Nesnesitelná lidskost kolaborace. Prezident lidskosti jako hagiografie Emila Háchy

Osobnost Emila Háchy si jistě zaslouží další historické bádání, přístup Víta Machálka v knize Prezident lidskosti ale postrádá metodu a končí u banálního rozumování o „Háchovi-člověku“.

Osobnost Emila Háchy patří v naší historické paměti k těm nejrozpornějším. Vnímání role protektorátního prezidenta se do značné míry odvíjí od zhodnocení dějin protektorátu jako celku. Není proto divu, že Háchovo působení prošlo několika protikladnými historickými interpretacemi. V poválečné době byl Hácha zcela zavržen a na jeho démonizaci pracovala komunistická historiografie až do konce šedesátých let, kdy se otevřela inspirativní diskuze mezi Tomášem Pasákem a Janem Tesařem. V období normalizace byl Háchův obraz opět vtěsnán od škatulky arcikolaboranta, načež se mu v devadesátých letech dostalo opětovného zájmu a uznání. O Háchovi vyšlo několik monografií pohybujících se na škále od poměrně vyvážené odborné kritiky až po jednoznačnou oslavu spojenou s převrácením dosavadních hodnotících znamének. Mezi ty, kteří usilovali o revizi Háchova obrazu, patřil i Vít Machálek, historik, teolog a člen Společnosti doktora Emila Háchy. V letošním roce vyšla jeho již druhá háchovská monografie Prezident lidskosti s podtitulem Životní příběh Emila Háchy. Machálek pokračuje ve vyprávění oslavného příběhu, který zapadá do postsocialistického trendu rehabilitace konzervativních a nacionalistických elit z doby druhé světové války. Vyplatí se proto věnovat pozornost jeho argumentaci i jazykovým a literárním prostředkům, kterými Háchův příběh spoluutváří.

Člověk jako omluva

Autor sleduje Háchův život v jeho celku. Příběh kontroverzní postavy české historie začíná Machálek přehlíženou Háchovou kariérou za dob Rakouska-Uherska. Ukazuje Háchu jako součást monarchistických elit, jako umírněného nacionalistu, který po zhroucení monarchie plynule pokračoval v expertní dráze ve strukturách nového státu. Jako významná a všeobecně uznávaná osobnost, ale také jako kandidát přijatelný pro slovenské ľudáky i Německo, byl nakonec zvolen prezidentem pomnichovského Česko-Slovenska. Jádro knihy leží v Háchově působení za druhé republiky a v prvních letech protektorátu (1939–1942). Přesvědčivě, byť spíše nezamýšleně, autor ukazuje personální kontinuitu prvorepublikových a protektorátních elit. Zaměřuje se na odbojové aktivity Háchovy vlády i na vztah s londýnským exilem. Dokazuje, že Beneš ze začátku vnímal Háchu jako legitimního prezidenta a cenného spojence, postupně se však cíle exilové a protektorátní vlády rozcházely a Londýn začal Háchu považovat za nepřítele. Období od nástupu Heydricha do konce války je věnován menší prostor – v této době autor prezidenta pojímá jako fyzicky i psychicky zdevastovaného starce, který byl ve vleku svého okolí a fakticky už nesvéprávný.

Autor přejímá pohled i jazyk zkoumaných aktérů a zdůrazňováním osobností stránky zastiňuje dobový kontext a širší společenské procesy.

Machálkovým cílem je poznání Háchy jako člověka, ne jako státníka. Teze, že „Hácha byl především člověk, ne politik“, je ovšem stejně banální jako zavádějící. Podle Machálka by Hácha neměl být hodnocen jen v politických a ideologických souvislostech. Proč pak ale vlastně psát historickou knihu? Absence badatelských otázek vede k tomu, že výsledek práce je vlastně předem jasný. Historické tázání ustupuje nadšenecké snaze o revizi prezidentova obrazu. Neustále opakovanou formulkou „člověk, ne politik“ Machálek omlouvá jakýkoliv rozporný Háchův čin, ale v důsledku mu upírá i vlastní vizi společnosti a politickou vůli ji prosadit. Příkladem může být opětovné navrácení krucifixů do školních učeben za druhé republiky. Machálek tuto skutečnost hodnotí pochvalně a vykládá ji jako projev rostoucí zbožnosti české společnosti. Nejde ovšem o přirozený vývoj, ale politické rozhodnutí, o projev odvratu od prvorepublikového ideálu sekulární společnosti. V myšlenkovém světě druhorepublikových elit nemělo být náboženství soukromou věcí jednotlivce, ale základní hodnotou sjednocené národní, katolické a stavovské společnosti.

Kniha je psaná v modu tragédie. Představuje Háchu jako ctihodného právníka, spravedlivého soudce a demokrata, který na svá bedra vzal osud národa, obětoval vlastní čest, pokojné stáří a v důsledku i život, a jemuž se národ odměnil zavržením. Hácha tak přestavuje téměř vykupitelskou postavu, obětního beránka. Nejde o náhodné přirovnání, text je prodchnutý křesťanskou symbolikou: jazykem bolesti, oběti, mravní síly, duality dobra a zla. Ostatně autorovy sympatie ke katolicismu jsou zjevné a podle mého soudu představují jeden ze zdrojů jeho obdivu k Háchovi. Zásadně chybí podrobnější srovnání pozice Háchy a ostatních představitelů okupovaných států nebo konzervativních politiků, kteří s nacisty spolupracovali. Namísto důsledné komparace autor pracuje metodou kontrastní biografie. Do protikladu k Háchovi staví jeho politické oponenty Beneše, Drtinu, posléze Gottwalda. Světe div se, z toho srovnání Hácha vždy vychází jako moudřejší, lidštější, statečnější, vlastenečtější. Háchův ideální obraz se ovšem nevyhne vnitřním rozporům a otázkám, na které kniha nemá odpověď. Proč se spravedlivý soudce, který obdivoval britskou demokracii a věřil v právní stát, podílel na jeho destrukci? Proč se představitelé „demokratických“ prvorepublikových elit tak rychle a ochotně postavili do čela autoritativního režimu? Proč byl Hácha domácím i zahraničním odbojem nejprve hodnocen jako úctyhodný spojenec a pak se jeho jméno v pojmu „háchovština“ stalo symbolem kolaborace?

Kolaborantský režim a jeho intepretace

Machálek poměrně přesvědčivě ukazuje, jak svou situaci hodnotili jeho hrdinové. Pochopitelně se považovali za pravé vlastence a své angažmá brali jako službu národu. Hácha věřil v porážku Německa, počítal ale s dlouhým trváním války. Aktivní odpor vůči okupantům podle něj neměl smysl – jen by přivodil krvavé represe. Snažil se proto udržovat klid a dosahovat na okupační moci co největší ústupky. Vlastní prezidentova aktivita spočívala především v osobních intervencích u představitelů okupační moci, kde prosil o milost či zmírnění perzekuce členů českých elit (rukojmí v koncentračních táborech, hodnostáři Sokola a Národního souručenství, šlechtici na jejichž majetky byla uvalena nucená správa). V mnoha případech byla tato aktivita úspěšná. Mezi Háchovy nepopiratelné zásluhy patří například úsilí o propuštění studentů zatčených v listopadu 1939. Na oplátku musel prezident vystupovat na podporu nacistické politiky. Machálek dokládá, že Hácha ve svých projevech „bojoval o každou formulaci“ a snažil se používat co nejmírnější nebo dvojznačné obraty. Tomuto tématu věnuje autor o to větší prostor, o co byla Háchova „zdržovací taktika“ neúspěšnější. Mimoděk ukazuje vyjednávací prostor, který členové protektorátní vlády měli, a také k jak velkým ústupkům byli schopni dojít – chyběl například jen krůček k vyslání protektorátního vojska na východní frontu.

Rostoucí ústupky nacistům pak Háchova garnitura (a s ní i Machálek) zdůvodňovala obavou, že by ji v případě demise nahradili aktivní kolaboranti. Ve všech okupovaných státech nacisté skutečně využívali kartu domácích fašistů, mocensky se ale opírali právě o konzervativní elity. Zachování kontinuity politické reprezentace a alespoň symbolické autonomie bylo klíčové k zachování dojmu normality a společenské stability. Nacisté potřebovali využívat zdroje a pracovní sílu protektorátu, takže pokud jim Hácha pomáhal udržovat klid, byli ochotni tolerovat jeho „retardační strategii“ i napojení na odboj. Machálek zdůrazňuje prezidentovy zásluhy, nevysvětluje ale, proč ho vlastně nacisté potřebovali. Jeho loajalita k říši mohla být jen vnějšková, ale to úplně stačilo.

Obzvláště problematické jsou pasáže věnující se Národnímu souručenství a perzekuci Židů. Národní souručenství (NS), vzniklé těsně po okupaci v březnu 1939, představovalo Háchovu hlavní politickou iniciativu. Machálek je hodnotí velmi pozitivně jako „mohutnou celonárodní organizaci“ a „prostředek udržování mravní síly národa“, zdůrazňuje zásluhy jeho předních funkcionářů, z nichž mnozí patřili k prvorepublikovým politikům a stali se obětmi nacistické perzekuce. Jen málo se však dozvíme o tom, co to vlastně Národní souručenství bylo a jaká byla jeho činnost. Jednalo se o pseudostranickou organizaci, do které měli vstoupit všichni (až do roku 1940 pouze mužští) příslušníci národa. Byla založena na vůdcovském principu a ideologii „národní pospolitosti“ a etnicky „čistého“ národa, nerozděleného politickými a sociálními rozdíly. Z NS proto byli proto jako „cizorodý živel“ vyloučeni Židé. Nešlo přitom jen o symbolické vyloučení, představitelé NS přímo usilovali o omezení jejich občanských práv a o zavedení právní definice Žida. Vytvářeli tlak na zavedení protižidovských zákonů a dále zesilovali pronásledování. Postupovali přitom v součinnosti s protektorátní vládou, která nejenže spolupracovala s říšskými orgány, ale také cíleně prohlubovala segregaci židovského a nežidovského obyvatelstva řadou nařízení. Jednalo se mimo jiné o vylučování Židů z administrativy, škol, soudcovských či lékařských povolání, zavádění separace židovského obyvatelstva ve veřejném prostoru či označování židovských obchodů.

Požadavky Národního souručenství na zabrání židovského majetku ovšem autor omlouvá snahou, aby židovský majetek nezískali Němci, ale Češi. Antisemitismus byl podle něj něčím cizím, zaváděným do české společnosti zvnějšku Němci a domácími fašisty. Nedá se přitom říct, že by Machálek perzekuci Židů (a Romů) cíleně zamlčoval, naopak ji hodnotí jako tragédii. Zároveň ale není pro jeho výklad nijak důležitá. Stojí stranou příběhu o utrpení národa a „prezidentu lidskosti“. Machálek tak opět přebírá optiku historických aktérů, pro které Židé a Romové nebyli plnohodnotnými členy národa. O záchranu těchto lidí se Hácha a členové jeho vlády nesnažili, naopak přispívali k jejich pronásledování. Divná lidskost, která vylučuje celé skupiny občanů.

Selhání historika

Poslední kapitola se zabývá Háchovou smrtí v nedůstojných podmínkách pankrácké věznice a poválečnými procesy s jeho spolupracovníky a členy protektorátní vlády. Dále se věnuje fenoménu „druhého života“ Emila Háchy, proměnám vnímání prezidentovy osobnosti a historické role od poválečné doby do současnosti. Mohlo by jít o nejzajímavější část, bohužel se však právě zde nejvíce projevují limity autorova přístupu. Místo historiografické analýzy se jedná o výčet snad všech zmínek o Háchovi v historické produkci i populární kultuře. Autor ztrácí už i zbytky odstupu a v závěru knihy se jeho moralizující slovník již pohybuje na hraně parodie. Machálek tak například neopomene zmínit, že v roce 2009 televize Nova „zneužila“ Háchu pro propagaci neuctivé písně z fiktivního muzikálu Michala Davida. Následuje lamentace nad vyznamenáním normalizačního zpěváka a srovnání s podobně neuctivou písní, kterou si v roce 1942 dovolili nazpívat Voskovec a Werich. Skandální nápěv „rád pravicí máchám, jsem Emil Hácha“ se ovšem objevil pouze v epizodě komediálního seriálu Comeback a neměl zesměšňovat ani tak Háchu jako lacinost komerčních muzikálů a veršotepectví Michala Davida. Anekdotická pasáž tak mimoděk ilustruje, jak moc vážně autor bere sám sebe, jak zahlcuje text banalitami a jak ledabyle zachází se zdroji.

Absence jakéhokoliv teoretického rámce a nevyjasněnost terminologie vede k tomu, že autor ztrácí odstup od dobových termínů a možnost vyjadřovat se hodnotově neutrálním jazykem. Text tak na jedné straně prostupují velká slova jako hrdinství, zrada a čest, na straně druhé pojmy, které jsou v lepším případě matné, v horším případě eufemismy. V Machálkově knize tak nejsou nacionalisté, ale vlastenci, Hácha proti Židům nevystupuje z antisemitského, ale z nacionalistického hlediska, Háchův spolupracovník Kliment podporuje „nestandardní koncepty demokracie“, faktická vláda jedné strany v autoritářské druhé republice pak je „zjednodušení stranického spektra“. Nevyjasněnost klíčových pojmů kolaborace či odboje vede k tomu, že autor s těmito pojmy nakládá značně svévolně. Pod kolaboraci pak spadá výhradně jednání morálně zavrženíhodných osob, naopak téměř veškerou činnost Háchovy strany pojímá jako odbojovou činnost.

Informace o Háchově životě a osobnosti Machálek hojně čerpá ze vzpomínek jeho přátel a spolupracovníků i z dobových propagačních publikací. K těmto cenným, ale problematickým zdrojům však autor nezaujímá patřičný kritický odstup. Projevuje se to i v jazyku knihy, který nápadně přejímá dikci pramenů. Věty typu „Schopnost pokory a náboženského vidění světa, která se v Háchově příběhu odráží, jako by naplňovala (…) charakteristiku jeho rodného kraje“ či přirovnání Háchy k „svébytnému typu hloubavé jihočeské osobnosti“, jako byl Petr Chelčický či Jan Hus, skutečně působí, jako by byly otištěny spíše v roce 1938 než v roce 2020. Pramenný záběr knihy je sice obdivuhodný, citelně však chybí novější historické studie. Machálek hojně cituje beletrii a publicistiku, analytickou literaturu o poznání méně. V některých případech také není zcela jasné, kdy se ve výkladu jedná o citaci pramene a kdy o vlastní komentář. Pohled autora tak místy zcela splývá s pohledem aktérů, což vede k tomu, že namísto argumentace vyznění knihy určuje především naléhavost jazyka a konstrukce zápletky.

Machálkovi nelze upřít osobní zaujetí a rozsáhlý záběr. Na osmi stech stranách ale paradoxně o Háchovi a jeho době zjišťuje jen málo nového. Kniha je přitom přesycena detaily: dozvíme se, kolikrát Hácha řečnil v Trhových Svinech, kam jezdil na dovolenou a že by jistě byl skvělým dědečkem. V nejsilnějších pasážích dovede autor empaticky přiblížit Háchovu nejistotu a utrpení. Tázání po tom, jaký typ politika Emil Hácha představoval, jaká byla jeho vize společnosti, na čem zakládal svoji společenskou podporu a jak a proč ji ztrácel, bychom však hledali marně. Autor přejímá pohled i jazyk zkoumaných aktérů a zdůrazňováním osobností stránky zastiňuje dobový kontext a širší společenské procesy. Zhodnocení role českých elit za druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava tak kniha spíše zamlžuje. Namísto kritického odstupu nabízí obdiv a omluvy. Spíše než historickou monografii tak Prezident lidskosti připomíná hagiografii.

Autor je historik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies