Sunnité a šíité. Starý konflikt ovlivňuje muslimy dodnes

Kniha francouzské arabistky a politoložky Laurence Louë popisuje dějiny velkého náboženského schizmatu a jeho vliv na dnešní politiku a konflikty v islámském světě.

Jak je patrné již z názvu, hlavním tématem knihy francouzské arabistky a politoložky Laurence Louër s názvem Sunnis and Shi’a: A Political History (Sunnité a šíité. Politické dějiny) je islámské schizma. Její dílo je historickým exkurzem nejen do dob raného islámu, kdy k rozkolu došlo, ale také popisem vývoje vztahů a konfliktů mezi dvěma hlavními proudy islámu, které se utvořily prakticky ihned po smrti proroka Muhammada. Původně se muslimská obec rozdělila na sunnity, šíity a cháridžovce. Jádrem sporu se stal konflikt o to, kdo bude následníkem proroka Muhammada, posla Božího. Žádný další posel Boží už přijít nemohl, neboť podle islámu je prorok Muhammad posledním prorokem, a proto zní titul prorokova následníka „náměstek posla Božího“. Jednalo se tedy o nástupnický spor, jelikož v prapůvodní muslimské obci nepanovala shoda na tom, koho určil Muhammad za svého následníka. Sunnité se domnívali, že nový chalífa by měl být zvolen na základě svých kvalit a zbožnosti muslimskou obcí, šíité byli přesvědčeni, že chalífou se má stát někdo z prorokovy rodiny (konkrétně jeho zeť Alí) a ti třetí, cháridžovci, se od stoupenců Alího odštěpili.

Tři odnože víry

Sunnité neboli islámská ortodoxie považují první čtyři chalífy za Bohem správně vedené. Poslední z takto správně vedených chalífů Alí ibn Abí Tálib je zároveň jediným právoplatným nástupcem pro stoupence šíitského islámu („ší’at Alí“ znamená arabsky strana Alího – proto šíité). Pro šíitský islám je klíčový pojem „ahl al-bajt“ (lidé domu, čímž jsou mínění potomci proroka Muhammada v linii jeho dcery Fátimy a zetě Alího). Z hlediska „islámu v praxi“ jsou mezi sunnitským a šíitským islámem rozdíly ve věrouce. Například ve vyznání víry (není boha kromě Boha a Muhammad je jeho posel) šíité přidávají ještě větu o tom, že „Alí je přítelem božím“. Jelikož byl šíitský islám po většinu islámské historie v opozici a Alího syn a jeho společníci byli navíc poraženi a velmi brutálním způsobem zmasakrováni, vypěstoval si šíitský islám kult mučednictví, který je velmi důležitým prvkem této odnože islámu i v současnosti (viz nedávné smuteční obřady po zavraždění íránského generála Kásima Solejmáního).

Blízkovýchodní rozepře sice mají kořeny v době před stovkami let, ale jsou živé i v současných mezinárodně-politických konfliktech.

Třetí z odnoží islámu se velmi často opomíjí. Jedná se o radikální odpadlíky z tábora Alího, který bojoval o nástupnictví s Muavíjou, jenž měl podporu tehdy již ustavené islámské ortodoxie. Cháridžovci se domnívali, že novým vůdcem muslimské obce (umma) může být kdokoli a z kteréhokoli rodu. Dle nich mělo záležet jen na zbožnosti a schopnostech. Cháridžovci byli po následující staletí často aktéry různých povstání v islámské říši („cháridža“ je od slova odejít, označuje tedy ty, kteří odešli od Alího). Přestože potomci umírněnějších proudů přežili a dodnes žijí v některých zemích (např. ibádité v Ománu), je termín cháridža v dnešním muslimském světě spíše synonymum pro teroristy či džihádisty.

Laurence Louër se ve svém díle nezabývá schismatem z pohledu zakonzervované historie, ale snaží se o pochopení aktuálních konfliktů na Blízkém východě, z nichž nejzásadnější jsou rozepře mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Tento spor je také sporem sunnitsko-šíitským. Obě země jsou významné mocnosti v regionu a zároveň samy sebe považují za autority. Írán po svržení sekulárního diktátora a po nastolení islámské teokracie představuje bezesporu centrálu šíitského islámu, zatímco Saúdská Arábie, kde se nachází nejsvětější místa islámu – Mekka a Medína – je důležitým místem sunnitské vzdělanosti (Islámská univerzita v Medíně se považuje za kolébku dnešního sunnitského islamismu). Tento spor výrazně dopadá na největší ohniska bojů na Blízkém východě za poslední dvě dekády – Irák, Sýrii a Jemen. V konfliktech těchto zemí spolu bojují na jedné straně síly napojené na Teherán, na straně druhé na sunnitské monarchie, z nichž Saúdská Arábie je vždy důležitým hráčem společně se Spojenými arabskými emiráty. To, čemu se dnes v médiích zjednodušeně říká džihádismus, se ve skutečnosti týká zlomku salafistů, vycházejících z ideologie Islámské univerzity v Medíně.

Spojenectví a snahy o přemostění

Ačkoli jsou sunnité a šíité údajně odvěcí rivalové a nepřátelé, v praxi tomu tak vždy nebývá. V různých dobách a konfliktech mezi šíitskými a sunnitskými mocenskými skupinami často převládla pragmatická spojenectví. V minulosti takto vytvořila alianci například šíitská dynastie Safíovců se sunnitkými Mughaly v Indii. Příklady najdeme rovněž v současnosti: v azersko-arménském konfliktu o Náhorní Karabach nepodporuje Írán své šíitské souvěrce v Ázerbájdžánu, nýbrž stojí za jejich protivníky – arménskými křesťany. Írán a Arménie mají totiž velmi čilé obchodní styky. Dalším důvodem je i to, že Írán je zároveň spojencem Ruska i Arménie. Na druhé straně konfliktu stojí Izrael, který zase udržuje úzké obchodní vztahy (zbraně a ropa) s Ázerbájdžánem.

Kniha se věnuje také důležitému období islámských reformistů, kteří se snažili šíitsko-sunnitský rozkol překlenout. Velkým stoupencem islámské jednoty byl šíitský duchovní Džamáluddín al-Afghání, jeden ze zakladatelů islámského reformismu. Jeho učení se dostalo velkého ocenění i na univerzitě al-Azhar v Káhiře, která je považována za hlavní centrum sunnitského islámu. Podle reformistů měli muslimové společně čelit „koloniálnímu Západu“, je však pravdou, že se jednalo spíše o pragmatickou strategii než o náboženskou toleranci. Ajatolláh Chomejní, šíitský duchovní a strůjce islámské revoluce v Íránu, se například věnoval četbě spisů Sajjida Kutba, který byl uctívaným ideologem sunnitského Muslimského bratrstva a inspirací pro Usámu bin Ládina. Autorka v knize popisuje, jak právě sunnitští islamisté po roce 1979 obecně vzhlíželi k Íránu, neboť se zde šíitským stoupencům politického islámu vůbec poprvé v moderních dějinách podařilo ustanovit islámský stát, tedy realizovat koncept, s nímž původně přišel islámský reformátor Rašíd Ridá, žák al-Afgháního a velký vzor Sajjida Kutba.

Blízkovýchodní rozepře sice mají kořeny v době před stovkami let, ale jsou živé i v současných mezinárodně-politických konfliktech. Laurence Louër podává výčet zásadních postav, organizací či skupin sunnitského a šíitského islámu a jejich vzájemných vztahů. Na základě historie se autorka snaží vysvětlit chování a jednání jednotlivých entit v regionu, avšak neopomíjí ani pragmatické pohnutky aktérů.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies