Co všechno si můžeme vzít ze Simone de Beauvoir?

Francouzská intelektuálka, spisovatelka a filosofka Simone de Beauvoir měla značný vliv na to, jak uvažujeme o literatuře i feminismu. Co pro nás může dnes její odkaz znamenat?

Ačkoli ji známe spíše jako filosofku, právě v literatuře viděla Beauvoir možnost, jak „roztrhat sítě, z nichž se skládají naše konvenční já“. Kate Kirkpatrick, autorka jejího životopisu s názvem Becoming Beauvoir (Stávat se Beauvoir, 2019), zdůrazňuje, že ve svých románech francouzská spisovatelka vykreslovala postavy trpící nedostatkem vzájemnosti a úcty – a popisovala důsledky, k nimž takové zacházení vede.

Téma uznání a reciprocity je ovšem zásadní také pro její pravděpodobně nejslavnější knihu – Druhé pohlaví z roku 1949 (česky vyšla poprvé v roce 1966). Ta je obvykle chápána jako zásadní feministické dílo. Bylo by nicméně příliš jednoduché ho bezvýhradně přijmout. S řadou věcí lze přinejmenším polemizovat.

„,Ženy nikdy nedojdou dál než k podnětu,‘ řekl mi jeden spisovatel. Je na tom dost pravdy. Ženy jsou ještě udiveny a okouzleny, že získaly povolení zkoumat tento svět, a dělají v něm inventuru, aniž se snaží odhalit jeho smysl. Proto často vynikají v pozorování toho, co je dáno. (…) Často se jim podařilo šťastně popsat vlastní vnitřní život, svou zkušenost, svůj svět; poněvadž jsou připoutány k tajuplné podstatě předmětů a okouzleny zvláštností svých pocitů, podávají svou zkušenost ještě teplou výraznými adjektivy a hmotnými obrazy: jejich slovník je obvykle zajímavější než jejich sloh, protože se zajímají spíše o věci než o jejich vztahy; jejich snaha nesměruje k abstraktní eleganci, zato však jejich slova promlouvají k smyslům.“

Kvůli důrazu na duševní činorodost by se mohlo zdát, že Simone de Beauvoir spatřuje určité vykoupení žen v práci, jenže tak jednoduché to není.

Může být překvapivé, že tento odstavec nenapsal kritik roztrpčený „ženským psaním“, ale právě Simone de Beauvoir. Jak upozorňuje Kate Kirkpatrick v Becoming Beauvoir, spisovatelčin vztah k feminismu se během let značně vyvíjel. Zatímco ještě ve své autobiografii tvrdí, že feminismus a jakási „válka pohlaví“ jí nedávají smysl, už o pár let později ve Druhém pohlaví zkoumá, co to znamená být ženou – a dochází k závěrům o nerovnosti a nespravedlnosti.

Kirkpatrick tento zjevný obrat přičítá osobním zkušenostem – spisovatelce bylo v době, kdy Druhé pohlaví vyšlo, jednačtyřicet let. Pohybovala se kolem ní řada žen, jež podstoupily nelegální potrat (s jehož následky se zdravotně potýkaly), přemýšlela o příběhu své matky trpící nerovným manželským vztahem a zároveň už byla značně zcestovalá, což ji podle Kirkpatrick dovedlo ke zjištění, že stávající podoby ženské role nejsou dané, ale pouze zvykové.

První a druhé pohlaví

Ve Druhém pohlaví (které po svém vydání vyvolalo řadu silně nesouhlasných reakcí či přímo výsměch) je pro Beauvoir klíčová kategorie „Druhého“. Autorka přemýšlí o ženě jako o někom, kdo je určován svým vztahem k muži, nikoli vztahem k sobě. Muž je Absolutnem, žena je tím Druhým, přičemž kategorie Druhého je podle autorky základní kategorií lidského myšlení. Žádný kolektiv se nikdy neurčuje jako „Jeden“, aniž by proti sobě kladl „Druhý“. Druhé pak samo sebe nedefinuje jako druhé – je druhé proto, že První samo sebe pojímá jako první.

Toto rozdělení pomáhá vládnoucí skupině udržet se u moci. Ženy jsou ty, které jsou věčné druhé. Je jim dovoleno nic nedělat, věnovat se narcismu, lásce a náboženství, což je odvádí od toho hlavního, oč by měly usilovat – od transcendence, jíž lze dosáhnout soustředěnou duševní činností a překračováním sebe sama.

Právě v pasážích, kde Beauvoir líčí obvyklé ženské životní trajektorie, jež vedou od transcendence směrem k imanenci (tedy jakémusi znehodnocení existence v „bytí o sobě“), je autorka značně nelítostná. Pokud k tomuto „pádu“ dává dotyčná souhlas, jde podle Beauvoir o „mravní poklesek“. Pokud je takové obrácení u ženy vynuceno, jde o útlak.

Kvůli důrazu na duševní činorodost by se mohlo zdát, že spisovatelka spatřuje určité vykoupení v práci, jenže tak jednoduché to není. Konstatuje například, že když má žena špatně placené zaměstnání a ještě se musí starat o rodinu, jde o nízkou životní úroveň a žádná cesta k transcendenci tu nevzniká.

Tímhle jasnozřivým momentem se Beauvoir odlišuje od Betty Friedan, své o třináct let mladší americké souputnice. Ta ve své podobně slavné knize The Feminine Mystique z roku 1963 píše o tom, že ženy čelí obavám z rozhodování samy za sebe, kdy neví, jakou cestu si vybrat. Této hrůze se vyhýbají tím, že se brzy vdávají a mají hodně dětí, aniž by je ovšem taková trajektorie naplňovala. Americké ženy se pak potýkají s něčím, co Friedan označuje jako „problém beze jména“, kdy v podstatě nemají vlastní identitu. Jakožto představitelka liberálního feminismu však na rozdíl od Beauvoir vidí právě v práci jednoznačně pozitivní alternativu, která měla zajistit, že se ženy obrátí od určité nezralosti k „plné lidské identitě“.

Boj za legalizaci potratů

Obě autorky zároveň víceméně opomíjejí širší strukturální podmínky, ale Beauvoir si alespoň uvědomuje limity svého pojetí transcendence. I dnes je toto rozdílné pojetí ženské práce aktuální. Když třeba Sheryl Sandberg, americká manažerka a provozní ředitelka Facebooku, tvrdí, že ve vedoucích pozicích je málo žen, protože nejsou dost průrazné a sebevědomé, přehlíží, že velká část žen se ke skleněnému stropu ani nepřiblíží. Sandberg mluví především k ženám, jako je ona sama – vzdělaným, zdravým, s dobrým zázemím, které potřebují jen trochu pošťouchnout. Žádné jiné kolem sebe nevidí. V tomhle byla Beauvoir skutečně napřed – volební právo a zaměstnání podle ní nestačí, protože samy o sobě rovnost nezajistí.

Přerod ve feministickou ikonu byl završen tím, když se Beauvoir zapojila do boje za legalizaci interrupcí. Společně s dalšími 342 ženami publikovala v roce 1971 manifest na podporu milionu Francouzek, které každoročně podstupovaly přerušení těhotenství za nebezpečných podmínek. V prohlášení stálo, že všechny podepsané ženy potrat prodělaly. Podle Kirkpatrick mohlo jít v řadě případů spíš o symbolickou podporu než o faktické přihlášení se k proceduře. Na signatářky se snesla značná vlna kritiky, nicméně potraty byly ve Francii zlegalizovány v roce 1975.

Kirkpatrick upozorňuje ještě na jeden pozoruhodný moment – francouzský týdeník Le Nouvel Observateur, v němž byl manifest otištěn, si kladl podmínku, aby se pod dokumentem objevila slavná jména, v opačném případě o publikaci zájem neměl. A podpora Simone de Beauvoir byla v tomto ohledu zásadní.

Pokud se dnes bavíme o kauzách typu #MeToo, je to právě podpora „slavných jmen“, co dělá z konkrétních témat celospolečenské problémy. Známé ženy můžou debatu zvýraznit, dostat ji do médií a z těch se pak problematika rozšíří do politických procesů. To může v některých případech pomoct, ale velká řada především ekonomických témat spojených s chudobou nebo špatně ohodnocenou péčí takto nastaveným sítem propadává. V tom je zásadní slepé místo podobné taktiky.

Rozporná a problematická

Při čtení životopisu Becoming Beauvoir si nelze nevšimnout jedné věci – kolik prostoru věnuje Kirkpatrick osobnímu a milostnému životu autorky. Jistě, dobrý životopis by měl vykreslit danou osobnost komplexně hned na několika úrovních. Jenže Kate Kirkpatrick věnuje milencům a milenkám Beauvoir tolik prostoru, že se čtenář dozvídá méně o intelektuálních posunech autorky a více o tom, kdy a kde s kým byla, s kým si dopisovala a s kým spala. Pozornost si ale určitě zaslouží mocenské hry, v nichž Beauvoir jednoznačně manipulovala s některými svými studentkami. Navazovala s nimi nejprve přátelský, poté milostný vztah a některé z nich následně představovala svému životnímu partnerovi, který je taktéž sváděl.

Tady se obraz Beauvoir coby feministické ikony drolí – nebála se využít své moci a postavení, aby si zajistila sexuální výhody. Nicméně pokud jde o životopis této komplikované autorky, která výrazně formovala filosofii, literaturu i současnou podobu feminismu, měl se její milostný život v biografii dostat do rovnováhy s dalšími složkami. Takhle to totiž působí, že je intelektuální život žen často tím „druhým“ – jen odvozeným od toho milostného.

Pokud se při studování života a díla Simone de Beauvoir můžeme k něčemu skutečně dobrat, jsou to především dvě věci. Tou první je fakt, že feminismus představuje širokou platformu s řadou proudů, které spolu často polemizují nebo si odporují, a jejich aktéři a aktérky se v průběhu let vyvíjejí a proměňují. To sice může znít jako banalita, nicméně v českém prostředí stále existuje dominantní představa feminismu coby jakéhosi placatého prostoru, kde spolu všichni souhlasí. Druhým momentem je chápání ikon. Ty, které jsme si navykli brát jako nositele či nositelky jednoznačného „dobra“, bývají totiž obvykle mnohem rozpornější a problematičtější než jen pečlivě udržovaný, avšak mdlý odraz jakýchsi bájných světlonošů a světlonošek. Simone de Beauvoir je toho dobrým příkladem.

Autorka je publicistka, scenáristka a spisovatelka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies