Ilustrace František Hříbal
Nedávný soud s Mariánem Kotlebou, hlavní postavou Ľudové strany Naše Slovensko, v němž se projednávalo, zdali se Kotleba provinil trestným činem založení, podpory a propagace hnutí směrujícího k potlačení základních práv a svobod, znovu ukázal, do jaké míry se slovenská společnost dodnes vyrovnává se svojí fašistickou minulostí. Kotleba byl nakonec nepravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu. Na den výročí založení Slovenského státu předal na slavnostní akci na střední škole v Banské Bystrici vybraným rodinám šek na 1488 eur, přičemž čísla 14 a 88 jsou spojována s neonacistickou symbolikou. Kotlebova strana, kterou se ani Miloš Zeman nebál označit za neonacistickou, sbírala v posledních letech mezi Slováky stále větší podporu, zejména mezi těmi mladšími. Součástí Kotelbovy propagandy je i hájení a ospravedlňování Tisova režimu.
Slovenští historici se v průběhu let potýkali s problematickým výkladem existence a fungování Slovenského státu. Komunistická historiografie spojila pod pojmem klerofašismus dohromady katolický klérus a fašismus ľudácké strany a jako jediný odpor vůči tehdejšímu režimu zdůrazňovala Slovenské národní povstání. Porevoluční historiografická produkce v devadesátých letech zase dávala prostor řadě historiků, kteří se snažili Slovenský stát ospravedlnit. Zdá se však, že současné slovenské historiografii se v posledních letech podařilo oprostit od obou směrů. Historici se zaměřují zejména na dílčí témata fungování Slovenského státu a přinášejí tak podstatně komplexnější pohled. Jednou z takových publikací je i nová kniha Tisovi poza chrbát (Tisovi za zády), která vyjde v listopadu v nakladatelství Hadart Publishing. Sborníková publikace má představit různé příběhy odporu vůči ľudáckému režimu. O připravované publikaci, mýtech a faktech ze života ve Slovenském státu a o konkrétních příbězích odporu jsme se bavili s editorem publikace, historikem Jozefem Hyrjou, který momentálně působí jako interní doktorand v Historickém ústavu Slovenské akademie věd.
Po roce 1989 byla ve slovenské historiografii silná tendence obhajovat Slovenský stát a postavu Jozefa Tisa. Ve špatném světle bylo naopak vnímáno meziválečné Československo a zejména postava Edvarda Beneše. V jakém stavu je historické bádání o tomto tématu dnes?
V devadesátých letech se ze zahraničí vrátilo na Slovensko mnoho různých luďáckých a neoľudáckych historiků jako Jozef Kirschbaum, František Vnuk, Milan Ďurica a mnozí další. Byli přesvědčeni, že přicházejí šířit definitivní a konečnou pravdu a často tvrdili, že téměř vše, co bylo napsáno a přezkoumáno před rokem 1989, je marxistický nesmysl. Nebyly však připraveni na jakoukoliv odbornou diskusi, zjednodušovali a zevšeobecňovali a výsledky moderní slovenské historiografie zcela odmítali. Marxistickým režimem pokřivená historiografie měla samozřejmě své chyby, ale odmítnout v podstatě celou vědeckou produkci za čtyřicet let také nebylo správné. A navíc se rychle ukázalo, že interpretace těchto neoľudáckých historiků byly minimálně stejně chybné. Deformace výkladu dějin z předchozího období přitom využívali pro své účely – k ospravedlnění Slovenského státu v rámci neoľudácké nacionalistické propagandy. K nim se přidala i část domácí historiografie, starších i mladších věkových ročníků, a mnoho sympatizantů se v období mečiarismu objevilo i mezi publicisty. A spolu s nimi se vyrojilo také množství laiků, amatérů a šarlatánů.
Dnes je situace mnohem lepší. Seriózním historikům se podařilo vyvrátit mýty a nepravdy. Profesionální historiografie má v těchto věcech jasno. Jako problém však vidím propojení vědy, respektive profesionální historiografie, a běžné veřejnosti. O skutečnostech, které seriózní historici berou jako úplnou samozřejmost, běžná veřejnost ani netuší. Na sociálních sítích a na internetu se tak objevuje mnoho až fantastických tvrzení, která historici dávno vyvrátili. Tam si žijí vlastním životem, šíří se, a stávají se folklórem. I proto je cílem knihy Tisovi poza chrbát ukázat, že válečné roky na území Slovenska ani zdaleka nebyly idylkou a bylo zde množství mužů a žen, kteří se luďákům postavili
Objevují se nové publikace, které se tématu Slovenského státu věnují z jiných perspektiv, nebo je to téma, jemuž se slovenští historici spíše vyhýbají?
Určitě se mu nevyhýbají, právě naopak. Možná je trochu problém v tom, že se dnes historici zabývají už spíše dílčími tématy, detaily fungování režimu, konkrétním událostem či méně známým postavám. Vzniká jen málo obecných prací a ještě méně popularizačních, napsaných jazykem přístupným i běžnému laikovi. Dobře napsané, kvalitní a zároveň lehce stravitelné dějiny válečného Slovenského státu vlastně nemáme. O publikaci, která by se komplexněji věnovala odboji vůči tehdejšímu režimu ani nemluvě. O stavu literatury k dějinám luďáckého režimu hodně napoví to, jak to vypadá s životopisem Jozefa Tisa. Na trhu najdeme solidní knihu amerického autora Jamese Warda, vyšel český překlad Tisova životopisu z pera polského autora Andrzeje Krawczyka. Na Slovensku máme výborný životopis od Ivana Kamence, ale to je kniha, která vyšla v roce 1998. Navzdory své brilantnosti je to přece jenom přes dvacet let stará publikace. Vědecký výzkum o Tisovi je přitom na vysoké úrovni. Například kniha od Madeline Vadkerty Slovutný pan prezident nebo studie z knihy Tisovi poza chrbát, která se věnuje interakcím Jozefa Tisa s židovskými spolužáky, sousedy, vojáky a podobně. Pokud bychom dali dohromady všechny odborné studie a části různých monografií, zjistili bychom, že naše znalosti jsou opravdu rozsáhlé.
Propaganda sice psala o šťastných slovenských rodinách a stolech plných jídla, skutečnost však byla taková, že ve spoustě rodin se musely konzumovat například kopřivy nebo se vykopávaly staré zasazené brambory.
Celkem zaběhnutá představa o Tisovi a ludáckém režimu je ta, že měl širokou podporu slovenského obyvatelstva. Je to něco, co vaše nová kniha rozporuje?
Teď jste uhodil hřebíček na hlavičku. Přesně to chce naše kniha nabourat. Podpora režimu nebyla tak rozsáhlá, jak se na první pohled může zdát, a hlavně nebyla taková, jak ji prezentují dnešní obhájci Tisa. Mnoho Slováků bohužel nadále věří tomu, co hlásala luďácká propaganda, tedy že Slovenský stát byl ostrovem klidu a blahobytu uprostřed krvavé války, a i proto prý měl podporu obyvatelstva. Díky různým konspiračním webům nebo současné propagandě kotlebovců si to začíná myslet stále více lidí. Mám bohužel pocit, že zejména těch mladých. Moderní je také obviňovat historiky, kteří upozorňují na zločiny režimu, že jsou zaplacení, protislovenští, a nevím ještě jací. Pravda je nezajímá, protože není příjemná. S touto kapitolou dějin jsme se jako společnost zatím nevyrovnali. A to je hlavní důvod, proč vznikla i kniha Tisovi poza chrbát. Situace ve Slovenském státě totiž byla ve skutečnosti mnohem komplikovanější. Kniha má zmíněný narativ rozbít a přiblížit některé příběhy občanského i vojenského odporu. Jsou to zajímavé příběhy lidí, kteří se nebáli postavit se na odpor, když to považovali za správné, a svými činy narušili mytické představy o spokojeném a stabilním státě.
Který mýtus o životě ve Slovenském státě za války je nejčastější? A jaká byla skutečnost?
Asi nejčastěji se setkáváme s tvrzením, že luďácký Slovenský stát byl ostrovem míru, prosperity a stability v rozbouřeném moři války. Ta nás měla obcházet a za to jsme měli vděčit právě vzniku samostatného státu v čele s Jozefem Tisem. Jenomže jedním z faktů vazalského postavení Slovenska byla například smlouva o finanční a hospodářské pomoci Německé říši, na jejímž základě Německo vytvářelo tlak hlavně na slovenské zemědělství. To se projevilo už v roce 1940, jak píše v jednom z textů Eva Skorvánková. Slovenští občané začali pociťovat nedostatek. Trh byl regulován, zásobování bylo nedostatečné, lidé pracující v různých odvětvích se bouřili a přibývaly stížnosti a stávky. V přídělovém systému bylo preferováno německé obyvatelstvo a mezi Slováky se rozmohl černý trh. Propaganda sice psala o šťastných slovenských rodinách a stolech plných jídla, skutečnost však byla taková, že ve spoustě rodin se musely konzumovat například kopřivy nebo se vykopávaly staré zasazené brambory.
Kdo všechno se zúčastnil odboje proti Tisovi a jeho režimu a jaké měl tento odboj podoby?
Do vojenského odboje i občanského odporu se zapojily prakticky všechny vrstvy obyvatelstva, a nyní nemluvím jen o Slovenském národním povstání. Byly to individuální činy, ale i kolektivní cílené manifestace odporu. V knize Tisovi poza chrbát je například příběh Branislava Tvarožeka a jeho kamarádů, kteří ještě jako studenti popsali bratislavské zdi protistátními hesly, vyráběli a distribuovali letáky, a později se zapojili i do povstání. Najdete tam příběhy o slovenských rodinách, které skrývaly židovské spoluobčany nebo sestřelené americké piloty, ale například i o ženách, které se postavily na odpor proti luďáckému interrupčnímu zákonu, či o vzpouře vojáků v Ružomberku ještě před samotným povstáním.
Který „odbojový příběh“ vás osobně zaujal nejvíc?
Zaujal mě neobyčejný životní příběh Imricha Erösa, který pro knihu zpracoval mladý slovenský historik Martin Posch. Jeho osud byl pro mě úplně neznámý. Erös bojoval na východní frontě v řadách slovenské armády, později jako člen technické brigády na severu Itálie. Odtud později dezertoval a ze zajateckého tábora se rozhodl přejít do speciálního výsadku, který působil na povstaleckém území, odkud se zapojil do bojů během povstání. Po komunistickém převratu musel emigrovat a v protikomunistickém odboji trénoval budoucí agenty. Podle mě je jeho životní příběh celkem dobrým námětem na film.
V souvislosti s Tisovým režimem se dodnes používá termín „klerofašistický stát“. Je podle vás výstižný?
Přiznám se, že na toto téma nejsem odborníkem. Jako historik mám přehled o definicích fašismu od Miloslava Szabóa či Jakuba Drábika, ale nejsem teoretik a ani tyto teorie nerozvíjím. Termín klerofašismus u nás zavedla do povědomí marxistická historiografie, aby tak mohla spojit dva nepřátele – fašismus a katolicismus – do jednoho konceptu. V současnosti je to mnohem komplikovanější. Nedávno proběhla živá diskuse o tom, zda byl režim Slovenského státu fašistický, či fašizoidní, anebo zda šlo o autoritářský režim s některými prvky fašismu, případně „jen“ o režim zločinecký a diktátorský. To je ale otázka na skutečné teoretiky fašismu. Faktem je, že z mnoha předních pozic ho řídili skutečně přesvědčení fašisté.
Zapojili se do odboje proti Tisovi i církevní představitelé?
Určitě ano. Otázka zní, co si představujeme pod pojmem „představitel“ té které církve. Řadový kněz, nebo třeba biskup? Z nich se proti projevům antisemitismu opakovaně vyjadřoval řeckokatolický biskup Pavel Peter Gojdič, který nabádal vlastní kněží a psal do Vatikánu. Pro mě osobně byl velmi dojemný příběh katolického kněze Augustína Pozdecha z Bratislavy, který byl spíše ojedinělým zjevem v řadách římskokatolického kléru. Psal dopisy mimo Slovensko, ve kterých volal po záchraně slovenského židovstva. Kromě toho sdružoval odbojáře, organizoval pomoc. Po válce v Bratislavě byl aktivní v místní pobočce Demokratické strany. Existují případy kněží, kteří byli vězněni státní mocí, nebo se zapojili do povstání. A samozřejmě evangeličtí kněží, kteří byli na tomto poli aktivní. Když nad tím tak uvažuji, vidím to na druhý díl knihy Tisovi poza chrbát…
Často diskutovaným tématem bývá i proces s Jozefem Tisem po konci války. Mohl vůbec takový poválečný proces v tehdejší atmosféře dopadnout jinak?
Určitě mohl, ale je to spekulace, a nikoliv otázka pro historika. Soudní proces byl zpolitizovaný, ale na druhou stranu Jozef Tiso byl válečný zločinec zodpovědný za smrt desítek tisíců slovenských občanů. Byl prezident, jmenoval vládu, podepisoval zákony, byl nejvyšším velitelem armády i Hlinkovy gardy. Jeho odpovědnost je nepopiratelná. Za takové zločiny byl přiměřeným trestem trest nejvyšší. A tím byl v tehdejším Československu trest smrti.
Zatímco Tiso byl oběšen, hlavní strůjce slovenského holokaustu Alexander Mach dostal třicetileté vězení a v roce 1968 byl amnestován. Jak byl vlastně v tehdejší době tento „mírný trest“ pro Macha vnímán?
To je komplikovaná otázka. Neexistuje nějaká jednotná reakce veřejnosti. Mach, pokud vím, svých činů veřejně litoval, Tiso ne. Měl děti, měl manželku, která za jeho život usilovně lobovala. Setkávala se s politiky a jejich ženami, přimlouvala se za otce svých dětí. Alexander Mach zároveň nebyl z hlediska hierarchie nejvyšší představitel státu. Ne že by byla jeho vina nižší, ale bylo tam pár rozdílů. Také měl mezi komunistickými politiky víc kamarádů. Byl generačním současníkem Clementise nebo Novomeského, znali se jako mladí žurnalisté či politici. Soubor těchto faktorů přispěl k tomu, že nedostal nejvyšší trest.
Často se hovoří o tom, že velká část Slováků hodnotí období Slovenského státu kladně. Mění se na tom něco? A jak se na Slovensku vzpomíná na odboj proti Tisovi a jeho režimu?
Můj dojem je, že situace se postupně mění. Podle dostupných průzkumů veřejného mínění například velká většina Slováků hodnotí Slovenské národní povstání jako pozitivní událost. Pokud si dobře vzpomínám, ta čísla jsou na úrovni osmdesáti procent. Zároveň je tu ale stále hodně všelijakých obhájců a sympatizantů luďáckého režimu. Dokonce máme v parlamentu stranu, která se netají svým obdivem k Tisovi a luďácké republice. V tomto ohledu je před námi ještě hodně práce. V minulosti se na odpor vzpomínalo téměř výhradně ve spojení se Slovenským národním povstáním. Dnes však na Slovensku působí jednotlivci i organizace, které se snaží přiblížit i méně známé epizody naší historie, například Post Bellum a jejich práce s pamětníky. V různých slovenských regionech se objevují pamětní tabule či sochy, které odpor vůči Tisovu režimu připomínají. Pokud k tomu budeme moct přispět i připravovanou knihou Tisovi poza chrbát, budu z toho mít radost.