatně o tom, jak málo letos sněžilo a kolik toho zatím na jaře napršelo, máme povědomí skoro všichni. Pandemií vynucené zpomalení tepu života, které se části z nás dotklo, proto můžeme využít právě k diskusi o řešení klimatického problému. Z krize bychom se totiž neměli vracet k neudržitelnému ekonomickému modelu, ale naopak ji využít jako příležitost k transformaci.
Bohužel přesně opačnou reakci zatím předvádí česká uhelná komise, poradní orgán vlády, která se přestala scházet. Pojďme tedy provizorně suplovat její aktivitu a přidat další hlas do debaty o ekologické transformaci a konci uhlí, největším českém zdroji emisí skleníkových plynů. Diskuse o uzavření českých uhelných elektráren se topila ve scénářích, které modelují konstantní nárůst spotřeby energie. Operují jimi lidé v médiích, expertní organizace i uhelná komise, všichni počítají s tím, že je nutné uspokojit stále rostoucí hlad po energii.
Lidé jsou ochotni pro záchranu planety spotřebu omezit, klíčové však je, aby tento proces probíhal spravedlivě.
Ve světle důsledků klimatické změny ale takové nastavení přestává dávat smysl. Namísto uvažování, jestli a jak dokážeme nahradit uhlí a ostatní fosilní paliva, aby se nasytil současný plýtvavý ekonomický systém, bychom měli jako základ brát nutná omezení a zkoumat, jak by nám mohla prospět. V případě, že za současných technologických podmínek rostoucí spotřebu uspokojit nedokážeme, bychom měli zjišťovat způsoby snižování spotřeby a energetické efektivity.
Existují totiž důvodné indicie, že pokud chceme redukovat emise skleníkových plynů podle trajektorií, které jsou nutné pro zachování bezpečné globální průměrné teploty pod 1,5 °C, bez snižování spotřeby se neobejdeme. Tato trajektorie znamená srazit emise skleníkových plynů o padesát procent do roku 2030, tedy snížit o polovinu spalování fosilních paliv. Ta přitom v současnosti poskytují naší civilizaci přes osmdesát procent energie. Omezení emisí by navíc v zemích globálního Severu mělo být tím rychlejší, čím větší je jejich historický podíl na vypuštěných emisích, aby získaly více času země globálního Jihu.
Umíme emise omezit dost rychle?
Pokud se podíváme na český kontext, obnovitelné zdroje by podle organizací, které je prosazují, mohly pokrýt zhruba čtvrtinu predikované spotřeby v roce 2030. Emise souvisí i s teplárenstvím a dopravou a v těchto sektorech bude nahrazování uhlí, ropy a plynu těžší a bude klást další nároky na spotřebu elektřiny. Konec využívání fosilních paliv totiž v delším horizontu znamená i konec spalovacích motorů v autech i dalších druzích dopravy. Stejně tak z nutnosti přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku vyplývá ukončení používání uhlí a plynu pro vytápění domácností.
Obvyklá odpověď ekologických organizací na toto dilema zní: víc obnovitelných zdrojů. Nelze než souhlasit s tím, že potřebujeme jejich rychlý rozvoj. Větrná a solární energie mají u nás i celosvětově nevyužitý potenciál. A ačkoli neuvěřitelně zlevnily, v Česku jejich nástupu stále házíme klacky pod nohy. Mají ale zdejší neziskovky pravdu? Mají být obnovitelné zdroje řešením? Tento plán má bohužel své limity, získávání obnovitelných zdrojů klade velké nároky na prostor, zvyšuje spotřebu neobnovitelných materiálů a vzácných kovů. S nástupem obnovitelných zdrojů by přišla i změna v ekosystémech při využívání biomasy. Jeden problém bychom tak jen nahradili druhým. Karel Polanecký z Hnutí DUHA to shrnuje takto: „I když prohlížím studie ze všech stran, nevidím možnost dosáhnout snížení objemu emisí bez omezení nejen spotřeby, ale i výroby některých druhů zboží.“
Návrat do pravěku?
Je nabíledni, že technologické překážky v energetice a odstavování fosilní infrastruktury se mohou řešit tím jednodušeji, čím bude spotřeba energie menší. Zároveň je očividné, proč se o této možnosti moc nemluví. Panuje totiž přesvědčení, že snížení materiální úrovně a spotřeby energie povede k úbytku pohodlí, a je proto neprosaditelné. Jak tedy na to? Jak o snižování spotřeby uvažovat, aby se o něm vůbec mohlo začít mluvit? Klíčem k přijetí mohou být tři průvodní podmínky – správné vysvětlení, uvědomění, že snížení materiální a energetické spotřeby nutně neznamená horší život, a důraz na to, aby tato transformace probíhala spravedlivě.
Argumentace by se měla v první řadě jednoduše spoléhat na průzračnou logiku věci. Na tezi, že pokud máme jako společnost rychle přestat používat fosilní paliva, které dosud tvoří velkou většinu veškeré spotřebované energie, a nemáme adekvátní bezemisní náhradu, pak bude nutné snížit energetickou spotřebu, není vůbec nic iracionálního.
Je navíc zřejmé, že nestačí pouze nahradit některé technologie, chceme-li opravdu dosáhnout trvalé udržitelnosti a proměnit civilizaci tak, aby neprodukovala žádný uhlík. Aby k tomu došlo, musí se nutně transformovat i fungování společnosti. Ať už se snížení spotřeby fosilních paliv a energie obecně dosáhne ekologickou daňovou reformou, uhlíkovými povolenkami nebo environmentálními limity, bude nutné zavést opatření, která nám umožní transformaci společnosti zvládnout. Potřebujeme tedy systémové alternativy – opatření, jako jsou základní nepodmíněný příjem, zkrácení pracovní doby či strukturální změna daňové politiky. Tyto věci na první pohled s opuštěním fosilních paliv nesouvisí, ale jsou prostředkem k tomu, aby byl takový ústup realizovatelný a únosný. A příležitost k jejich uskutečnění se před námi otevírá právě teď, když čelíme dramatickým změnám.
Nejde přitom jen o snižování spotřeby jednotlivce, domácnosti zkonzumují pouze zhruba čtvrtinu celkového objemu elektřiny, většinu má na svědomí průmysl. Přitom například výroba klasických automobilů je z hlediska budoucnosti už z podstaty věci pochybná a našlo by se množství dalších kandidátů. Samozřejmě můžete namítnout, že poskytuje mnoho pracovních míst a vděčíme jí za ekonomickou prosperitu naší země. Ztráta pracovních pozic v případě, že by došlo k omezení některých průmyslových odvětví, se však může v nerůstové ekonomice přetavit v pozitivum v podobě zkrácení pracovní doby a větší zaměstnanosti v sektorech, jako jsou školství nebo zdravotnictví. Ty mají navíc větší přidanou hodnotu pro společnost.
Klíčové je odstranit nerovnosti
Energeticky náročné činnosti, jako jsou například dojíždění, masový turismus či konzumace rychle zastarávajících průmyslových výrobků, si můžeme klidně odpustit a místo nich se soustředit na dobré lidské vztahy, rozvoj demokracie, vzdělání nebo péče o druhé.
Ústřední otázkou redukce spotřeby by také měla být její spravedlnost. To ostatně ukazují i psychologické výzkumy na toto téma. Lidé jsou ochotni pro záchranu planety spotřebu omezit, klíčové však je, aby tento proces probíhal spravedlivě. Zkušenost s Macronovou reformou, která spočívala ve zdanění benzínu jen pro občany, zatímco korporacím byly daně odpuštěny, je ukázkový špatný příklad. Pochopitelně to vyvolalo odpor a vznik hnutí žlutých vest.
Je zřejmé, že nižší dostupnost energie nebo ekologická daňová reforma by zvedly relativní ceny energií. To by však také znamenalo, že ten, kdo víc spotřebovává, by také musel víc zaplatit, čímž by se redukovalo plýtvání. Zvyšování cen ale bezpodmínečně nesmí vyústit v energetickou chudobu, což opět vede k úvahám o nutnosti lepšího rozdělování bohatství tak, aby nikdo nestrádal.
Pokud více zdaníme využití energie, může se odpovídajícím způsobem snížit zdanění lidské práce, čímž by došlo ke zlevnění služeb. Vyšší ceny energie mohou zajistit, že bude výhodnější věci opravovat než je vyhazovat a produkovat nové. To také nezní jako něco, co by mělo vést k úbytku pohodlí. Větší vzácnost energie znamená, že bude hospodárněji využívána, takže změny nemusí být tak dramatické, jak by se mohlo zprvu zdát.
Chceme-li zredukovat spotřebu a zároveň vést kvalitnější životy, je jasné, že utlumení energeticky náročných odvětví musejí doprovázet opatření kompenzující zánik pracovních míst a dalších jistot. Poskytování bezplatného vzdělávání, rekvalifikací a dočasný základní nepodmíněný příjem financovaný z progresivního zdanění kapitálu mohou lidem přinést zabezpečení a umožnit rozjezd nových odvětví. A je to pravý opak obřích kompenzací mířících k vlastníkům firem a jejich vrcholovým manažerům, které jsou součástí současného modelu chápání strukturální změny například v uhelných regionech.
Snížení spotřeby by zkrátka mělo být klíčové téma současnosti, protože to vyplývá z povahy řešení klimatické krize. Těžko můžeme žít stejně jako dosud a jen přejít na solární a větrnou energii. V první řadě je potřeba vynalézt spravedlivější a udržitelnější budoucnost.
Autor je environmentalista a klimatický aktivista.