Francouzské intelektuální prostředí v sobě mělo ve dvacátém století cosi, co tvořilo kolem jeho význačných představitelů zvláštní auru. Patrně se jednalo o uhrančivost směsi filosofie, umění a politiky, co v poválečné Francii posílilo starý zvyk uctívat intelektuální celebrity (dnes už snad jen šněrovačkami vysvětlitelné omdlévání dam na přednáškách Henriho Bergsona), o němž němečtí či angličtí univerzitní profesoři mohli jenom snít. Těžko si lze představit uměřené akademiky severní Evropy jako hrdiny Mandarínů (1954, česky 1967) od Simone de Beauvoir nebo Sedmé funkce jazyka (2015, česky 2017) od Laurenta Bineta. Návrat do Remeše (Retour à Reims, 2009, česky 2019) sociologa Didiera Eribona k této tradici patří – i Eribon se proslavil jako biograf Michela Foucaulta, zároveň je ovšem jeho kniha útokem na prostředí a struktury, z nichž tato tradice vznikla.
Dělník a gay
Remeš (Reims), ležící asi 150 kilometrů severovýchodně od Paříže v departementu Marne, je proslulá svou katedrálou. Než Didier Eribon (* 1953) odešel do Paříže na vysokou školu, vyrůstal v Remeši s otcem, s nímž se přestal stýkat dlouho před jeho smrtí, sourozenci (s těmi rovněž přerušil kontakt) a matkou. Ta jediná měla kdysi naději, že to „někam dotáhne“– její postup na střední školu ale přerušila okupace. S ní jedinou se Eribon vídá. Po otcově smrti začíná psát analytické memoáry, jimž dá titul Návrat do Remeše. Navzdory tomu, co tvrdí nakladatel na zadní straně obálky, kniha nestojí na pomezí sociálních věd a autobiografie. Dojem sociálněvědné studie mohou vyvolat nanejvýš občasné poznámky pod čarou. Návrat do Remeše se spojením sociologizující sondy a vzpomínek řadí do tradice zpovědí, které ve francouzské literatuře začínají nejpozději od stejnojmenného díla Jeana-Jacquesa Rousseaua. Do této tradice nepochybně patří i romány Marcela Prousta, Gideův Deník a autobiografické prózy Jeana Geneta, který je pro Eribona zvlášť důležitý.
Spor, který je veden mezi dvěma příběhy knihy samotné, je také polemikou mezi starou a novou levicí. A nutno říci, že v nejvášnivějších pasážích stojí Eribon na straně té staré.
Dělnické prostředí, z něhož v mládí utekl, popisuje Eribon sice nesentimentálně, ale s urputnou snahou zachovat jeho důstojnost. Kniha je v tom až paradoxní, protože Eribon vypráví svůj život jako příběh chlapce z dělnického prostředí, který se z něj dokázal vymanit, a mladého gaye, který před ním uprchl. Je tedy i příběhem dvojího studu, sociálního a sexuálního. Ten druhý je v době Eribonova dospívání častěji spojen s útlakem, hrozbou násilí, nadávkami a frustrací ze stigmatizované jinakosti než vyloženou represí. Překvapivě se ale jako palčivější ukazuje ten první, související s dělnickým původem.
Návrat do Remeše žaluje levici ze ztráty jednoho z jejích fundamentálních rysů – dříve totiž „svou pozornost zaměřovala primárně na útlak a sociální antagonismy, či zcela jednoduše [měla] odhodlání zajistit utlačovaným důstojné místo v politickém prostoru.“ Francouzský intelektuál, který se z Eribona stal, je přitom do značné míry výtvorem nepřítele – francouzského vzdělávacího systému, jenž podle autora systematicky eliminuje lidové vrstvy. Když Eribon prohlašuje, že „pravděpodobně budu obviňován z toho, že vytvářím konspirační teorie sociálního spiknutí, v níž přisuzuji státním institucím jakési tajné funkce a dokonce snad nekalé úmysly,“ nelze než tomu přitakat. Skutečně místy sklouzává ke spikleneckým teoriím, které zavání „starou marxistickou logomachií“, kterou kritizuje. Přitom je zřejmé, že problém není (pouze) v tom, že by (nejen) francouzský vzdělávací systém, eliminoval chudé, ale že chudoba jako ekonomický a kulturní faktor vzdělávání znesnadňují či znemožňují.
Dělnická třída a homosexualita
Těžko lze pochybovat o míře, do jaké je francouzská společnost stále stratifikována a jak pomalu se zvlášť na venkově rozpouštějí sociální bariéry, když tak velkou roli v intelektuálním životě země hraje jedna elitní přípravka. Pařížskou École normale supérieure ale prošla i většina Eribonových mistrů: Pierre Bourdieu, Louis Althusser nebo Michel Foucault. A studoval tam i Jean-Paul Sartre, jehož pro Eribona poněkud anachronický význam vysvětluje autor svým provincialismem. Kdyby vyrůstal v Paříži, byl by nepochybně od počátku pod vlivem poststrukturalismu, který tehdy vládl francouzskému intelektuálnímu životu. Vzhledem ke zpoždění ale jeho první mladický zápal směřoval k Sartrovi, de Beauvoir a Genetovi.
Třídní výlučnost ve vztahu ke vzdělání je v Eribonově knize rozhodující, někdy až příliš. Když píše o třídních bariérách, klouže místy k rigidnímu sociálnímu determinismu: „Dva přátelé, to jsou především dvě zhmotnělé sociální historie, které se spolu pokoušejí koexistovat a občas se v rámci vztahu, jakkoli je tento vztah blízký, jejich odlišné třídy působením setrvačnosti jednotlivých habitů jedna s druhou srazí.“ Samotná dynamika rozkladu staré třídní identity ale tyto habity rozleptává. Návrat do Remeše je totiž i smutným svědectvím o rasismu, šovinismu a konzervatismu těch, kterým Eribon říká „lidové vrstvy“. Ty se ale neobjevily až s pádem komunistických stran a nástupem pravicového populismu. Že tu byly vždy, ukázaly už ve třicátých letech Studie o autoritě a rodině vzniklé na půdě frankfurtského Institutu pro sociální výzkum. S pádem emancipačního příběhu, na němž tyto vrstvy mohly participovat a který jim dával perspektivu pomalého, ale zaručeného postupu vpřed, se však ztratila politická identita, která podobné projevy delegitimizovala. Se ztrátou této perspektivy se ztratila i většina důvodů, proč spojovat vlastní zájmy s univerzální emancipací. Proto se z hrdých voličů Komunistické strany Francie mezi Eribonovými příbuznými stali voliči Národní fronty.
Český čtenář čte Eribonovu knihu nevyhnutelně trochu zpoza železné opony. Některé rozdíly ujasní teprve stále ještě nenapsané dějiny homosexuality za socialismu. Jisté je, že její příběh musel být velmi jiný než příběh Eribonův. Přesto ale v něčem mohl být tehdejší československé realitě podobnější než příběh týkající se „lidových vrstev“. Nakonec, potřeba najít si prostor, v němž vyjádření náklonnosti či přitažlivosti nehrozilo vyvolat nepřátelství nebo dokonce trestní represi, bylo stejně důležité v homofobní liberální demokracii jako v homofobním reálném socialismu. Sociálně ale byly dějiny Francie zcela jiné. Zatímco tradiční společenské hierarchie se tam rozbíjely pomalu a evolučně, v Československu bylo drceno privilegium za privilegiem: aristokracie v roce 1918, buržoazie v roce 1948 a v roce 1989 došlo i na dělnickou třídu. Ale protože restaurace kapitalismu socialistickou nivelizaci už třicet let zdatně odbourává a máme už i zkušenost s kulturními válkami, umí francouzská perspektiva vypadat současně exoticky i nepříjemně známě.
Hyeny a šakali
Implicitní spor, který je veden mezi dvěma příběhy knihy samotné, je také polemikou mezi starou a novou levicí. A nutno říci, že v nejvášnivějších pasážích stojí Eribon na straně té staré. „V lidových kruzích, uprostřed ‚dělnické třídy‘ byla levicová politika naopak přímo založena na značně pragmatickém odmítání všeho, co lidé museli v každodenním životě překousnout. Byl to tedy reálný protest, nikoli pouhý politický projekt inspirovaný jakousi globální perspektivou“, polemizuje ostře s filosofem Gillesem Deleuzem. Je ale třeba přiznat, že podobně věc viděli i jeho vlastní mistři Foucault a Sartre. Obzvlášť Sartre byl ochoten vidět v každé nové válce v takzvaném Třetím světě počátek té správné revoluce.
Historik Tony Judt o Eribonovi napsal: „vybudoval si kariéru na tom, že se jako hyena lísá k naparujícím se lvům pařížského intelektuálního života.“ Není to zcela neoprávněné hodnocení. Didier Eribon si kariéru nepochybně vystavěl spíš na psaní o druhých než na rozvíjení vlastních myšlenek. Na druhou stranu, když už díky odrazu světla pařížských lvů získal vlastní skromné místo v jejich panteonu, dokázal psát i sám za sebe, a pochybuji, že se Judt obtěžoval číst jeho práce o homosexualitě. Judt sám by proti Eribonovi patrně ochotně postavil „nové filosofy“ (nouveaux philosophes), k jejichž představitelům patří André Glucksmann, Bernard-Henri Lévy či Luc Ferry. Ovšem tato „generace“ svou slávu založila především na tom, že francouzské intelektuály generací předchozích obvinila ze všech možných zel totalitarismu. Pokud lze někoho ve francouzském intelektuálním životě označit za šakaly, pak jsou to právě „noví filosofové“, trhající pozůstatky svých slavnějších předchůdců tesáky zuřivého reakcionářství, v něž se u mnoha z nich rychle proměnila někdejší obhajoba liberalismu.
Tyto intelektuály považuje Eribon po právu za zapřisáhlé nepřátele. Příběh o konci emancipačního vyprávění a nástupu pravice byl ale bezpochyby složitější. Eribon koneckonců napadá i Deleuzovo vymezení levice. Není nutné souhlasit s Paulem Veyne, který v knize Foucault, jeho myšlení, jeho osobnost (2008, česky 2015) líčí svého mentora jako liberála, který levicovou politiku využíval, protože byla dobově populární, ale nikdy ji ve skutečnosti nepropadl, abychom viděli podíl Foucaultovy generace na vzestupu populistických partikularismů. Ale polemika nová versus stará levice, abstraktní versus konkrétní, identitární versus univerzální je v kontextu boji proti delegitimizaci levicové, egalitářské politiky a jazyka jen vedlejším sporem.
Autor je publicista a redaktor A2.