Poslední pokus dostat sídliště Písnice zpět do rukou lidí skončil bez úspěchu

Strach z exekucí, které by hrozily v případě prohry u soudu, přinutil žalující stranu stáhnout žalobu, která napadá legalitu privatizace sídliště Písnice v devadesátých letech.

Byla to poslední, byť možná nijak velká naděje na zvrat v kauze, která je jedním z křiklavých případů nespravedlnosti polistopadového režimu. Obyvatelé sídliště Písnice si stavbu podnikového bydlení na konci osmdesátých let sami zařídili. Ve své žalobě upozorňují na to, že převod sídliště na firmu ČEZ ze začátku devadesátých let byl nelegální, protože v té době byl stále v platnosti zákon z roku 1967, který zapovídal prodat státní byty komukoli jinému než jejich obyvatelům.

Definitivně se uzavřelo období, kdy bylo ještě možné soudní cestou napravit nespravedlnosti způsobené privatizací.

Žaloba byla pokusem zpětně zvrátit proces postupné privatizace sídliště, která vyvrcholila jeho prodejem soukromé firmě CIB v roce 2017. Tomuto všemu se spolek Moje Písnice pokoušel zabránit, intervenoval u politiků a uspořádal desítky demonstrací. V minulosti byla totiž nájemníkům přislíbena možnost byty od ČEZu odkoupit, kvůli čemuž velká část z nich začala odprodávat chaty a auta, aby si mohla dovolit zůstat ve svých domovech. Všechno bylo ale nakonec zbytečné. Přes palubu je hodili všichni politici (s čestnou výjimkou proklínané stalinistky Marty Semelové) a v úterý 9. června je nakonec hodil přes palubu i český právní systém.

Kdo chce žalovat bohaté, musí být bohatý

Soud, který byl pro obyvatele Písnice poslední nadějí, skončil nakonec ještě dříve, než začal. Soudkyně městského soudu, kam se případ po prvním kole dostal, pronesla ještě před zahájením jednání řeč, ve které důrazně varovala žalující stranu před možnými následky. Náklady soudního řízení se odvíjí od ceny majetku, který je předmětem sporu, což v tomto případě znamená, že by obě žalující (ženy ve starším věku) musely v případě prohry platit firmě CIB statisíce korun.

V tu chvíli jako by soudkyně říkala dvě věci najednou. Na jednu stranu byla její řeč, záměrně pronesená ještě před začátkem řízení, jistě sympatickým pokusem ochránit dvě starší nemajetné ženy od dluhů a exekucí. Celý její projev ale bez ohledu na její starostlivý tón a možná i neúmyslně vysílal ještě jednu zprávu: bohaté mohou v tomto systému žalovat jen bohatí. Rovnost neexistuje ani před soudem.

Synové obou žalujících žen, které vzhledem k pokročilému věku zůstaly doma, se nakonec po poradě s právníkem rozhodli žalobu stáhnout a lidé, kteří jsou léta ponižováni vrcholnými politiky i soukromým kapitálem, tak dostali poslední symbolickou ránu od českého právního systému. Jejich soud skončil, aniž by se jakýkoli soudce kdy vyjádřil k jejich dobře podloženému argumentu, že převod Písnice ze státu na ČEZ byl nelegální. Právník CIB stejně ještě zkusil ze žalujících žen vymáčknout statisíce korun, ale soudkyně tento pokus shodila ze stolu.

Zbývá už jen vyvlastňování

Neúspěšný, ale úctyhodný boj lidí z Písnice, kteří si přáli bydlet v bytech, které postavili svépomocí, skončil. Na sídlišti zbylo z původní party už jen pár statečných, kteří nevědí, jak dlouho zvládnou čelit zvyšování nájmů. Mnozí z nich jsou závislí na příspěvcích na bydlení od státu nebo jim finančně vypomáhají jejich děti. Část z nich se navíc musí bránit nelegálním výpovědím, které jim firma jako trest za jejich angažmá posílá. Definitivně se tak uzavřelo období, kdy bylo ještě možné soudní cestou napravit nespravedlnosti způsobené privatizací. Kdo by se odvážil snít o tom, že budou ještě někdy sídliště Písnice spravovat lidé, kteří v něm žijí, může od tohoto úterka upínat své naděje leda k pokusům o vyvlastňování velkých vlastníků nájemního bydlení, k jakým dochází v nedalekém Berlíně.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále