Foto YouTube / Philosophy Overdose
Derridovo jméno je pro mnohé symbolem nesrozumitelnosti a odtrženosti „postmoderní“ filosofie. Jak také pohlížet na autora, který si pro své argumenty vymýšlel slova jako falogocentrismus nebo différance a začínal kapitoly uprostřed věty? Je vůbec možné shrnout takového myslitele do relativně krátké a přístupné knihy, aniž by se jeho dílo zcela rozpadlo pod rukama?
Peterovi Salmonovi se to na ani ne tři sta stránkách jeho derridovské biografie An Event, Perhaps: A Biography of Jacques Derrida (Událost, možná. Biografie Jacquesa Derridy, 2020) daří velmi dobře. Začátečníkům i mírně pokročilým studentům dekonstrukce přináší jeho kniha srozumitelné uvedení do hlavních otázek Derridova myšlení. Všem ostatním pak čtivý osobní portrét i živou inspiraci, jak promýšlet politiku v dnešní době.
Jackie D. mezi Alžírem a Paříží
Úhelným bodem knihy je přesvědčení o neoddělitelnosti myšlení od životní zkušenosti autora. Jackie, jak znělo jeho pravé jméno, se narodil do židovské rodiny v koloniálním Alžírsku. Od dětství se tak pohyboval na okrajích a v meziprostorech. Pro své okolí byl střídavě Francouzem, Arabem či Židem, aniž by se ke kterékoli z těchto identit mohl zcela upnout. Není divu, že se jeho myšlení zaměřuje právě na zlomy, dvojznačnosti či vnitřní rozpory jazyků, ideologií i právních řádů.
Neustálé pochybování není relativizací hodnot, ale cestou k zodpovědnému občanství. Kde není jednoznačnost, tam začíná nutnost rozhodování bez jistot a záruk.
Za druhé světové války byl pro svůj židovský původ vyloučen ze školy, po vyhlášení alžírské nezávislosti musela jeho rodina odejít do Francie. Jackie pak po celý život zažíval strach z vyloučení a trpěl bolestnou nostalgií po zmizelém Alžírsku svého dětství. Zážitky vyobcování a ztráty domova se promítaly do jeho sebevědomí i tvorby a spojovaly jej s řadou intelektuálních přátel, třeba Emmanuelem Levinasem, Louisem Althusserem či Hélène Cixous.
Popis období Derridova vzestupu mezi filosofickou elitu je vůbec malým slovníkem (nejen) francouzského myšlení dvacátého století. Postupně poznává, přátelí se, či se naopak pře nejen s výše jmenovanými, ale také s Michelem Foucaultem, Marcelem Merleau-Pontym nebo Jacquesem Lacanem. Vedle těchto „velkých mužů“ Salmon ale zmiňuje i Derridovu otevřenost vůči nové generaci feministické teorie, kterou dokumentují osobní i filosofické vztahy s Julií Kristevou, Luce Irigaray nebo Sylviane Agacinski. Limity Derridova přístupu k ženám naopak vypráví příběh nemanželského syna s poslední zmiňovanou, s nímž se filosof setkal jen jedinkrát v životě.
V tomto explozivním prostředí plném výrazných osobností Derrida zažívá svůj první vrchol, když v roce 1967 vydává hned tři (!) knihy, které definují dekonstrukci jako originální filosofický přístup k textu a katapultují ho mezi nejvýznamnější francouzské intelektuály.
Jacques Derrida Superstar
Sedmdesátá a hlavně osmdesátá léta pak ze stydlivého Derridy udělala globální celebritu. Jeho tvář, výroky i různé (dez)interpretace pronikly do populární hudby, filmů i na design triček. Přispěla k tomu rostoucí obliba „francouzské teorie“ ve Spojených státech, ale také série úmrtí kolegů a přátel: mezi lety 1980–1984 odešli Roland Barthes, Jean-Paul Sartre, Lacan i Foucault. Na Derridu tak role šarmantního i excentrického francouzského myslitele, kterou mezinárodní publikum očekávalo, vlastně tak trochu zbyla.
Derridovu popularitu posiloval i odpor anglosaského filosofického establishmentu, který jej považoval za šarlatána, nesrozumitelného nihilistu a bořitele chrámů analytické filosofie. Pro mnohé odpůrce i příznivce se stal symbolem absolutního relativismu či bezhodnotového „postmodernismu“ – což je obvinění, které sám Derrida opakovaně odmítal a které trpělivě vyvrací i Salmon.
Osmdesátá léta znamenala ale také řadu osobních traumat. Po vystoupení na disidentském bytovém semináři v Praze je Derrida pod falešnou záminkou zatčen a stráví v nejistotě a ponížení noc v ruzyňské cele. Tento zážitek hraje podle Salmona velkou roli v jeho dalším bádání, zejména o problémech spravedlnosti a práva. Derridovi umírají další přátelé a nakonec i matka, jeho filosofie se obrací i k otázce smrti.
Mezitím se musí vypořádávat s řadou ostrých útoků, mimo jiné i v souvislosti se svým údajně příliš shovívavým přístupem k nacistické a antisemitské minulosti Martina Heideggera i dalšího zesnulého přítele Paula de Mana. Derridu osobní krize motivuje k druhému vrcholu: sérii eticky a politicky zaměřených textů o přátelství, daru, pohostinnosti, spravedlnosti či demokracii.
Demokracie a duchové
Salmon Derridu ukazuje také jako inspirativního politického myslitele, jehož postoje byly podobně svéhlavé a originální jako jeho psaní. Stejně jako většina souputníků se i on hlásil k levici. Nikdy ale nevstoupil do komunistické strany, a to ani v období, kdy to mezi francouzskými intelektuály patřilo k bontonu.
K marxistické inspiraci se naopak přihlásil – i když samozřejmě svým vlastním, dekonstruktivním způsobem – v té na první pohled nejméně příhodné době, tedy na začátku devadesátých let. V polemice s Francisem Fukuyamou v knize Specters of Marx (Marxova strašidla, 1993) Derrida demontuje představy o nadřazenosti západní liberální demokracie právě ve chvíli jejího zdánlivého triumfu. Právě tento motiv může být zdrojem inspirace i pro politické promýšlení současnosti.
Derrida v pozdních pracích ukazuje, že reálně existující liberální demokracii pronásledují duchové a strašidla nerovnosti, nespravedlnosti i pozapomenutých utopií, s nimiž se není nikdy schopna definitivně vypořádat. Musí je tedy současně vytěsňovat jako (údajně) překonané a poražené relikty minulosti. Zároveň se k nim ale nemůže přestat vracet, aby z tohoto potýkání stále znovu čerpala svou legitimitu. V českých podmínkách to známe třeba na příkladu postkomunismu, který se musí pořád dokola, zas a znovu vyrovnávat s komunismem.
Důsledkem zde ale v žádném případě není odmítání ideálů demokracie, i když na filosofické rovině Derrida skutečnou demokracii považuje za nemožnou: principy jedinečnosti a svobody každého jednotlivce nejsou slučitelné s principem rovnosti všech. „Liberté a egalité jsou v napětí,“ shrnuje Salmon Derridovu pozici, kterou podobně rozpracovává třeba politická teoretička Chantal Mouffe.
Právě nemožnost skutečné či absolutní demokracie (svobody, spravedlnosti, rovnosti…) je paradoxně zdrojem naděje, či dokonce politickým imperativem. Není-li absolutní demokracie dosažitelná, pak i ta naše současná je jen nedokonalou napodobeninou, nikoli tedy „koncem dějin“ a „nejlepším možným systémem“, který by kritizovali jen autoritáři a blázni. Nic nám tedy nebrání hledat demokracii jinou, lepší – či spíše o něco méně nedokonalou. Otázky demokracie jsou u Derridy vždy nevyhnutelně otevřené.
„Možná“ pro naši dobu
Derridovu skepsi vůči ideologiím a velkým příběhům tedy můžeme číst i jako argument pro známé heslo, že jiný svět je možný. Zároveň je ale i varováním, že žádný z těch jiných světů se nakonec nevyhne rozporům a svým vlastním strašidlům a duchům. Derridu můžeme chápat jako filosofa, jenž křísí politickou imaginaci, které se nám dnes bolestně nedostává, ale také upozorňuje na její nevyhnutelná rizika a meze. Nabádá nás tedy k odvaze i opatrnosti zároveň.
O svobodu, rovnost a spravedlnost máme usilovat, ale měli bychom mít vždy na paměti ono „možná“ z titulu Salmonovy knihy. Vždy se totiž můžeme plést. Svou omylnost bychom proto měli přetavit v radikální otevřenost vůči druhým, která je pravým opakem vykazování různých „populistů“, „nacionalistů“ či „neomarxistů“ za meze „demokratického konsenzu“ či „slušné společnosti“.
Neustálé pochybování není relativizací hodnot, ale cestou k zodpovědnému občanství. Kde není jednoznačnost, tam začíná nutnost rozhodování bez jistot a záruk. Právě rozhodování v situacích, kdy nemůžeme vědět, jak to nakonec dopadne, je pro Derridu podstatou etiky i politiky.
Derrida nejspíš nebude dobrým pomocníkem v budování klasických politických programů. Jeho étos pochybující demokracie je ale možná velmi aktuální právě v období „kulturních válek“, kdy se to jen hemží absolutními morálními soudy. Jeho důraz na rozporuplnost každé ideologie je snad velmi osvěžující zrovna v době, kdy se politické spory nezřídka vedou pod rouškou obrany jediné verze pravdy či jediné správné varianty demokracie. Jeho volání po nekonečné odpovědnosti za druhé i svět kolem nám třeba pomůže artikulovat dilemata života v antropocénu, k nimž patří například i to, že pouhé čtení těchto řádků vytváří emise, a přispívá tak k destrukci planety.
Možná. Snad. Třeba. Salmonova kniha je pro takové úvahy zcela určitě velmi dobrou inspirací.
Autor se zabývá mezinárodní politikou a sociální teorií. Působí v Ústavu mezinárodních vztahů.